Spisovatel Stydký

Obyčejná špinavá putika u nádraží, jeden z posledních pajzlů. Dožil jsem se doby, kdy mladí touží po moderním stylovém interiéru a čisté sklenici, po netuctové značce piva a po zahraniční značce rumu. A všecky ty zahulený knajpy, výčepy, sklepy, hospody zmizely bůhvíkam. A já jsem zůstal sám, všem těm změnám navzdory; navzdory vysokým sklenicím a navzdory mizejícím popelníkům a navzdory hygieně, navzdory moudrým řečem a navzdory edukativním kampaním. Navzdory všem předpovědím nelétáme na jiné planety, nemáme osobní vznášedla, nedošlo ke konečnému řešení ničeho. Nic se nestalo... tak proč hledíte tak vyčítavě? A kdo se vás prosil o vyžehlenej ubrus a tričko s logem hospody a úsměv od ucha k uchu?

Poslední lok a pak divoká motanice myšlenek, plouženíčko podél peronu, dlaň se přidržuje hrbaté zdi, nohy se rozbíhají tam a tudle, rouhavé nápady, tiché brumlání si do límce a klapot podpatků... klapot dívčích nohou! Nádražím přelétá čečetice, čečetka, azurovej ptáček v měkkém dívčím těle. Neumím se srozumitelně vymáčknout, přestávám to zkoušet, čečetka se usmívá a odklapává k automatu na jízdenky.

Moje vnitřní zvíře touží drapnout něčí dceru a krutě jí vyštípat faldy, zadek, vnitřní stranu stehen a kozy. S přibývajícími léty do morálního bahna, s úsměvem a s pěknou písničkou na rtech. Už nevím, kdy jsem se přestal stydět usmát se na cizího člověka. Už si nevzpomínám, jestli se mi i dřív líbila všechna kolemjdoucí děvčata... kolemjdoucí děvčata... to nejsou skuteční lidé, to jsou živé orgasmotrony, automaty s vysokým obsahem masa. Cukry, tuky a bílkoviny ve tvaru zletilého děvčete, malé děvky. Pověste mi na kolík malou děvku a budu tím nejšťastnějším člověkem na světě, chvilku.

Šouračka nočním městem, od sloupu ke sloupu a dobrodružnej přechod přes přechod. Drazí debilové, za adrenalinovou zábavou není nutno vyjíždět do exotickejch krajin, což takhle vypít si přes míru a jít se projít po městě?

Tři děvčata na zastávce, jedna budoucí krasavice v nepadnoucím kabátě, tmavý oční stíny, přivřený víčka, věčně ospalej výraz... cigaretka v koutku, a to v době kdy každej kuřák smrdí... těžký boty, dlouhé gotické prsty s ostrými nehty, propadlé tváře a sevřené rty. Hledím jí zblízka do očí a vidím se v zrcadle, přestože jsem starší o dvě dekády... huhlá a hraje to svoje dekadentní divadýlko tak dlouho, až se propsalo kamsi do hlubin poddajné dívčí mysli.

"Pojď se mnou..." povídám jí v duchu. "Odjedem někam spolu. Přetrháme všecky starý nitky. Zapomeneme, že existuje rodina, přátelé a škola. Budeme svobodní a volní. Nikdo nám nebude nic říkat. Nikdo na nás nebude mluvit. Nikdo nás nebude potřebovat."

"Chcete s něčím poradit, starej pane?" ptá se očima. "Potřebujete pětku na vlak? Anebo převíst přes cestu?"

Skoro už otvírám hubu, skoro už nabírám dech, a konečně to vzdávám a ploužím se zas jinam. Nedokázal bych se srozumitelně vymáčknout a neznal jsem moderní slovník. Neuměli bychom se domluvit.

Ploužím se a v kruzích přemýšlím o smyslu bytí, a zase se mi vrací moje stará dobrá mantra... aneb: o existenci jsem se nikoho neprosil, nikdy jsem po ní netoužil a nechápu tedy, proč bych měl akceptovat vnucená pravidla. Nikdo mi nedal na výběr, tudíž by mi měla být dána úplná svoboda, úplná a bezvýhradní. Konečná svoboda. A také nekonečná. A vrací se i druhá mantra, přidružená k té první... aneb: nechtěný dar lze vrátit a nechtěný život lze odevzdat skokem z mostu či nějak jinak. Tok mých myšlenek se opět zakulatil a oklikou jsem se vracel k závěrům o svobodě; ale čistě mezi námi... především jsem toužil po životě... či spíše: netoužil jsem po jeho nedostatku.

