Když padá déšť 15c

překlad knihy Alexandera McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

sub specie aeternitatis - pod zorným úhlem věčnosti

 

 

Tom našel Tarwin House přes svého přítele z Austinu, který si ho pronajal několik let dříve. Tento dům byl ve vlastnictví jedné rodiny po tři staletí, aspoň to majitelé tvrdili. Byl postaven v sedmnáctém století mužem, který v té části Skotska měl určité postavení a zůstal jeho následovníkům až do nepříliš moudré volby za povstání v roce 1745, kdy podpořil prince Karla Eduarda. V důsledku toho byla hlava této rodiny postavena mimo zákon a pronásledována až k přístavnímu molu. Potupený původní majitel odtud odjel lodí do Francie a byl mu zabaven majetek. Noví majitelé tak dům získali za úplatek a tím se dostali do pozice zostuzeného majitele a nakonec na sebe vzali jeho zbraně i jméno.  „To je raná ukázka přivlastnění si cizí identity,“ poznamenala Isabel, když slyšela tuto historii.

 

Současná generace neměla potřebu komentovat fakta ohledně tohoto zavrženíhodného pořízení majetku a bezvýhradně přijala romantické asociace k nemovitosti. Ale měli jiné věci na starosti a celý dům s pozemkem byl zanedbaný. Nakonec se opravy nedaly odkládat – střecha trpěla chorobou, které pokrývači říkají  nemoc hřebíků, při níž se díry kolem hřebíků zvětšují a nakonec se uvolňují střešní tašky a padají. Majitelé sem pozvali stavitele a dekoratéry a ovzduší vlhkosti a zatuchlosti, které dům prostupovalo, postupně vystřídalo teplo a světlo. Byl to však velice nákladný proces a pronájmy na celé léto byly tudíž finančně velmi důležité. Někdo jako Tom, kdo byl ochoten si dům pronajmout na dva až tři měsíce, byl ideální.

 

„Támhle je to,“ řekla Isabel. „Vidíš? Tam.“

 

Jamie se díval směrem, kam Isabel ukazovala. Nad pár stromy bylo vidět střechu a několik oken v horním patře. Ale pak další stromy zakryly výhled a vše, co viděl, byly jen skotské borovice a ostrý svah podél silnice.

 

„Je to jeden z těch vysokých úzkých domů?“ zeptal se.

 

„Viděla jsem ho jenom jednou,“ řekla Isabel. „Ale moc si ho nepamatuju. Před pár lety tu byl den otevřených zahrad, tak jsem ho viděla, ale dovnitř jsem nešla.“

 

Odbočili z veřejné silnice na cestu, která měla na konci namalovanou ceduli s nápisem TARWHINN HOUSE. Byli teď na příjezdové cestě k domu, vyježděné hlíně s trochou štěrku. Byly v ní výmoly plné vody od posledního deště a Isabel zpomalila, aby se jim vyhnula. Objeli velký trs rododendronů a celý dům se objevil před nimi. Dům měl čtyři poschodí a malá okna typická pro opevněné domy, které si lidé v těch dobách potřebovali stavět. Vypadal jako obdélník – jako lepenková krabice stojící na straně – ale v této jednoduchosti byla neobyčejná krása. Zdi byly pokryté drobnými oblázky a natřené terakotovou barvou s jemnou příměsí růžové. To dodávalo domu jemnost a určitý druh luminiscence a mírné slunce teď v pozdním odpoledni je tlumeně nasvěcovalo.

 

„Tohle místo se mi líbí,“ řekl Jamie spontánně. „Prostě se mi tu líbí.“

 

Na kraji vyštěrkovaného kruhu před domem stála zaparkovaná dvě auta. Jedno bylo zapůjčené auto Joea a Mimi, malý červený vůz, který někdo vzadu zmáčkl, druhé auto bylo velké a Isabel si je pamatovala z Edinburghu, když v něm zahlédla Toma a Angie. Zajela svým švédským autem vedle Joea a Mimi a vypnula motor.

