Na pouti

    Já se bál i na velkém řetízkovém kolotoči, protože jsem pořád čekal, kdy se se mnou ta sedačka utrhne.
    Možná jsem si to tak trochu i přál.
    Jako když se mluví o konci světa.
    Nikdo na něj nevěří, ale jsme zvědaví.   

    Vyměřoval jsem si, kam by to bylo nejlepší spadnout, když už to tedy musí bejt.
    Jestli by to bylo lepší do větví stromů, co stály okolo a divily se, co to ti lidé vyvádějí zase za kraviny.
    To bych se mohl chytit v letu nějaké větve.
    Totiž, jak člověk vidí strom, tak si hned vyměřuje, jak se chytí větve.
    Ať už k tomu má jakékoliv důvody.
    Aspoň já mám tuhle zkušenost, když se dívám z třetího patra svého bytu na strom před ním. 
    Nebo spadnout na střelnice?
    Ty byly obsypány především těmi, kteří chtěli postřelit obsluhu.
    Případně se mrknout paní světské do výstřihu svetru.
    Ačkoliv jinak tvrdili, že už je to stará motyka.

    Anebo padat do cukrové vaty či do stánku se štěstíčkem?
    Těmi balíčky s cetkami na vyhození.
    My je přesto kupovali, protože tajemství má velkou přitažlivost.
    Když je pohromadě s hloupostí, tak je k nepřekonání.
   
    Zdálo se, že nejlepší by to bylo na střechu toho velkého stanu, kde vystavovali na obdiv velkého tlustého hada škrtiče.
    Nabízeli stovku tomu, kdo ho udrží tři minuty na svém krku.
    Vypadalo to snadně, ale ten had znal moc dobře svoji práci.
    „A musí to bejt na krku?“ ptala se vyzývavě holka, které tam jednou strčili hoši flašku.
    Pak ji nemohli vytáhnout, jak chytila vztlak.
    To je fyzika.
    Bavili se o tom i lidé v autobuse.
    Tak populární historka to byla.
   
    Krinolína kolotoče zplihla jako žena, co spadne do fontány.
    Já si řekl, že na něco takového už nepolezu.
    Šel jsem vyzvracet babiččinu husu za jeden z těch stromů, který po mně pokukoval, že jak on k tomu přijde.
    Na vysvětlování nebyl čas.