Jaksi jsem se domotal až domů a pouhých pár vteřin po zavření vstupních dveří jsem se již oddával útrpnému spánku na předložce v předsíni.

Ráno jsem se ve svém bytě potkal s cizím člověkem. Udiveně jsem na něho hleděl. "Kdo jsi?" zachrčel jsem.

"Spisovatel Stydký, milý pane," řekl cizinec a přátelsky se uklonil. "Píšu o svobodě, jak jste asi pochopil." Tupě jsem na spisovatele zíral. Mluvil uvolněně a v mém bytě se pohyboval zcela domácky; tiše hovořil v jakési umanuté samomluvě, mluvil a přecházel z předsíně do ložnice. Sem a tam. "Celý život se zabývám svobodou ve vyjadřování," drmolil. "Každá kombinace písmen je v pořádku, ať už vyvolává jakékoliv asociace. Vulgární je vždy čtenář, nikoliv autor textu, neboť až ve čtenářově hlavě dochází k převodu prázdného textu do skutečných představ. Kdo může tvrdit, že zcela pochopil smysl nějakého textu? Interpretace je čtenářova doména, a když čtenář na základě psaného textu vyvráždí svou rodinu, nehraje v tom zdrojový text žádnou roli. Spisovatel je zcela osvobozen od vnějšího světa a neměla by být zapovězena žádná kombinace písmen." Spisovatel Stydký se na několik úderů srdce zahleděl z okna na siluetu města. "V písmenech není žádná síla... síla je v pažích a v motorech," pokračoval. "Nikdy jsem nechtěl vyprávět příběhy ani předvádět myšlenkové exhibice. Vždy mi šlo o vytváření slovních textur. Moderní literaturu lze, myslím, psát bez příběhu, bez znalostí, bez nápadu, bez myšlenky a beze studu. Literaturu lze psát beze slov... na úrovni hlásek či slabik. Repetetivní sled slabik působí magicky a mnohem účinněji než mnohaodstavcový popis plný spřežek a cizích slov."

"Proč mi to všechno říkáte?" namítnul jsem.

"Tradiční literatura nemůže ničím překvapit, neboť používá stále stejná písmena. Tradiční písmena nabádají k tradičním hláskám a z tradičních hlásek vznikají téměř vždy jen obvyklá slova, a ty jsou pospojovány do fádních vět. Každá kniha by měla přijít se zbrusu novou kolekcí písmen, se zbrusu novou kolekcí nálad a pohledů na svět. Každý příběh si zaslouží novou řeč a každou myšlenku je nutno zachytit zbrusu novou kombinací vjemů. Pochopitelně hrozí, že čtenář knihu nepochopí, to však hrozí u každého textu."

"Bál bych se cokoliv napsat, pane spisovateli," řekl jsem. "Myslím, že kdybych se náhodou dokázal vyjádřit, moje existence by se tím naplnila a v tu chvíli bych zemřel."

Cizinec se odmlčel. Přemýšlel. "Píšu, abych přežil. Vyjadřuji se a tedy jsem, jakmila by se má existence přestala naplňovat, přelila by se na stůl a v tu chvíli bych zemřel."

"Bál bych se výsměchu a nepochopení," řekl jsem.

"Cožpak má výsměch člověka, jenž nic nepochopil, nějakou váhu?"

"Co si zapíšu, to ihned zapomenu."

"Pište tedy jen to, co chcete zapomenout! Vypište se do lepšího světa!"

"Kdo jsi?" zachrčel jsem.

"Tvůj obrácenej dvojník, přece."

Zvednul jsem levou paži a ve stejném okamžiku se zdvihnula cizincova pravá paže. Přivřel jsem pravé oko a ve stejném okamžiku se přivřelo cizincovo levé oko. Usmál jsem se a ve stejném se usmál také cizinec. "Jak je to možné?" zahuhlal jsem. A konečně jsem si uvědomil, že hovořím s vlastním odrazem v zrcadle.