 

Jamie ještě stále v autě se rozhlížel kolem. „Ano,“ řekl. „To je ono.“

 

„Jako co?“ zeptala se Isabel. „Co je ono?“

 

„To je místo, kde jsem chtěl být tento víkend,“ řekl Jamie. „Přesně to, co jsem chtěl.“

 

Isabel nevěděla, co na to říct. „Fajn,“ řekla nakonec.

 

„Víš,“ pokračoval Jamie a snažil se rozepnout pás. „Nikdy jsem nebyl pozvanej na domovní párty. Ani jednou. Málem jsem na ni jel před několika lety, když kamarádi pronajali na víkend chatu u Aviemore, ale špatně spočítali účastníky a dva jsme nakonec vypadli. Měli tam přísné limity na počet lidí, kteří tam mohli zůstat, tak jsem tam nakonec nejel. Tak to byla moje domovní párty.“

 

Isabel se tomu zasmála. Chvíli o tom přemýšlela. To je právě ten věkový rozdíl mezi námi. On je tím zaujat. A ona? Byla na domovních párty už předtím – nebylo na tom z jejího pohledu nic tak nového. Nebo na tom bylo ještě něco víc? Ano, cítila to. Cítila to očekávání obzvlášť s ohledem na to, co řekl Jamie. Tohle pro něj muselo být zvláštní. Nejen, že byl tady, ale že tu byl s ní. Mohla se opovážit takto uvažovat?

 

Vystoupili z auta a Jamie vzal obě zavazadla z kufru – měl s sebou jen malou víkendovou tašku – a kráčeli po štěrku ke dveřím. Isabel se podívala na dům, který teď, když byla téměř před ním, vypadal mnohem vyšší. Tyto skotské domy byly skutečné věže nebo malé hrady a obyvatelům musely připadat před útočníky nedobytné. Byla tu samozřejmě možnost obléhání. Stěny byly pevné, kamenné, silné tři stopy. Ale jídlo bylo nutné odněkud přinést. A potom tu bylo nebezpečí požáru a nemocí a další rizika, která souvisela s tím, že se člověk v těch časech bezpráví musel neustále bránit.

 

Tom se objevil, hned jak došli ke vstupním dveřím. „Pozoroval jsem vás jednou z těch mezer ve zdi,“ řekl. „Jsou moc užitečné. Vidím na celou příjezdovou cestu a hned vím, kdo mě chce obléhat.“

 

Isabel se tomu vtipu usmála, ale potom ji napadla jiná myšlenka: Co když nebezpečí číhá uvnitř? Tom si všiml, jak se její výraz najednou změnil a řekl: „Všechno v pořádku?“

 

„Ano,“ řekla Isabel rychle. „Jistě.“

 

„Dobře,“ odpověděl Tom. Podíval se přes rameno – stáli ve vstupní hale – k zadním dveřím. „Je tu někdo, kdo se o nás bude starat a kdo k tomuto domu patří. Paní Patersonová. Připravila vám pokoje a půjde vám je ukázat.“

 

Paní Patersonová vyšla ze dveří za Tomovými zády. Byla to žena středního věku se širokým obličejem ošlehaným větrem, s obličejem, uvažovala Isabel, který člověk nevidí ve městě, tam jsou všichni pobledlí. Isabel a Jamieho zdvořile přivítala místním nářečím a vyzvala je, aby s ní šli nahoru. Následovali ji do chodby.

 

„Ještě jste v tomto domě nebyli?“ zeptala se.

 

„Jednou jsem navštívila zahradu,“ řekla Isabel. „Je to už několik let. Ale v domě jsem nebyla.“

 

„Aha,“ řekla paní Patersonová, „To si vzpomínám. Strašně moc lidstva z Peebles se na zahradu přišlo podívat. Zase by ji jednou měli otevřít. Ale myslím, že lidi, co si dům pronajmou, to nemají moc rádi. Chtějí soukromí – a kdo by jim to měl za zlé?“

 

„To je docela pochopitelné,“ řekla Isabel. „Nejsem si jistá, jestli by se mi líbilo, kdyby se mi lidi potloukali po zahradě.“

 

Paní Patersonová zabručela na souhlas. Chodba vedla po celé délce domu, ale kvůli čtvercovému půdorysu domu nebyla příliš dlouhá. Teď došli na její konec ke světlým borovicovým dveřím, které paní Patersonová otevřela. „To je váš pokoj,“ řekla Isabel.

