Poklad

Minulý večer byla prudká bouře, a proto šel dnešní ráno chlapec s dědečkem na pláž velice rád. Starší muž chytal ryby a sbíral vyplavené korýše a jeho vnuk hledal různé zajímavé věci, které moře přes noc vyplavilo. Občas našel ještě hýbající se sépii nebo chobotnici, hned s ní pak běžel k dědovi, aby ji přiložil do proutěného koše mezi ostatní úlovky. Ve vesnici brali za vděk skoro vším, co jim moře dalo. Jídla bylo málo, drobná políčka s kukuřicí a zeleninou je sotva stačila uživit. Oproti sběru a lovu ryb to byla navíc pěkná dřina i nuda.

 Malý Togo, jak chlapci doma říkali, se s krátkým kopím pomalu procházel po pláži. Občas s ním rozhrnul hromadu vyplavených chaluh, či si jen tak kreslil ostrým hrotem do hladkého písku. Sluníčko se vyhouplo z těžkých mraků a příjemně ho hřálo do nahých zad. Když tu koutkem oka zahlédl kus od sebe na zemi nějaký záblesk. Rozeběhl se tím směrem a pak dychtivě rozhrnul tlející rostliny a zbytky písku. Ležela tam na zemi hodně zvláštní věc, nikdy v životě nic podobného neviděl. Opatrně ji zvedl. Byla hladká a průhledná, akorát veprostřed dlouhého, dutého těla měla nějaké pravidelné výstupky. Pohlédl na tu věc přes slunce- úchvatné!

„Dědo, dědečku! Našel jsem poklad!“ Rozeběhl se směrem k staršímu muži.

„Ukaž. No vskutku, vypadá to vážně na poklad.“ Opatrně si od něj předmět vzal a zvědavě si ho prohlížel.

„ Co je to?“

„ No, jako dítě jsem něco podobného už viděl. Jednu takovou věc používají naši stařešinové ve svém domě. Mají to jako cennost a uchovávají v tom vzácné oleje.“

„Opravdu?“ Chlapec se nadmul pýchou a radostným očekáváním. Tohle až poví kamarádům.

„Ano, myslím, že tohle bychom s nimi mohli vyměnit i za jednu krávu a pár slepic. Konečně bychom měli čerstvé mléko a vejce. To se ti povedlo, Togo.“ S láskou ho pohladil po tmavých vlasech.

„Pojď, pomoz mi s košem, půjdeme tu radostnou novinu sdělit tvým rodičům.“

Do večera se po vesnici rozneslo, že Togo našel poklad. Zrovna, když jim máma k večeři opékala ryby nad ohništěm, někdo vešel do jejich hliněného domku. Byl to jeden ze starších vůdců a říkali mu Lorak. Togo z něj měl trošku strach, mohutný muž s ostrým pohledem měl u všech autoritu aniž by musel zvýšit hlas.

Děda se k němu otočil.

„Vítám tě Loraku ve svém domě, co tě k nám přivádí?“

„Slyšel jsem, že tvůj vnuk našel věc prastarých. Mohl bych ji vidět, samozřejmě s dovolením nálezce?“

Togo se k němu přiblížil a váhavě mu tu krásnou věc vložil do dlaně.

„Ano, je to od prastarých. Co bys za ní chtěl, chlapče?“ Podíval se mu s laskavým výrazem do očí. Tušil, že se ho kluk bojí. To ale nechtěl. Dětí si jejich národ moc vážil. Bylo těžké je ve zdraví vychovat až do dospělosti.

„Chtěli bychom krávu a pár slepic, jak maminka a děda říkali. A já bych chtěl vědět, co to je a odkud to pochází.“

„No, dobře. Zítra si pro zvířata přijďte. Ostatní určitě nebudou nic namítat. A ty Togo, jsi zván k nám do domu. Mám rád zvídavé děti, řeknu ti rád vše, co tě bude zajímat a co budu vědět.“ S tím se rozloučil a odešel.

