Hoří 2/2

Listnaté stromy svými barvami prozrazovaly pokročilý podzim. Nebýt toho, že jsem si vyšel jen tak bez kabátu a vítr mi pronikal až na holé tělo, možná by se mi to tady docela líbilo. Ovšemže jenom nezávazně. Mě se přece nic z toho tady nemůže životně dotýkat.

U domu se k nám přidal Dan, kterého nezajímal pozemek, proto nešel s námi, ale nezůstal ani se ženskými v teplé kuchyni. Místo toho si zatím zvenku prohlédl dům.

Teď jsem na něm viděl, že je s prohlídkou spokojený.

Přišli jsme na most.

„Co předloňská povodeň?“ zeptal jsem se pana Kordase.

„Tam po ten světlý kamínek,“ ukázal čtvrt metru pod hranu té kompaktní zdi, jež na straně u domu vyrůstala z uměle zarovnaného, ale teď z větší části zeleným rostlinstvem zarostlého koryta, po němž se po dně klikatil krotký potůček. „Taky jsme se už báli, ale pak se to zastavilo. Jenom voda ve studni stoupla a zatopila sklep až po druhý schod. Měli jsme pilno s vynášením. Vždycky před velkou vodou musíte vynést věci ze sklepa!“

Asi jsem se nějak podíval, protože pan Kordas pokrčil rameny a dodal na vysvětlenou: „Já jenom, kdybyste to koupili.“

Vzpomněl jsem si na Martínkovo varování, i na to, co jsem mu odpověděl. Proč se na to ptám? Vždyť to sám vidím. Chalupa stojí čtyři metry od potoka, s podlahou v úrovni regulace.

Nic jsem neříkal, věděl jsem, že domek se pan Kordas pokouší prodávat už celá léta marně a nechtěl jsem mu zatím brát ten kousek naděje. Paní je vozíčkářka, už dávno spolu bydlí v pečovatelském domě v Krnově. Sem jenom někdy zajedou zatopit. Proč s ním mluvit o tom, že máme před sebou prohlídku dalších domů, že toto je jen první zastávka z pěti.

Když jsme pak vzadu prohlíželi eternitovou střechu – b­yla vyspravovaná a trochu zarostlá mechem – D­an mi řekl nenápadně: „To jsou maličkosti, s těma si poradíme. Za ty peníze to berte.“ Zdál se být natěšený, až tady bude moci nádeničit. Pomalu pomalu, myslel jsem si. Ale přece mě zviklal.

Za chvilku za námi přišla z kuchyně Klárka a vesele mi hlásila: „Koupíte to, dědečku, babička říkala.“

„Babička už něco slibuje? Vždyť nic neviděla, sedí v kuchyni.“

„Vylezla po schodech nahoru. Říkala, že tamten pokojík pro návštěvy bude náš.“

Šel jsem tam. Chtěl jsem se durdit, s jakou lehkostí se má drahá žena rozhoduje o koupi celého domu kvůli jakémusi podkroví, které jsem dokonce já ještě neviděl.

Naše babička s nohou v sádře, opřená o komín, se na tom strmém schodišti vyjímala trochu divně, ale tvářila se spokojeně a jaksi odhodlaně. Nějak se jí tady líbí.

Připomněl jsem si, že dnes musíme se všemi prohlídkami končit. Slíbil jsem to. A kromě toho už by se také nemuselo stihnout stěhování.

Kdo ví, co bychom našli jinde. Má to zahradu, garáž, nějaké šopečky taky, pastvinu, kousek lesa. Aha, ještě pumpa, ta tu není.

Ale co, ráno se můžu šplíchat v potoku, ani to nemusí být špatné.

Nevím čím to bylo, snad únavou, ale najednou se mi jinam ani jet nechtělo.

Ještě jsem vylezl po schodech nahoru za Janou podívat se na ten pokojíček v podkroví.

Nebyl špatný. I půda naproti pokojíčku se mi zamlouvala.

Tak co, podíval jsem se na Janu. Byla pro.

Nikam nepojedeme. Konec.

Jen k panu Jobovi na realitku, ohlásit, že může připravovat kupní smlouvu.

Tak jsme si s Kordasovými plácli. Zdálo se, jako by nemohli uvěřit. Paní v radostném rozpoložení řekla: „Manžel měl ještě v plánu vyspravit podlahu v obýváku, ale to on udělá, než se nastěhujete.“

Tomu jsme se nebránili ani my, ani on. Dokonce nabídl ještě něco: „Nelíbí se vám ta trámová zeď v ložnici. Zakryju vám ji polystyrénem.“ A mrkal, co tomu řekneme.

Ani proti tomu jsme nebyli.

Tak vida! Vánoce podle všeho oslavíme tady.

A potom všechny další.

Je rozhodnuto.

To byla sobota. V pondělí večer nám do Třebíče volal pan Gonsior, že se dověděl o možnosti koupi jiného domu v České Vsi. Byla to pro mě nečekaná nabídka, přijal jsem ji jako ledovou sprchu, teď, po našem slibu manželům Kordasovým.

Je pozdě, sliby se rušit nesmějí. S díky jsem odmítl, budeme se stěhovat do Petrovic.

„Škoda,“ bylo poslední slovo pana Gonsiora.

Tu noc jsem nemohl spát. Těžce jsem bojoval s přesvědčením, že dané slovo se nikdy nesmí porušit, a proti němu mě ničila touha po České Vsi.

Nazítří jsem se přiznal Janě, že snad jsem i schopen zrušit svůj slib a sprostě zklamat naději Kordasových výměnou za splnění své sobecké naděje dostat se do České Vsi. A že vážně přemýšlím o podrazu: poprosit Káju, aby se tam na to jel podívat.

Přiznával jsem se k tomu s obavou. Ona však měla pro mě jen laskavá slova. Potlačila překvapení, nic nevyčítala. Chce, abych byl šťastný a jestli myslím, že to za pokus stojí, mám to udělat. Tak vzala kus mé případné zrady také na sebe. Odhodlal jsem se a Kájovi zavolal.

Potom jsem čekal jako na trní. Večer se Kája ozval. Ještě odpoledne jeli s Danem do České Vsi. Pana Gonsiora našli, ten jim vysvětlil, o který dům se jedná. Tam se od majitele dozvěděli, že o prodeji uvažuje zatím jen výhledově. V nejbližších dvou letech to nepřichází v úvahu. Kromě toho bude chtít hodně přes milión, nejspíš dva.

Tak mi odešla i tato, úplně poslední naděje.

Na druhé straně jsem si oddechl, že zásahem vyšší moci přece jenom nebudu nucen slib rušit.