Kapitola devátá

Michal postával před firmou, chodil po chodníku sem a tam a čekal, až pro něj jeho nastávající přijede. Měla toho dne nějaké zařizování ve městě a tak se domluvili, že ho vyzvedne a pak pojedou spolu domů. Věřil, že se to povede a nikde se nezdrží. Mluvila totiž i o knihkupectví a to bývá někdy na dlouho.

Během pár minut se za zatáčkou vynořilo modré vozítko a zastavilo u něj. Nastoupil, sundal si šátek a dal Arwen pusu. Ta zařadila jedničku a rozjela se směrem k domovu. Provoz byl stejný jako v posledních dnech, takže minimální. Projet centrem krajského města byla tedy otázka pár minut a nejvíce zdržovalo čekání u semaforů.

„Co to máš s rukou?“ zeptal se náhle Michal a ukázal na Arweninu pravačku.

„Vlastně ani nevím, myslím si, že je to z rukavic. Asi jsem na ně alergická, buď na latex nebo na ten pudr, kdo ví. Případně ze všech těch dezinfekcí.“ odpověděla, aniž spustila oči ze silnice před sebou.

„Nemáš možnost zkusit jiné?“

„Bohužel ne, koupit se teďka nedají žádné, doma máme jen tyhle. Zkoušela jsem před časem i vinilové, ale ty mi nevyhovují, jsou tvrdé, nepoddajné, prostě nepříjemné.“ Zastavila před kruhovým objezdem, počkala až projede autobus a pak se zase rozjela. Sjela na prvním sjezdu a zařadila se do levého odbočovacího pruhu aby znovu zastavila, tentokrát před semaforem. „Leda že bych v práci znárodnila ty nitrilové, ale to by nebylo správné. Navíc je nemám na sobě odzkoušené.“

„Jenže takto si ty ruce úplně zničíš, když vidím ty strupy, tak si říkám, že to musí docela bolet,“ oponoval ji Michal.

„Zatím moc ne, trochu to svědí, ale jinak pohoda. Teďka budu zase doma, takže si odpočinou. A pak už se třeba situace zlepší a nebudou potřebné,“ řekla s úsměvem.

„Tedy já jsem založením optimista, ale nemyslím si, že by současná situace byla až natolik optimistická.“

Na semaforu se rozsvítila zelená, pomalu se rozjela, odbočila doleva, chvilku jela rovně, na dalších světlech stihla opět zelenou a pak najela na most, přejela přes řeku a začala se rozjíždět do kopečka. Předjela trolejbus a pak se zase zařadila do pravého pruhu. Nechtělo se jí jet kolem krematorií a tak na velké křižovatce jela rovně a odbočila až na té další. Musela ještě pustit další odbočující trolejbus, ale pak už jela plynule.

„Navigátore,“ řekla najednou, „kudy pojedeme? Přes Sedlo, nebo jako lidi po silnici?“

„No já nevím, já bych to dneska přes Sedlo neriskoval, i tady je ještě pořád trocha sněhu a kdo ví, jak to v lese vypadá. Nechce se mi dneska někde zapadnout,“ odpověděl Michal a dál se koukal, jak jeho milá řídí. Sám neřídil už dlouho. Dříve jezdil hodně, ale pak už to nešlo. Občas si za volant sedl na různých akcích, mimo silnice, aby nikdo nemohl mít připomínky. Ale jinak si zvykl a vlastně mu to takto vyhovovalo. Navíc Arwen řídila hrozně ráda, takže při cestách panovala oboustranná spokojenost.

„Dobrá, jedeme tedy rovně,“ řekla před křižovatkou a zůstala na hlavní silnici. „Ale zkratkou přes les jedeme, je to krásně průjezdné, jela jsem tudy dolů. Silnice je krásně černá,“ dodala po chvilce.

Parkoviště je v tuto denní dobu ještě volné, takže si mohla vybrat, kam zaparkuje. Podle svého zvyku zajela vedle Octavie a protože nerada při odjezdu couvá, tak na místo zajela po zadku. Vypnula motor, vzala si tašku, přes pusu si dala šátek a vylezla ven. Michal udělal totéž a šli domů.

Bylo krásné odpoledne, svítilo slunko ale na stráních byl ještě sníh. Včera i dneska sněžilo. Včera dokonce tolik, že ráno musela z auta odmetat skoro deset čísel sněhu a cesta do práce byla z počátku regulérní zimní ježdění. Michal udělal pár rychlých kroků, sebral trochu sněhu, udělal z něj kouli a hodil ji po ní. Měl dobrou mušku, trefil se přesně a koule se jí rozprskla na břiše. Ona se rychle sehnula a udělala také kouli. Velikou. Také trefila. Nakonec z toho byla nefalšovaná koulovačka. Sousedka v okně jen kroutila hlavou, ale jim to bylo jedno. Už proto, že si ji zatím nevšimli. Ale i kdyby, je krásně, tak proč si kazit den.

Když se vyřádili, došli konečně domů. Michal si vzpomněl na literární soutěž a tak se zeptal, jestli už se ví, jak to dopadlo. „Zatím ještě nevím,“ řekla Arwen a pověsila bundu na věšák, „ale koukala jsem na stránky nakladatelství a tam se psalo, že jim přišlo hrozně moc povídek, snad přes tisíc, a že se jim chtějí věnovat. Takže termín v polovině března nestihli ani náhodou, ale že během dubna to snad stihnou a určitě se lidem ozvou. A že to udělají na dvě kola, byť to původně neplánovali. Jsem napnutá jako kšandy, jak to dopadne. Nedělám si iluze o nějakém dobrém umístění, ale poslední snad také nebudu.“

„Cos tam vlastně poslala?“ vyzvídal Michal.

„Setkání v horách,“ odpověděla Arwen a postavila na sporák konvici s vodou. „Dáš si čaj nebo kávu?“ zeptala se dikcí svého táty. Načež vyprskla smíchem.

„Kafe, dneska jsem měl jen jedno a potřebuji doplnit hladinku,“ řekl Michal a při pohledu na ní se musel také začít smát.

„Setkání v horách? To je o té horolezkyni?“ zeptal se po chvilce.

„Ano, to je přesně ono. Podle mého názoru je to jedna z mých nejlepší povídek, proto jsem ji tam také poslala. Přeci nebudu posílat něco, čemu sama nevěřím,“ řekla a zalila si svůj rooibos a Michalovu kávu.

Odnesli si nápoje do obýváku, sedli do křesel a udělali si pohodlí. „Měli bychom začít pomalu plánovat naši svatbu,“ řekl Michal, „Koho všeho pozveme? Velkou nebo malou? Klasickou nebo fantasy? Nebo nějaký úlet? Na úřadě nebo někde venku? A kdo nám bude svědčit?“ Otázek bylo ještě hodně, měli čas a tak nebylo nutné moc spěchat, ale i tak bylo potřeba se nad tím zamyslet.

Vydrželi si povídat a plánovat ještě dlouhou dobu. Tak dlouho, že venku se již začínalo stmívat a pak už byla i tma. Společně rozžali petrolejku u stropu a povídali si dále. A povídali si rádi.