Togo celou noc nemohl zamhouřit oka, jak se těšil do velkého domu. Byl z vesnice největší a dokonce postaven ze dřeva. Děda mu vyprávěl, že když byl malý kluk, stavěli ho pomocí nástrojů, které tu zbyly po prastarém národu, někdo tvrdí, že po bozích, kteří přiletěli z nebe.

Druhý den na něj Lorak už čekal. Provedl ho po domě a seznámil s ostatními vůdci. Trpělivě mu ukazoval různé divné a záhadné předměty. Vysvětlil mu, k čemu slouží. Byl si jist, že chlapec bude vhodný nástupce jednoho z nich, až dospěje. Byl bystrý a zvídavý.

Bylo to jako v jiném světě. Togo přesto stále moc věcí nechápal.

„A kde jste to všechno vzali?“ zeptal se Loraka.

„Něco jsme našli my a něco naši předci, jako třeba včera ty. Předáváme si vše z generace na generaci a pečujeme o to. U většiny jsme přišli na to, jak se používá. Nikdo z nás ale takové věci vyrobit neumí. Jednou, snad.“ Pokrčil rameny.

„A kdo je teda vyrobil?“

„Když jsem byl ještě dítě, žila ve vesnici už tehdy jedna hodně stará žena. Kdysi ji jako mladou naši lidé našli na pláži na kusu vyplaveného dřeva. Když se trochu zotavila, naučila se naší řeč. Trvalo to jen několik úplňků. Byla moc chytrá a říkala si Mona. Uměla psát znaky a uměla je také číst. Prý se tomu kdysi říkalo písmo. Tím psali na různé materiály a mohli si mezi sebou sdělovat informace, aniž by se viděli. U nich v rodině se to umění údajně předávalo z rodičů na děti. Ona mi řekla, že kdysi, před tisíci úplňky žili po celé zemi moc chytří lidé. Snad bozi. Uměli například létat do nebes, plavit se po mořích i pod jejich hladinou.“

„Opravdu? To je úžasné! Také bych moc chtěl umět létat!“ nadšeně Togo vykřikl.

„A co se s těmi lidmi stalo? Proč už tu nejsou?“

„To nevím, ani Mona to nevěděla s určitostí. Prý se u nich říkalo, že kdysi náhle nastala dlouhá tma a také, že velká voda smetla většinu těch lidí a jejich sídlišť do moře.“

Pomalu došli k polici, kde stál poklad, který včera Togo našel. Lorak opatrně vzal nádobku do ruky a přejel po jejím povrchu, kde narazil na drobné vystouplé hrbolky.

„Vidíš? Tak tohle třeba je písmo, jak jsem ti o něm říkal. Mona mě ho naučila, než zemřela, a jestli budeš chtít, naučím tě ho také.“

„To bych moc chtěl, vážně bys byl tak ochotný?“

„Ano, rád ti to předám. A ty to naučíš jednou zas ostatní.“

„A co je na té nádobce teda napsáno a na co se používala?“

„Asi v ní měli vzácné oleje nebo tekutiny, tak jako my. Přečtu ti to, ale nebudeš tomu stejně rozumět, ani já nevím, co to znamená.“

Znovu začal ukazováčkem přejíždět po skleněné láhvi a pomalu četl: „K-o-f-o-l-a.“

Togo se zasmál. „Kofola? Co to mohlo být? Zní to tak zajímavě. Určitě to bylo něco výjimečného, když to napsali na tak krásnou věc, která přečkala věky.“

Odpoledne se rozloučili a Togo se pomalu vydal domů, aby rodiče a děda o něj neměli strach. V hlavě si stále přemítal, co všechno dnes viděl a dozvěděl se. Až bude velký, naučí se hodně věcí a pokusí se dozvědět něco o záhadných lidech z minulosti. Také si v hlavě stále opakoval to zvláštní jméno, aby ho nezapomněl. Za dva úplňky se mu narodí sourozenec, na kterého se moc těšil. Bude mít pro něj vzácné jméno, jaké tu ještě nikdo neměl.