Vincentinum

Čas se rozestoupil nad půlnocí. Dům už byl tichý, i ulice; lampy bloudily, pohasínaly. Pomalu usínala. Ještě slyšela z kuchyně štkát lednici, ten přerývaný zvuk motoru, když se několikrát za den přehřívala. Uvědomila si, že to ale není tentýž zvuk. Tohle nebyla lednice. Došlo jí, že není v bytě sama. Hrůza ji rázem vytrhla usínání. Podívala se ke dveřím do chodby vedoucí ke kuchyni. Měsíc padal na jejich mléčné sklo, a měnil je tak ve veliké promítací plátno. Uslyšela kroky. Po chvíli se na skle objevil stín. Myslela, že jen špatně vidí, ale pokoj byl vlivem úplňku příliš světlý, někdo za dveřmi skutečně byl. Postava přicházela od kuchyně, trhanými pohyby se blížila, brala za kliku. Ta chvíle se rozlila jako moře studeného potu na jejím těle, zdála se nekonečná. Opustil ji hlas i kuráž, jen srdce tlouklo zběsile o pomoc. Myslela, že umře, ale strach má, jako Měsíc, své apogeum, za něž se nedostane. Klika cvakla, dveře se otevíraly. Přísahala by, že slyšela hlas, podivné mumlání beze slov, tekoucí proud neznámé řeči, který jí náhle šuměl v uších spolu s proudy krve, jejíž řeč také nemá žádná slova. Stín se proměnil v docela zřetelný obraz dívky. Měla nepřítomný pohled, do nějž se opíralo měsíční světlo a jakoby ji přitahovalo k oknu a za ním do opuštěné ulice a ještě opuštěnější propasti vesmíru. Mezi dívkou a oknem ale stála její postel. A vtom ji napadlo, že nedávno se zatoulala do blízkého sousedství na Kajetánku, k ruině bývalé dětské kliniky Vincentinum, a že ta dívka mohla přijít právě odtud; to, že je to málo pravdělodobné, nebylo podstatné, ostatně stejně málo pravděpodobný byl fakt cizí dívky v jejím pokoji, a přesto stála už téměř u její postele. A došlo jí, že tehdy překročila hranici, když vedena zvědavostí vstoupila skrze díru v plotu na ústavní dvůr, proměněný ve staveniště; už tenkrát to vnímala jako nepatřičné jednání, jako by cesta do zakázaného území měla znamenat budoucí potíž; připadlo jí tenkrát, jako by šla po starých jizvách, jako by se vlamovala do cizí bolesti; a teď se obava vystupňovala k nesnesitelnosti. Dívka přicházela k její posteli, nebylo kam uniknout. Bála se hledět jí do tváře, ale bylo to silnější: uviděla zřetelně rysy, malé, doširoka posazené oči utopené pod vysokým voskově bledým čelem. Srdce se jí mohlo rozskočit, zatímco ruce a nohy ledovatěly. V poslední chvíli ji napadli andělé, malinké figurky a obrázky na stěnách, přátelé s křídly; byli všude kolem! Nech mě, prosímtě, nech mě, vysoukala ze sebe. Dívka naklonila hlavu nastranu, upřeně na sebe hleděly. Konečně se rozlétli andílci: nejprve z piána jeden, pak druhý, z lustru slaměný a z obrázku nad postelí vyletěl jeden přímo z náruče Panenky Marie. Probudila se. Pokoj byl prázdný, do mléčné výplně dveří padalo světlo Měsíce, z kuchyně se nadvakrát rozeštkala lednice. Nic si nepamatovala, což bylo nezvyklé, jen neurčitý neklid. Zavřela oči a nemohla si tak všimnout, jak se pod lustrem třepotá slaměný andílek.