O slunci a moři

 Až se jednou znovu narodím a poprvé otevřu oči, abych se rozhlédl, do jakého světa vlastně přicházím, budu asi nejdřív vidět maminku. Tu tvář, která pro mne zůstane už navždy stejná, tak jako v  té jedinečné první chvíli. A pak začnu nadšením řvát, že jsem konečně na světě. 

Ale hned potom chci vidět moře. Modré moře a nad ním modrou oblohu se žlutým a horkým sluncem. Tak horkým, že budu nadšeně kopat nožičkama a hlasitě křičet. A maminka si bude myslet, že mám hlad, strčí mi do pusy něco moc příjemného a já to budu cucat a potichu křičet, že vidím moře. A taky, že vidím slunce.

A až budu větší, už nebudu řvát, ale o to víc se budu dívat. Slunce se bude odrážet od malých vlnek a bude s nimi závodit, kdo dosáhne dřív břehu. A já budu závodit s nimi a honit se s mořskými vílami a delfíny.

A večer budu sedávat na břehu se svými  kamarády Julesem Vernem a Pierrem Loti a budeme si povídat o moři, o kapitánu Grantovi, o tajuplných ostrovech a tahitské královně Pomaré.  A moře nám bude omývat nohy a vonět dálkami.

 * * *

kavárna Evinos, Agios Stefanos, Korfu

Kerkýra, Korfu

Chvála moře

Pálící slunce a jemně se čeřící moře. Není vůbec normální, že se středoevropský člověk, navyklý na drsné kontinentální klima, válí v lednu na mořské pláži a má strach, aby se nespálil. Teplé slunce nad hlavou a před sebou moře. Co si může člověk přát víc. Moře, neustále fascinující a ukolébávající člověka svou nekonečnou, monotónní melodií.

Když si sedáme odpoledne do Beach baru k  pravidelné kávové siestě, moje žena si vždy sedá tváří k moři. Chce ho vidět co nejdéle. Moře je obrovská síla. Je to energie. A je to život. Věčný a nekonečný dárce života.

Po šesté ráno se nad pobřežními horami Saudské Arábie začíná rozjasňovat. Sluneční kotouč pomalu vykoukne nad hornatým obzorem a jeho zlatorudá stopa se rozeběhne do dáli a ozáří svým životodárným jasem vody zálivu a celé pobřeží. A ranní chlad se jakoby mávnutím kouzelného proutku mění ve velice příjemné klima bez poledního žáru.

Tak, jak stoupá slunce po obloze, stoupá i teplota vzduchu. Vítr, vanoucí od moře směrem k pobřeží, příjemně ochlazuje horký vzduch. Hornaté pobřeží se zcela ztrácí v mlžném oparu, vznášejícím se nad mořem. Teprve k večeru, když slunce zapadne a vzduch se trochu ochladí, dostávají vzdálené vrcholky pohoří ostřejší kontury.

Slunce a moře. Kombinace, která nikdy neomrzí. Věčně lákavá a přitahující člověka svou nekonečnou silou a energií. Ať už jste kdekoli. Měkká náruč moře neodolatelně svádí ponořit se do vln a v  jeho objetí zapomenout na všechny strasti.

Nikdy nekončící, rozmarná hra vln je uklidňující. Když se líně přelévají o pobřežní písky, nebo narážejí do pobřežních skalisek, jejich monotónní hlas zní pro vnímavého diváka jako relaxační hudba od Vangelise.

Moře je krásné v každé denní době. Od brzkého rána až do pozdní noci. Jak slunce stoupá, nebo klesá oblohou, bude se měnit a postupně přelévat i jeho barva. Od jemně purpurové přes zlatavou, sytě modrou až po ohnivě purpurovou na sklonku dne.

Blíží se večer. Slunce pomalu zapadá za pobřežní hřeben hor. Anebo se noří kamsi na obzoru do tmavnoucího moře. Západy slunce nad mořem jsou pokaždé až kýčovitě teatrální. Ať už probíhají kdekoli. Je to kouzelné divadlo, jehož aktérem je usínající slunce a moře, po kterém se až k pobřeží rozbíhá zlatavý pás světla. Siluety pobřežních palem postupně černají, potrhaná mračna se zabarvují do červeno žluta a celé pobřeží postupně šedne a usíná. Je to nádherné představení, jehož repríza nemůže nikdy zklamat. Nemůže zklamat ty diváky, kteří večer co večer postávají na pobřeží s  připravenými fotoaparáty, nebo sedí u sklínky vína v pobřežních kavárnách a jsou připraveni naplno zažít toto představení, při kterém se všechny problémy rozplývají v  purpurové záři na obzoru.

* * *

letovisko Taba, Sinaj

Vrsar, chorvatská Istrie

Hammamet, Tunis

Thassos, řecká Makedonie