Interview

(Nesestříhaná a necenzurovaná verze)

   V den kdy mne sochařský mistr pozval, abych s ním udělal interview, jsem si do kalendáře zapsal poznámku oranžovým zvýrazňovačem číslo 8852. Mistr mi na otázku, kde se sejdeme, řekl: „U mě pod mostem“, což mi přišlo velmi vtipné. Vím, že jeho vila je ve čtvrti pěti největších prominentů města. Je to sice, mírně řečeno, dost svérázný jedinec, ale říkat jí most…no…já nevím. V každém případě mi pro jistotu dal GPS souřadnice. Vstal jsem z kavalce a šel nabrousit tužky z Koh-i-nooru.

Souřadnice mě zavedly do končin, kde jsem od dětství nebyl. Stanul jsem před vysokými kopřivami. Kolem vířil různý hmyz, ať už pouze bzučivý, nebo i ten bodavý. Mobil mě nepochybně posílal vpřed. Do krtince byl vražen dlouhý pevný klacek. Popadl jsem ho jako vítaný prostředek pro zkrocení žahavých „Trifidů“.

   Když jsem se prodral těmi nejvyššími a obral své kalhoty od dotěrných kuliček svízele, spočinulo mé oko mrkavé na mostních obloucích kamenného mostu. Z pod toho nejvyššího vycházely pravidelné údery kladívka, které zřejmě dopadalo na ostré dláto. Tam tvořil mistr. Nekecal. Až teď mi došlo, že klacek tam, s největší pravděpodobností, nebyl v krtinci vetknut náhodou. Ten mi nakonec posloužil i jako cepín při šplhání do strmé stráně. Párkrát jsem přesto uklouzl. Dvakrát jsem si kecl do kolonie rezavých mravenců a jednou dokonce stanul face to face velkému cvrčkovi.

   A pak jsem se ocitl na dohled mistrově „dílně“. Zjistil jsem, že je obklopen nějakými výrostky v čele s vysokým cikánem. Měl jsem pocit, že interview s mistrem již nikdy nenatočím. Jisté menšiny totiž, jak známo, při sebemenším náznaku protivenství bodají. Sedl jsem si raději na vedlejší mez  a vyndal z vandrtorny svačinu. Mojí chloubu, bramborové přeložené placky plněné kolečky salámu.

   „Dejte mi taky placku“ přišel mistr, který mě i přes tak kraťoučké nakouknutí stačil zaregistrovat. Vytáhl ze sáčku placku, rozlomil jí a tu menší část vrátil spořádaně zpět. Zakýval spokojeně hlavou a s pohybujícími se ústy odešel zpátky tvořit. Po chvilce kolem mne proplul obláček prachu zpod oblouku. Patřil odcházejícím mládežníkům. Bylo to dobré. Mistr stále klepal. Našel jsem ho shrbeného nad pískovcovou skulpturou podivné hlavy. Kolem byly rozházeny obrázky a skici.

   „Dobrý den.“

   „Našel jste mačetu?“

   „Pokud myslíte ten klacek, tak ano.“

   Pokýval a zvedl palec.

   „Co tu chtěli ti výrostci?“

   „Všichni mě rozechvěle pozorovali. Přímo zbožně!“

   „Obdivovali vaší skulpturu?“

   „Jistě. Jeden prohlásil, že to bude určitě pěkné. Dokonce říkal, že jeden chlápek u nich v ulici umí také pěkně tesat. Ale do dřeva.“

   „To vás jistě povzbudilo.“

   „Ano. Říkal jsem si,… No páni, to jsem teda třída!…“

   „A co vytesával, že jsem tak smělý?“

   „Rumcajse! Za tři hodiny ho měl i s Mankou. To byl chasník, pane. Opravdu.“

   Udělal jsem obličej, jako že ano a optal jsem se, zda jej oblažili nějakými otázkami.

   „No jistě. Jednoho zajímalo, co to dělám. Když jsem mu zjednodušeně řekl, že hlavu holky, chvíli na mě koukal a pak řekl, že si stejně myslí, že to bude kluk.“

   „A bude?“

   „Nééé,“ mávnul rukou.

   „Takže jste ho nechal při tom.

   „Jistě.“

   „ A to se celou dobu jen tak koukali na vaše hbité ruce?“

   „ To ne. Ještě se ptali, jestli tady budu i zítra. Řekl jsem raději, že ne. Taky se ptali, jestli tady tu hlavu potom nechám. Prokoukl jsem je! Už si jí chtěli brát domů. Cháá.“

   Vyvalil oči a divoce se rozesmál. Když se uklidnil a utišil kašel, sklonil svůj útlý trup opěk ke skulptuře a tříšťky od dláta jen létaly.

   „Nezdržovali vás příliš od práce?“

   „No…byli to příjemní hoši.“

   „Jeden z nich byl cikán. Mluvil slovensky?“

   „Kratce. Ostravacky.“

   „Měli ještě nějaké otázky, třeba když odcházeli?“

   „Počkejte…Jeden se mě zeptal, jestli nemám cigaretu.“

   „Až bude to hlava hotová, máte s ní nějaký speciální záměr?“

   „Zatím jsem o tom až takhle neuvažoval. Uvidíme, jak moc mě bude vzrušovat.“

   „Snad jí vyvrtat místo úst odpovídající díru a ….“ 

   Přestal pracovat a odměřeně mne probodli svýma očima.

