Sára a její chlapci

 

„Jsi tu sama?“

„Nejsem. Mám tu kluka,“ zoufale se rozhlížím po Filipovi. Třeba šel jen na záchod a vrátí se.

„Jsem tu s přáteli. Nechceš si s námi popovídat?“

Váhám, ale nakonec kývnu.

„Co piješ?“ ptá se. „Už bych asi pít neměla, no možná trochu becherovky s tonikem.“

„Hned to přinesu.“

Výborná příležitost, jak si užít zábavy a zapomenout na Filipa. Dívám se kolem a přemýšlím, kde je Vincent. Nejspíš v šatně rozdává autogramy. Lituji, že ho nemůžu vidět zblízka a pochválit jeho excelentní výkon. Zůstat zde a povídat si s reálným chlapem bude nejspíš nejrozumnější.

„Prosím, jedna becherovka s tonikem,“ směje se na mě Marek.

„Díky.“

Blíží se k nám dva týpci.“

„Nazdar Máro.“

Vzhlédnu a zanořím se do velkých modrých očí. Bože to je Vincent!

Rychle se napiju. Bublinky mi vletí do nosu, až se zakuckám.

Kluci se smějou.

„To je normální reakce fanynek,“ říká ten druhý.

„Já jsem Viky,“ představí se Vincent a podává mi ruku přes stůl.

Celá se rozklepu. On na mě mluví! Jeho ruka je teplá a pevná.

„A já Petr, hraju na bicí, nevím zda sis mě vůbec všimla,všichni zírají jen na Vince.“

„Nepůjdeš si zatancovat?“nabízí se Marek.

Nechce se mi, ale jdu. Vede si mě na parket za ruku, jako kdybych byla jeho holka.

„Krásně voníš, nemyslím parfém, ale tvoji přirozenou vůni,“ šeptá mi do ucha Marek.

Chovám se jako robot, vůbec nevnímám, co pouští DJ za muziku. Pořád pokukuji po Vincentovi. To není možný, že sedí na židli, kde před chvíli seděl Filip.

Skladba je krátká, tak se brzy vracíme ke stolu.

„Ty si taky hudebník?“ ptám se.

„To je velká super stár Marek Vocel,“ chlubí se za něj Petr.

„Jsem známej v zahraničí. Jezdíme s kapelou všude možně už devět let. Na léto lítám domů. Mám tu dceru.“

„Kolik jí je?“

„Třináct, moc mi ve světě chybí. Uvažuji, že bych možná zůstal v Čechách natrvalo."

„Trochu opožděně si vzpomněl, že má rodinu,“ rýpne si Petr.

„Taková příležitost se neodmítá. Nikol má všechno, co si může přát.“

„Ale prožívala dětství bez táty. To nedoženeš.“ namítám.

„Byl jsem s ní celou dobu, co jsem byl v Čechách. Bral jsem jí na dovolené, o kterých se jiným dětem ani nesnilo.“

„Ale úkoly jsi s ní nedělal?“

„Nedělal. Jsem umělec, na školu jsem moc nebyl a ona je po mně.“

„Tak z ní bude další mega stár?“

„Doufám, že k tomu nepřičuchne. Chtěl bych ji uchránit od toho falešnýho světa. Půjde na zlatnici, nebo sochařku. Koupím chalupu někde na samotě a zřídím jí tam dílnu.“

„A ty jí k tomu budeš hrát?“

„Rád,“ říká Marek.

„Vincente nešel by sis zatancovat?“ osměluji se.

„Netancuji, promiň.“

„To jsem viděla, jak netancuješ.“

„To je moje práce, v soukromí raději sedím u piva.“

„ Aha,“ jsem zklamaná.

„ Máš pěkný šátek, to jsi dostal?“ snažím se udržet konverzaci.

„Koupil jsem si ho v obchodě, líbil se mi ten odstín hnědé barvy.“

„Miluji hnědou barvu!“ říkám.

Vincent si odváže šátek z krku a uváže ho mně.

„Je tvůj.“

„To přeci nejde.“

„Sluší ti.“

Možná je to nějaký trik. Třeba těch šátků má plnou krabici a balí na ně děvčata. Raději šátek odvazuji a ze slušnosti vracím Vincentovi.

„Jdu koupit další piti,“zvedá se Marek.

„Co si dáš Sáro?“

„Není mi dobře, potřebuji se najíst.“

„Zařídíme,“ říká a odkráčí.

