Balijské cestoviny 7) Balijské mrzutosti

7) Balijské mrzutosti

V období dešťů prší. Ne v jednom kuse, jak si my Evropané představujeme, zato vydatně. Po dešti mnohé silnice nahradí potoky, řeky a peřeje. Kromě běžných pouličních odpadků proud odnáší i předměty, které plavou a zvířata, která neplavou. Vše pak končí v moři. Příboj nakonec všemi těmi odpadky vyzdobí pláže, aby si jich dosyta užili i dovolenkáři, kteří jsou líní vydat se na ně podívat do vnitrozemí. Není divu, že se Lonely Planet o těchto plážích vyjadřuje slovy: „I náročný turista na nich nalezne úplně všechno.“ Balijci si však nestěžují. Nářky, scény, křik ani vulgarity nejsou v této zemi domovem.  Ostrované považují za neslušné a netaktní, když je obtěžujete vašimi problémy a mrzutostmi. Mají dost svých problémů a mrzutostí. Umějí je však ohleduplně skrývat za úsměvem.

Když se na Bali narodí miminko, nesmí se půl roku dotknout země. Má se za to, že nově reinkarnovaná křehká lidská duše potřebuje celých šest měsíců k tomu, aby se její božská podstata řádně zabydlela v lidském těle. Pojem „na rukou nosit“ zde dostává svůj pravý význam. S pojmenováváním potomků je to ještě komplikovanější. Na Bali používají pouze čtyři jména, která vlastně reprezentují pořadí, ve kterém se dítě narodí.  Děti se tu proto jmenují První, Druhý, Třetí a Čtvrtý.  Páté dítě se jmenuje opět První, šesté Druhý…  Je to takový trest rodičům za to, že přispívají k přelidnění ostrova. V šesti letech nastupuje capart povinnou školní docházku. Od naší devítiletky se jen drobně liší tím, že jejich prvním rodným jazykem je balijština a druhým indonéština.  Také angličtinu se učí jako povinný jazyk a musí z ní odmaturovat. Všichni Balijci mluví obstojně nejméně třemi jazyky. V češtině zatím ještě dost pokulhávají.

Ani orientace v čase zde není snadnou záležitostí. Ostrované totiž používají současně tři kalendáře. Kromě našeho západního je tu ještě kalendář saka, který má 354 nebo 355 dní a jeho letopočet je oproti gregoriánskému o 80 let opožděn, a velmi komplikovaný kalendář wuku. Ten je založen na lunárních cyklech, má 210 dní a je rozdělen do týdnů, které jsou nestejně dlouhé. Navíc má každý týden, a dokonce i den několik různých názvů. Pro laika je rozhodně snadnější číst z křišťálové koule než z balijského kalendáře.

Pokud máte schůzku s Balijcem, tak i když jedete hodně pozdě, stejně tam budete první. Místní žijí svůj život svým tempem. Jsou obklopeni bohy, duchy a démony a věří v rozdělení světa do tří pásem. Nejvyšší pásmo je v horách, kde žijí bohové, které musí člověk neustále uctívat. Střední pásmo patří lidem. Tady je klid pro život a není čeho se bát. Démoni sídlí pod zemí a v moři. Několikrát denně proto věřící obětují bohům a předkům, stejně jako démonům, které se tím snaží držet od těla, dary zvané canang. Jsou to malé tácky z banánových listů sešpendlené bambusovými třískami, na kterých je úhledně naaranžována rýže, ovoce, květiny, sladkosti a zapálené vonné tyčinky. Oběti pro bohy jsou vždy umístěny na vyvýšených podstavcích, pro démony jsou pokládány na zem. V podstatě se jedná o miniaturní dárkové koše, kterými si hinduisté kupují přízeň božstev, a ta jim za odměnu na ostrov posílají miliony turistů s napěchovanými peněženkami.

Taktéž časový rozvrh pěstování rýže od sázení přes zavlažování až po sklizeň je do značné míry ritualizován, či alespoň řízen subakem, důmyslným vodohospodářským systémem zavedeným již v 11. století, který má i výrazný náboženský a společenský rozměr. Farmáři chodí na svá pole brzy ráno, než začne horko a pak opět k večeru, když přejde největší žár.  Mezi tím ale nelenoší.  Každý zemědělec je rovněž zručným umělcem. Mezi turisty jsou proslulé jejich malby, řezby, sochy a také zaručeně ručně tkané textilie. Věhlasné jsou i tance Legon, Barong a Kecak s dokonale provedenými pohyby chodidel, rukou, prstů, zápěstí, krku a očí, ze kterých vyzařuje božský klid a harmonie.

Na něčem si Balijci své vzteky ale vybít musí, a snad proto je na ostrově tolik hudebníků. Všechny balijské hudební nástroje jsou totiž bicí.

*