Meinhard a Julie

Meinhard a Julie

Vzduch voněl jarem, ptáci zpívali od časného rána, kvetly třešně a Meinhard, jako všichni, věděl, že se blíží konec. V karlínských kasárnách zůstalo už jen pár jeho kamarádů, ostatní neznal, byli to nově naverbovaní vojáci většinou ze Saska, vlastně ještě děti. Když mohl, unikal za Julinkou, do sousedních Bubnů to měl jen přes řeku a nábřeží. Milovala jeho černou uniformu, naleštěné vysoké boty, stříbrnou pásku na manžetě prošívanou starobylým písmem, jen smrtihlav na čepici ji trochu děsil. Většinou si vyšli na kávu a zákusek k Zeithamlům anebo se prošli až k občanské plovárně, kde točili báječnou limonádu. Zapleteni do sebe prsty, odcházeli pak do jejího pokojíčku. Tam se dlouho líbali, ani po mnoha měsících se toho nemohli nabažit. Když padla tma, zapalovala petrolejovou lampu a pod třepotavým plamenem se pak k sobě nazí tiskli v nejněžnějším objetí. K jejímu smutku na noc odcházel, nemohl jinak. Dlouho nenáviděla ten májový den, kdy takto odešel a už se neukázal.

Tma prvního nepokoje

V hřebenské zatáčce na kmeni stromu visí věneček z pampelišek. V noci ho sem odložila dívenka, již přemluvil hoch k lásce. Opatrně z ní všechno sundal, jen žlutou svatozář ponechal hořet do tmy prvního nepokoje. A když bylo po všem, s očima upřenýma k rozpálenému kousku ještě chladné země sundala ji sama. A pak vystoupali k Strahovu a dlouho mlčky hleděli k světélkujícímu oceánu města.

Zvony

Kdo z nás vlastně ví, jak "vyzváňajů ty veličské zvony". Víme ale, jak pohánějí k obědu ty v naší čtvrti. A nejlíp víme, jak po setmění tluče srdénko, když je úzko. A nikdo je neslyší, jenom my...