 

Vešla dovnitř. Jamie zůstal venku. „Můžete jít taky,“ otočila se paní Patersonová na Jamieho. „Váš pokoj je vedle. Tady.“ A ukázala na spojující dveře.

 

Jamie vešel trochu v rozpacích, pomyslela si Isabel. Otočila se. Byl to velký pokoj obložený malovaným dřevem, se dvěma okny. Podlaha byla dřevěná, se širokými starými prkny a vybledlými orientální koberečky na různých místech. Stála tu starobylá dubová šatní skříň a proti ní zásuvkové skříně. Na stěnách byly tmavé olejové obrázky s blíže neurčenými přírodními motivy: zajíc na kraji pole, kopky pšenice na poli, zimní krajina. A také tu bylo velké dvojlůžko.

 

„Doufám, že všechno je jak má být,“ řekla paní Patersonová. „Pokud byste si chtěli udělat čaj nebo kávu nebo něco jiného, kuchyň je za halou, kterou jste vcházeli. Najdete tam všechno potřebné, i když tu zrovna nebudu. A koupelna je o dvoje dveře dál, šli jsme kolem. Kohoutky teplé vody dělají trochu hluk, ale teplá voda teče.“ Otočila se, krátce se na Isabel usmála a odešla.

 

Isabel postavila svou tašku na podlahu. Jamie si zavazadlo odnesl do svého pokoje a potom se znovu objevil ve spojovacích dveřích. Popošel k jejímu oknu a vyhlédl ven.

 

„Tam na tom stromě mají hnízdo havrani,“ upozornil. „Podívej na ně.“

 

Isabel se podívala na strom. „Vypadá to, že máme koupelnu dohromady,“ řekla.

 

Jamie se rozhlédl. „Fajn,“ odpověděl. Potom se vrátil k oknu. „Mohli bysme být tak sto mil od Edinburghu. Jako bysme byli v Argyllu. Je to úžasný. Tři čtvrtě hodiny od města.“

 

Přidala se k němu u okna. Dívala se ven. Za stromy prudce stoupal kopec, na spodní části svahu byl zelený, a jak výš přibýval vřes, byl postupně nachový a nachově rudý. Sub specie aeternitatis, pomyslela si. V kontextu věčnosti je to nic, všechny naše lidské problémy. V kontextu věčnosti jsou naše obavy, naše pochybnosti úplně maličké, nemají žádný význam. Nebo, jak uvádí Herrick, růžová poupata jsou tu proto, abychom je utrhli, protože, říkala si, nemáme žádný důkaz, že po našem životě je jiný život. A jediné, na čem záleží, je to, že by se štěstí a lásce měla dát příležitost, aspoň krátká, v tomto životě, než nás pohltí nicota, ke které nepochybně směřujeme, a také naše slunce, které je rovněž odsouzeno ke kolapsu a zániku a tím ohlašuje konec párty pro všechny, kteří tu zbyli.

 

Ale přitom věděla, i když takto uvažovala, že nemůžeme vést život tak, jako by na ničem nezáleželo. Naším zájmem by měly být drobné věci, které ovšem my vnímáme jako veliké. Když rozšlápneme mravencům část mraveniště, také to pro nás nic neznamená, ale pro mravence je to nedozírná katastrofa. Je to pro ně zničení celého města, zpustošení celého kontinentu. Jsou to světy uprostřed světů a každý z nich má v rámci svých hranic i svoje hodnoty a význam. Velkému světu opravdu nemusí záležet na tom, že se cítím víc šťastná než smutná, přemýšlela Isabel, ale záleží na tom mně a to je věc, na které opravdu záleží.

 

Řekla si, že už to dále nebude rozebírat, protože to byla záležitost smyslu života a filozofie a filozofické otázky se tu zdály hodně vzdálené.

 

 

 

---