Když padá déšť 17

17

Probudila se k ránu, kolem třetí, a slyšela, jak vedle ní dýchá, byl to tichý, zranitelný zvuk, tak bytostně lidský. Polštář jí spadl ke kraji postele a hlavou ležela na zmačkaném prostěradle. Byla k němu otočená zády a také od okna, kterým pronikalo otvory v zácloně tlumené světlo. Nebe v létě nikdy nebylo úplně tmavé. Byla okamžitě zcela vzhůru a měla jasnou hlavu, ale zavřela znovu oči a odhrnula přikrývku. Bylo teplo a vzduch nehybný, proto nebyla potřeba.

Vybavila si v paměti, co se stalo. Po zpěvu písní večer skončil. Mimi byla unavená a řekla, že ona s Joem půjdou nahoru. Angie se podívala na hodinky a oznámila, že i ona chce jít spát. Jamie řekl: „Já bych se rád prošel venku. Co ty, Isabel?“

Toto pozvání patřilo i Tomovi a Isabel byla trochu v rozpacích, ale potom si pomyslela, že Tom si uvědomí, že Angie ho vyzvala, aby šli spát. Popřála Angie dobrou noc a viděla, jak se ta žena dívá na Jamieho a na ni a usmívá se. Na chvíli přemýšlela o tom, zda ví, co ona k Jamiemu cítí. Mimi to vlastně správně pojmenovala: bylo to naprosto očividné.

A tak šli s Jamiem ven. Bylo půl jedenácté a ještě dost světla, aby ve tmě vystupovaly detaily stromů přilepených ke kopcům. A také viděli ovce pasoucí se kolem suchého příkopu, který protínal pole na úpatí svahu. Byla tu pěšina, která se odkláněla od příjezdové cesty kolem rododendronů a tak se po ní vydali, Jamie šel napřed, štěrk pod nohama, větvičky, borové jehličí a šišky.

Zachvěla se, ale ne proto, že jí bylo zima – chladno nebylo, ani neměla potřebu vzít si kabát – ale byla tu s Jamiem a cítila, že by mu teď měla něco říct, než se věci mezi nimi vyvinou dál. Těžko mohl zapomenout na jejich pokoj. Uvědomil si, k čemu by mezi nimi mohlo dojít?

„Jamie.“

Šel po pěšině pár kroků před ní.  Kousek od nich byl potůček, bylo slyšet zurčící vodu.

Otočil se a usmál se na ni. „To je divnej večer,“ řekl.

Podívala se na něj. Nic divného jí nepřipadalo. Ano, byl to jiný večer, než jaké spolu trávili v Edinburghu, ale ne divný.

„Nemyslíš, že bychom si měli promluvit?“ Hlas se jí trochu nervozitou zadrhl a hned si pomyslela: vypadám asi nevrlá. Filozofka na venkově, kde není potřeba moc mluvit.

Podíval se na ni překvapeně: „Mluvili jsme spolu celej večer, ne?“ Odmlčel se a jeho úsměv byl najednou spiklenecký, jako by měl přiznat nějakou potlačovanou myšlenku. „Nebo vlastně mluvila Angie. Slyšelas ji na svém konci stolu? Té pusa jede. Skoro jsem se nedostal ke slovu.“

Tak tohle ne, řekla si Isabel. „Tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem, abychom si promluvili o tom, co je mezi námi.“

Stál u větve borovice, která se nakláněla přes cestu a skoro překážela v průchodu. Někdo jí už kus ulomil a tyto kousky ležely na kraji pěšiny. Jamie se najednou natáhl a odlomil další větvičku.Musel si nějak zaměstnat ruce, aby zamaskoval trapnou situaci.

Chvíli zaváhal, než odpověděl: „Nejsem si jist, jestli něco mezi námi je,“ řekl nakonec. „Tedy něco víc, než vždycky bylo.“

Zdálo se, že hledá její obličej, aby našel klíč k jejím slovům, ale Isabel náhle pocítila netrpělivost. Nebylo mu šestnáct. Bylo mu dvacet a něco. Už nějakými vztahy prošel. Takže musel vědět, oč jde.

„Podívej,“ řekla.  „Bude ti vadit, když to řeknu na rovinu? Chceš se se mnou vyspat? Ano?“

Oči měl sklopené dolů, díval se na pěšinku, na rozšlapané jehličí. Její slova visela ve vzduchu, ve kterém voněly šišky a nablízku bylo slyšet bublající potůček. Šokovala jsem ho, pomyslela si a ve skrytu duše ji to děsilo.

Pokrčil rameny. „Já…“

„Nemusíš.“

„Ale já chci.“

„Ano?“

„Ano, řekl jsem ano.“

Šli zpátky.

Řekla si: jak krásně tady leží. Nikdy jsem neviděla nic tak krásného, nikdy, než tohoto mladého muže s jeho jemnou kůží a s mírně viditelnými žebry. Můžu mu položit ruku na hruď a ucítím tlukot jeho srdce.

Otevřel oči.

„Ty jsi taky vzhůru,“ zvedla ruku a položila mu ji na obličej. Jsi úplně můj, myslela si, ale nebude to trvat dlouho, Jamie, protože tě nevlastním. Ach, ty můj drahoušku Jamie. Přála bych si tě vlastnit, ale  teď ještě víc než dřív tě nevlastním.

„Och,“ řekl. A to bylo všechno: „Och.“ A potom se k ní otočil, aby jí viděl do očí, a řekl: „Je mi to líto, Isabel.“

„Líto?“ Opět se dotkla jeho tváře. „Proč to říkáš? Nemusíš se za nic omlouvat.“

„Asi… asi jsem to uspěchal. Možná jsi to nechtěla..“

Překvapilo ji to a musela se nadechnout. Uspěchal?

Zvedl hlavu a opřel se o loket. „Nezlobíš se na mě?“ zeptal se.

„Samozřejmě, že ne. Ovšem že se na tebe nezlobím, Jamie. Drahý Jamie. Vůbec ne.“

„Potom…“

Nemohla si pomoct, ale vychutnávala si pohled na něj – je tak dokonalý, čistý – jako chlapec – žádné přebytečné svalstvo.

Potom zašeptala: „Samozřejmě se nezlobím. Nebuď hloupej. Doufala jsem v to. Ano, myslím, že jsem doufala, že by se to mohlo stát.“

Dívala se na něj, když o jejích slovech přemýšlel.

„Mám tě moc rád,“ řekl.

„Já to vím.“

Znovu si lehl a díval se do stropu. „Nikdy na tohle nezapomenu.Nikdy.“

„Taky na to nezapomenu. Ani jeden polibek, ani jeden pohled se neztratí.“

„To je báseň?“

Přikývla. „Jedna z nejvážnějších nejkrásnějších básní. Už jsem ti o ní říkala.“

Ona si to také bude pamatovat. Každá vzpomínka bude pečlivě zabalena uložena jako milovaný kus oblečení ve skříni.