 

„ Ahoj, můžu si přisednout?“ přichází ke mě neznámý kluk.

„ Asi jo.“ odpovídám ztěžka. Alkohol mi za tu chvilku stoupl pěkně do hlavy. Možná jsem tu poslední sklenici neměla pít brčkem.

„Jsem Lukáš.“ podává mi ruku.

„Sára,“ hlesnu.

Co se to děje? Tolik kluků mě najednou oslovuje, copak tady není jiná holka? Všichni se soustředí na mě. Začíná mi být opravdu špatně. Vincent se pohodově baví s Petrem. Vůbec ho nevzrušuje, že si k nám přisedl cizí frajírek. Voní a má super padnoucí oblečení.

Snaží se mě svádět a dotýká se mě.

„Hele, hošane, nedělej mi do ní, co ji vočucháváš?“ zlobí se přicházející Marek a hází na stůl dva sáčky brambůrek.

„Já nevěděl, že je tu s tebou,“ brání se Lukáš.

„On tu není se mnou,“ říkám.

„Sehnal jsem jen chipsy,“ omlouvá se Marek.

„Nevadí,“ říkám, otevírám brambůrky a namáčím je do zbytku becherovky s tonikem.

„Proč si je namáčíš do pití?“ ptá se Lukáš.

„Nevím, jsem opilá a ty se mi líbíš,“ odpovídám a jazyk se mi přitom plete.

„Můžem jít někam do soukromí,“ navrhuje Lukáš.

„Jsem ti něco říkal ne? Já jsem Vocel, nejsem zvědavej na nějaký velkoměstský borce.“

„Promiň, kámo.“

„Jsem Vocel, jasný!“ dává najevo svoji převahu Marek.

„Chci se trochu projít.“ vstávám vrávoravě ze židle.

„Půjdu s tebou,“ nabízí se aktivně Marek.

„Ne, chci sama. Udělám si malé kolečko.“

Musím se Marka zbavit. Cítím z jeho pohledu, že mě chce dostat za každou cenu do postele. Tihle kluci nic neřeší. Je jim jedno jestli tu sedí se Sárou nebo Lindou. Holek můžou mít mraky. Já jsem jen dnešní náhoda.

„Točí se mi hlava“.

„Tak to nepij,“ radí Marek.

„Mě to, ale moc chutná, i když možná budu... za chvíli zvracet.“

„Hlavně se nepozvracej na mě,“ říká Lukáš.

„Neboj.“

Náš stůl je blízko zábradlí, pro jistotu se o něj opřu.

Marek vstane, drží mě a tiskne se ke mně zezadu.

„Abys nepřepadla do Vltavy,“ říká.

„Dík.“

To už zvracím do řeky.

Marek je hrozně ohleduplný a starostlivý. Lukáš to vzdává a jde si najít jinou holku.

„Asi je jí fakt špatně,“ konstatuje Petr.

„Odvedeme tě domů, kde bydlíš?“ ptá se Marek.

Mlčím. Mám hrozný strach, že mě někdo z nich znásilní. Chci utéct, ale vím, že to sama nezvládnu.

Vincent mě bere za jedno rameno a Marek za druhé. Jdeme k východu.

Cestou potkáváme barmana Vojtu.

„Děkuju za úžasnou párty, moc se povedla. Určitě vám to dalo strašnou práci,“ říkám z posledních sil.

„Pánové, tady máte klíče. Vezměte ji do kajuty, první dveře vlevo u velkého zrcadla,“ nabízí nevzrušeně Vojta.

„Fajn, děkujem“, říká Vincent.

„Sáro, Sárinko, neboj to bude dobrý,“ uklidňuje mě Marek.

Když Vincent odemyká kajutu, zprudka se otevřou vedlejší dveře.

„Co to má znamenat? Hajzlové zfetovaní. Vy jste ji znásilnili a zdrogovali,“ vyjede na kluky Marta, moje kamarádka, která tu uklízí.

„My jsme ji jen doprovodili, sama by nedošla,“ brání se Marek.

„Nic mi neudělali, řekni jim, ať jdou domů,“ říkám nešťastně.

Už to nemůžu vydržet a rozbrečím se. Beru za kliku kajuty, zabouchnu za sebou dveře a sesunu se na podlahu.

 

 

 

pokračování příště

 

 

---