Sváteční ráno

Dubnové ráno.

Sluníčko pomalu stoupá na oblohu a začíná nabírat sílu.

Leží na posteli a kouká kolem sebe. Probudila se bez budíku, sama od sebe. Tělo si samo řeklo. Pár minut přemýšlela, co ten den bude dělat. Do ničeho se jí nechtělo. Tak ještě chvíli zůstala ležet a jen tak kouká.

Vstala. Musela vstát aby dala průchod biologickým potřebám svého fyzična a pak si protáhla kostru. Hlavou jí proběhla myšlenka na to, že když před časem začínala, tak se musela nutit. V současnosti, po více jak dvou letech, ji naopak připadá divné, když ranní protažení vynechá. Protažení patří k ránu úplně stejně, jako snídaně, čaj a zapnuté rádio.

Po snídani se opět uvelebila v posteli.

Automaticky zapnula oba své mobilní telefony a uložila je zpět na noční stolek. Jeden z nich se po chvilce rozezněl a přijal dvě zprávy. Dvě gratulace. Podle občanského kalendáře měla ten den jmeniny. Odpověď na první zprávu byla snadná. Na jednoduché přání od mladšího bratra odpověděla stejně prostou odpovědí.

Druhá zpráva ji lehce rozrušila. Byla od kamarádky a nebylo to jen tak obyčejné přání, bylo psané zajímavě a jeho text ji poněkud překvapil. Čekala, dle zkušeností, cosi břitce veselého, ale přání ji přivedlo spíše k zamyšlení. A to jí takto po ránu ještě nešlo tak úplně hladce. Hezké přání.

Okna podkrovní ložnice jsou otočená na jihovýchod a tak ji ráno vítá sluneční svit. Na pár desítek minut sluneční paprsky dopadnou i na postel a protože se tak právě stalo, zůstala jen tak nehybně ležet a vystavila své tělo hřejivým paprskům. Vyhřívala se jako ještěrka, tak, jak ji příroda stvořila. Snažila se na nic nemyslet, být jen sama se sebou, poslouchala zpěv ptáků, foukání větru i motorovou pilu kteréhosi souseda ze vsi. Šlo to snadno.

Pomalu se propadá zpět do říše snů.

Hory.

Hory kdesi v dálce, zelená louka, kolem které šumí les, zpívají ptáci, vane mírný vánek.

Vznáší se nad loukou, zároveň se jí dotýká, opojená krásou rána, krásou svítání, svěžestí rostlin, ještě zářících rosou, čistotou a vůní vzduchu. Bytost vidoucí i viděná. Bytost chodící i vznášející se. Bytost šťastná a spokojená. Vnímající chvění stromů, vlnky v trávě, tanec a barvy motýlů, mráčky na obloze i onu motorovou pilu. Nerušila ji. Byl to jen jeden ze zvuků, jeden z mnoha zvuků a podnětů jež vnímala. Realita se míchá se snem a nedokázala by je od sebe rozlišit. I kdyby se o to pokoušela.

Teplo, světlo, barvy, vůně, bezpečí, naprostá pohoda, relaxace a pocit blaženosti…

Tá dááá, táááá, dá…

Zvuk.

Nepatřičný zvuk.

Divný zvuk.

Zvuk z jiného světa.

Melodie.

Nejprve ten zvuk nedokázala vůbec vstřebat, pochopit a přijmout. Uplynulo dalších několik dlouhých sekund než pochopila, že to je zvuk jejího telefonu. Že zvoní, že ji někdo volá, že s ní chce někdo hovořit. Že se musí vrátit zpět. Že se musí probudit.

Nechce.

Doufá.

Prosí.

Není jiná možnost.

Musí se probudit.

Tělo začíná poslouchat a hýbat se.

Natáhne se po telefonu. Napoprvé vzala do ruky ten, který nezvonil. Teprve druhý pokus byl úspěšný.

Poulila na něj svoje veliké modrošedé oči a uplynulo několik dalších taktů melodie než se dokázala vrátit zpět do reality do té míry, aby byla schopna přečíst a pochopit text na displeji.

Tiskne zelené tlačítko. „Ahoj mami…“

Domluvily.

Zavěsila, položila telefon zpět na noční stolek a znovu se natáhla.

Sluneční paprsky stále ještě dopadají na část její postele a ještě pár minut budou.

Znovu se natáhla a dál vstřebávala něco z jejich životadárné energie.

Louka byla pryč.

Zůstala jen vzpomínka.

Vzpomínka, krásný pocit a příjemné jarní ráno.