poutník, námořník a kripl

   "Je snad bláznem ten, kdo chodí tmami?", ptal se sám sebe v duchu poutník, když nemaje cíl a neznaje cestu kráčel pod otevřeným nebem plným hvězd. Bosé nohy zanechávaly stopy ve sněhu, jeho krok byl stále těžkopádnější. Všude vůkol byla tma a ticho. Šel pořád dál.

---------------------

   "Je snad bláznem ten, kdo se za deště vydává na moře?", hloubal námořník, když mu čas od času blesk ozářil tvář a bouří vyvolané vlny si hrály s jeho loďkou. Dlouze se díval do deště. V jeho pohledu byl pokoj navzdory všemu běsnění.

----------------------

   "Je snad bláznem ten, kdo v bolesti objeví krásu?" Touto větou zakončil svůj dopis, podepsal se a vsunul jej do obálky. Chtěl popojet směrem ke skříni, kde měl známky, ale prudká bolest jej opět zastavila a musel chvíli posečkat. Na kolečkové křeslo si zvykl, na život bez nohy si zvykl, i tu bolest nakonec přijal. Změnila ho.

---------------------

   Manželská hádka vrcholila. "Že já blázen se vůbec vdávala!", vykřikla v návalu zlosti. To bylo poslední kapkou i pro něj. Beze slova se zvedl, v chvatu se oblékl, práskl dveřmi a odešel z domu. Vyšel ze vsi směrem k lesu, v hlavě i v srdci bouři. Za lesem v polích našel ležet promrzlého poutníka. Rychle si jej dal na záda a vracel se domů. "To tě to rychle přešlo!", spustila na něj hned ve dveřích žena. "Rychle uvař silný vývar a udržuj oheň! Musím do města pro felčara. Tenhle chlap ležel v polích za lesem. Snad se ho podaří zachránit." Žena překvapena nečekanou odpovědí muže se vzpamatovala, pohlédla na doneseného muže a jala se plnit manželovy pokyny. Za dobu, co jel pro lékaře, litovala hádky i vyřčených slov. Poté, co se vrátil i s doktorem, se navzájem tiše usmířili a pak už jen sledovali, jak se do promrzlého těla vrací život. Stejně jako do jejich vztahu.

--------------------

   "Jak jsi jen mohl nechat vyhasnout oheň ty blázne?", řvali na svého soukmenovce obyvatelé pralesní vesnice. Nebohý jinoch usnul za noční hlídky a neudržovaný oheň tak pozbyl svých plamenů. Zahanbený a vnitřně opuštěný utekl z vesnice. Doběhl k pobřeží a podél něj už volným krokem mířil k deltě řeky. Po několika metrech si všimnul ztroskotalé lodi a o kus dál, již na dohled řeky, i ležícího těla námořníka. A jeho oku stejně tak neuniklo, že z koryta vodního toku se k trosečníkovi blíží aligátor. Znovu se rozeběhl ve snaze člověka zachránit. Skočil na zvíře a začal nerovný souboj. Díky vycvičené síle paží se mu dařilo držet šelmě zavřenou tlamu. Po nějaké době z pralesa k pobřeží doběhli i další chlapci z vesnice ve snaze se mu za jeho noční výpadek vysmát. Když však spatřili jeho zápas s krokodýlem a opodál ležícího člověka, přiběhli mu na pomoc. Liánami svázali ještěrovi tlamu a krvácejícího druha, jakož i stále ještě omráčeného námořníka dovlekli zpět do osady. "Jako hlídač je mizerný, ale jako strážce života neobyčejně odvážný.", šířilo se kmenem a znovu si získával jejich respekt.

-------------------

   Věděla, že ji všichni mají za blázna. Taková krásná a chytrá dívka a ona si namluví kripla. A kdyby jakého kripla! O nohu přišel v pouliční rvačce, nikde neukotvený vůdce pověstné bandy. Po jeho úrazu se ho parta zřekla, nějakou dobu se litoval, ale pak začal vše vnímat jinak. A všiml si i jí. Projevoval jí vděčnost za péči, jíž mu věnovala. Že nesoudila jeho minulost. A ty jeho dopisy! Teď si ho bude brát. Kripla, na vozíčku, s jednou nohou a pochybnou minulostí. Ale se srdcem. Byla díky němu šťastná.

-------------------

   Ach světe, světe, jak prázdným a smutným místem by jsi byl, nebýt bláznů.