   „Jste neobyčejně odporný….ale stojí to za zvážení.“

   Poodstoupil od své práce a obdivoval její rysy.

   „…Uhm, jo, uhm, pěkný, hmm, hmm, jo, uhm, pěkný, jo, zcela určitě…“

   Sedl jsem si na stráň plnou slunce a nahříval si ledviny. Přeci jen pod mostem dost profukovalo. Kolem poletoval roztodivný hmyz, o kterém jsem už několik let neměl ánung. Nedaleko po písčité cestě tlačili nějací rodiče řvoucí kočárek a tvářily se blaženě. Vytáhl jsem deníček a počal sepisovat dosavadní poznatky. Mistr na mě pohlédl z pod velkého kapesníku se čtyřmi uzlíky v rozích, který měl na hlavě.

   „To je inspirace, co? Tady, na čerstvým vzduchu, co? To není jako doma. Zapařeno, nevyvětráno! Snad proto tu rád tvořím.“

   Narážel na mé zdravé prostředí, toliko potřebné k mému psaní.

   „Do prdele.“

   „Stalo se něco?“

   „Urazil jsem jí víčko!“

   Ticho. Deprimující ticho.

   Kolem projel jakýsi „motokrosař“. Narušil tak necitelně hegemonii ticha.

   „Nemám je rád,“ pronesl posmutněle, „Vždycky si vzpomenu na Rudiho a je mi zle.“ (Rudi je mistrův konkurent se stálým ruměncem ve tváři, který holduje jízdě na silném motocyklu-pozn.autora). Dal se znovu do díla: „To je něco tak strašně nezdravého!“

   „Co myslíte?“

   „Nevím.“

   „Když se tak koukám na vaši skvělou tesanou hlavu, napadá mě, zda má vůbec nějaké vady.“

   „Myslíte charakterové?“ Divoce se zasmál. „ Má jednu tvář trochu víš než tu druhou a to mě mírně sere! Však, již nemohu zpět…No a teď to víčko. Saprlot.“

   „Kdo to vlastně je? Teda myslím jako ta hlava?“

   „Dášenka. Dlouho jsem po ní pásl a teď jí mám!!“ vykřikl

   „Znásilnil jsem jí. Nasedla mi na klín!! Napište to do všech novin!!!“

   To už křičel s šíleným výrazem ve tváři. Otáčel jsem se a hledal případné svědky. Trochu mě uklidnilo, že kolem je zase ta známa pustina bez živáčka.

   „Ta dívka na vašich obrázcích, to je ona?“

   „Ano.“

   „Přijde mi dokonce trochu i ošklivá. Je to umělecký záměr nebo je taková i ve skutečnosti?“

   „Mnohem horší.“

   „Takže mi chcete říct, že jste jí nakreslil hezčí?“

   „Jo. Silně jsem jí zidealizoval.“

   „Je nějaká oteklá.“

   „No ona taky je! Úplně všude. I na píči!“

   Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem ho nějak dostal do varu. Úplně mě vyděsil. Takhle ho normálně neznám, ale už to nešlo zastavit.

   „Říkal jste minule, že budete nějaké dívce odlévat ňadro. Co s ním pak budete dělat?“

   „Ukážu ho vnukům.“

   „Kdy ho odlijete?“

   „Dřív než se s ní rozejdu…“

   „Vy s ní chodíte?“ vyvalil jsem oči jako Outloň váhavý.

   „Ona má ten dojem.“

    Potutelný smích.

   „Mohu být u toho?"

   „Jste opravdu neobyčejně chlípný..."

   „Tak nic. Z boku vypadá vaše skulptura jako antická socha,“ lehce jsem zalichotil.

   „Ano, ale špatná. Možná tak Héra po osmi dětech(smích). A sakra!“

   „Ano?“

   „Prasklo mi dláto. No nic. Není to konec světa. Dělal jste letos opět vaše domácí rybízové víno?“

   „Nějaký ten litr by tam měl být. Byl dobrý rok. Ani jsem moc nedoslazoval.“

   „Kvasnice nebo kvasinky z pytlíku?“

   „Kvasnice.“

   „Od Částky nebo Peška?“

   „Od Peška.“

   „Povedlo se?“

   „Myslím, že má grády.“

   „Tak potom vás zvu k vám na vaše víno.“

   Bylo jasné. že dnes se tady už víc nedovím.

Zatleskal, trochu zaprášil a posbíral výkresy. Vložil je do ušmudlaných desek a vhodil do tlumoku. Nahodil si „hlavu“ na rameno a já tiše vyrazil za ním. Doklouzali jsme po stráni ke kopřivám. Začal se neohroženě prodírat žahavci a já si v tu chvíli uvědomil, že jsem „mačetu“ opomněl pod kamenným obloukem. Bohužel byl tak rychlý, že mi nezbylo, než ruce zvednou vysoko nad hlavu, vnořit se do palčivé zeleně a následovat jeho kročeje. Měl jsem u srdce takový hřejivý pocit. Vždyť sám velký mistr mne pozval ke mně na moje víno.

   No, neberte to….

---