Kapitola osmá

Michal se zvolna oblékal a zrovna zapínal knoflíčky u košile. Arwen se nakrucovala před zrcadlem a kontrolovala, jestli je všechno v pořádku a nevypadá moc tlustě. Měla na sobě svoje milované antracitové šaty, přes ramena žlutý šátek a přemýšlela, nad tím, jestli to takto stačí, nebo by to chtělo ještě něco malého přidat.

„Tedy tobě to dneska sluší,“ řekl Michal a chvilku se na ní jen tak koukal.

„Jako psovi uši,“ usmála se Arwen a otočila se na něj, „myslíš, že to je dobré?“

„No jasně že je, vypadáš v tom báječně,“ dodal Michal.

Arwen se trochu začervenala, lichotky slyšela moc ráda, ale nebyla na ně moc zvyklá a tak nevěděla, jak reagovat. Raději tedy reagovala jen úsměvem.

„Zapneš mi prosím řetízek?“ zeptala se po chvilce, vyndávajíc ze šperkovnice Večernici.

„Pokud to budu umět, tak rád,“ řekl Michal a už stál za ní a zkoušel řetízek zapnout. Po chvilce se mu to skutečně povedlo a tak už byli skoro připravení na cestu.

„Venku je již docela teplo, snad se v tom kvádru neuvaříš,“ usmála se na Michala, který zapínal knoflík saka. „Tak a hotovo, můžeme vyrazit,“ řekl a vykročil z ložnice směrem k předsíni. Arwen si vzala kabelku, ještě jednou se podívala do zrcadla a vyšla za ním.

Je tomu pár dní, co volala tátovi. Byla docela nervózní a tak mu dokonce řekla „Ahoj tati,“ místo obligátního „Zdrastvuj otecko“ což patřilo k jejich dlouholetému popichování. On ji zase říkal „Ty moje malá sůvičko“ podle toho, že kdysi dávno dostala plyšovou sůvičku a tu si uchovala až do dospělosti, dokonce i dneska ji stále má na poličce nad postelí.

„Tati, budete v neděli doma? Že bychom se s Michalem stavili a vykonali zdvořilostní návštěvu. Mám také pár důležitých informací.“

„Počkej, zeptám se krku rodiny, ale myslím, že budeme doma,“ řekl táta a bylo slyšet, že položil telefon. Když jej pak opět zvedl, řekl, že doma skutečně budou a zeptal se, co že to je za důležité informace. „Nech se překvapit, ale neboj, není to nic hrozného nebo katastrofického. Jsou to samé dobré zprávy,“ řekla Arwen a viditelně a slyšitelně se ji ulevilo. Program na neděli tedy byl jasný, pojedu do Března k jejím rodičům. K Michalovým rodičům pojedu až příští týden, to už je také domluvené.

Obuli se, Arwen vzala klíče od auta, Michal zamkl dveře od bytu a vyrazili na cestu. „Dneska se mi nechce jet zkratkou,“ řekla a na křižovatce za Lhotou odbočila po hlavní silnici doprava. Michal se jen usmíval, bylo mu jasné, že pravým důvodem delší cesty je její nervozita a že se potřebuje uklidnit. Její obavy moc nechápal, ale raději nic neříkal a koukal se na les okolo cesty. Projeli okolo křižovatky, kde se napojuje „zkratka“, a pokračovali dál směrem do Ústí a následně až do Března. Byl mírný nedělní provoz a tak se jelo hezky. Za půl hodinky byli na místě.

Najít v ulici, kde bydlí Arweniny rodiče, místo na parkování nebývá úplně snadné, ale dneska jim štěstí přálo a tak mohla zaparkovat přímo proti jejich vchodu. Nechala chvilku běžet motor naprázdno, potom jej zastavila a oba vystoupili ven. Udělala pár kroků a zastavila. Michal ji chytil okolo ramen a říkal: „Proč se třeseš jako sulc? Však jim nejdeš říci nic hrozného, tak neboj, bude to dobré.“

„Já vím, ale znáš mě.“ Zhluboka se nadechla a vykročila vpřed. Došli ke dveřím, Michal zazvonil a když se ozval bzučák zámku otevřel dveře a oba vešli do domu.

