Blaženost z mušlí nebeských

    Kamarád, když se vrátil z hospodské toalety, tak začal vykládat.
    „Zjistil jsem, že jsem umělec. Jak tak močím do mušle, tak tam sluníčko vyslalo své paprsky, a ten čůrek byl jako zlatej řetízek.“

        Sám jsem zažil úžasnou věc v jedné vesnické hospodě, které se tehdy vyrojily jak houby po dešti, když lidé chtěli vydělávat prachy.
        Zašel jsem si tam na záchod, a tam byla zcela regulérní koupelnová vana, jak byla ta putyka vkomponovaná do rodinného domu.
        Byly časy, kdy bych se v ní vykoupal.

        „Každá generace si myslí, že je nesmrtelná,“ řekl kamarád umělec, když se díval k vedlejšímu veselému stolu veteránů života, kteří měli kolektivně nasazené papírové čepice.
        „Netušil jsem, že už skončilo tolik Večerníčků v důchodu.“
        „To jsou ty střípky morbidnosti, které se nám sypou pod nohy, abychom viděli dívkám pod sukně,“ pokýval hlavou, jak upíjel svého tygra s ledem.

        „Už jsem nebyl dva roky v blázinci,“ vykřikl nadšeně jeden z Večerníčků a dostalo se mu zaslouženého potlesku z něhož hned prosvítal další dialog.
        „Našli jsme ho na ulici.“
        „Jak dlouho tam ležel?“
        „To se dá těžko říct. Byl velkej mráz.“
        „No Ötzzi to jistě nebyl.“

        Kamarád se vrátil z toalety a řekl, že je s uměním konec.
        „Slunce zašlo.“
        „Zlatá inkontinence.“

PS.
        Nemá se plýtvat časem.
        A co se s ním tedy má dělat?