Vyjeli výtahem do šestého patra a když vystoupili, tak se před nimi otevřeli dveře. Je to takový tátův rituál, že otevírá dveře tak, aby nebyl vidět. Proč to tak dělá nikdo neví, ale všichni to berou jako normální stav, dělá to tak odnepaměti. Vešli tedy dovnitř, zavřeli dveře a její táta se ptal „To jsou k nám hosti. Dáte si kávičku nebo raději čaj?“

Měl na sobě tílko a kraťasy. Čekala to, ale i tak si říkala, že třeba bude mít něco lepšího. Neměl.

„Dám si čaj, děkuju.“ řekla a hned dodala, „krom zeleného libovolný jiný, který máš navrchu,“ protože ji to bylo opravdu jedno a nechtěla se s tátou zase handrkovat nebo vybírat z hromady přinesených krabiček. Michal požádal také o čaj a pak vešli do obýváku. Arwenina mamka seděla v křesle, koukala na televizi a cosi pletla. Když je oba viděla oblečené tak, jak byli, tak upustila pletení a vyhrkla: „Co se stalo?!?“

„Neboj, nic se nestalo,“ ujistila ji Arwen, „já ti to hnedka vysvětlím, nemusíš mít obavu.“

Sedli si na gauč a čekali až přijde i její táta. Mezi tím přišel Matýsek, což je britský kocourek, a skočil ji na klín. Ačkoli ho získali už dávno po tom, co se Arwen odstěhovala pryč, tak si ji, z neznámého důvodu, oblíbil a rád se k ní chodil mazlit a nechat se drbat. Stejně, jako dneska.

Po pár minutách táta přinesl čaj a sedl si do křesla. Michal a Arwen na sebe koukli, zvedli se a Michal spustil: „Jak jistě víte, známe se s Markétou již nějaký čas a dva roky spolu žijeme. Myslíme si, že již přišel čas naši lásku stvrdit něčím hezkým a totiž tím, že se chceme vzít. A v rámci tradice vás chci, Zdeňku a Karlo, požádat o ruku vaší dcery.“

Rodiče zůstali chvilku úplně paf, ale pak táta řekl: „My se o tom ještě poradíme.“ Arwen protočila panenky, ale nic neříkala. Věděla, že to je tátův specifický smysl pro humor, byť v tento okamžik dosti nevhodný, a nemá cenu cokoli říkat, on už prostě jiný nebude.

Máma odložila pletení a kupodivu si i stoupla. Táta také a pak řekl: „Tak jste dospělí a tak si dělejte co chcete. Nevím jak máma, ale já ti, Michale, svou dceru rád dám.“ Máma po něm loupla očima a pak řekla: „Já pochopitelně také. A kdy a kde se budete brát?“

Všichni si pak zase sedli a při čaji a kávě řešili další podrobnosti. Že svatbu nechají až na dobu, kdy nebude nouzový stav a bude zase dobře. Už proto, že Arwen nechce mít svatební fotky se šátkem přes pusu :-)

Když pak jeli večer domů tak ji Michal řekl: „Vidíš, dopadlo to dobře. Hlavu ti neukousli.“ Arwen zrovna odbočovala na zkratku a odpověděla: „To je dobře, ale čekala jsem, že to bude horší. Mám rodiče ráda, moc ráda, ale jsou prostě svoji. Však jsi viděl sám, naznačila jsem jim, že budeme chtít řešit něco důležitého a táta je pořád jako hastroš a máma furt plete a ani nevypne tu zatracenou televizi. Měla jsem prostě obavu, ne že ne. Ulevilo se mi. Věřím tomu, že v Poustevně to u tvých rodičů dopadne stejně dobře, nebo lépe.“

„Dopadne to určitě lépe, protože jim to jen oznámíme, nebudeš je žádat o mou ruku,“ rozesmál se Michal a pohladil ji ruku, právě položenou na řadící páce. „Co kdybychom zajeli někam do podniku na večeři?“

„Jsem pro. Ale kam?“ a v jejích očích to zajiskřilo.

„Zkusme to třeba na náměstí v Litoměřicích, je tam taková krásná malá restaurace,“ řekl Michal a ona na další křižovatce neodbočila doleva domů, ale pokračovala rovně přes kopec a Staňkovice až do Litoměřic. Byl z toho krásný večer, který pak pokračoval i doma. A pokračoval až dlouho do noci…