Miluji rodinné akce

,,Nasedat, vyrážíme!"

Je 9 hodin ráno a my uháníme po D8.  Zatočit na Mělník a rovnou na sever.

,,Už tam budem?" Tato hláška nesmí chybět.

,,Ne, ještě dlouho ne," to vnoučata stejně neuspokojí a po chvíli nastoupí klidová verze - tablety. Vzadu nastane krásné ticho. Tentokrát mne veze starší dcera se dvěma vnoučaty, mladší dcera s mým bratrem Jiřím vyjedou za námi.

,,Tak vás tady vítám," raduje se prababička, (moje mamka, která je v jiných povídkách nazývána pouze babička). Všichni míříme do kuchyně, jen mně se tam moc nechce.

,,Budou řízky a mrkvová polévka," nastíní prababička a já koutkem oka zahlédnu u nové sedačky starý okopaný stůl a mám po  náladě. Tady se člověk opravdu nezavděčí.

,,Babí, kde je letadlo?" Filípek potřebuje pomoct najít dopravní letadlo na baterky, a tak lezeme do mého podkrovního pokoje. Je tam nejen letadlo, ale i ten nový stůl. Stoličky najdu dole u piána.

,,Vypadá to moc pěkně, mami," s dávkou jízlivosti pochválím kuchyňskou úpravu. Následující rozhovor není publikovatelný, ale došlo k určitému vysvětlení. 

,,Dodělám ten oběd a ty si odpočiň," raději se ujmu vlády nad obědem a nastává příměří.

Bratr dělá úspěšně mrtvého brouka a obratně se mi vyhýbá. Taky na něj dojde. Je to jen otázka času.

,,Leze mi po ruce brouček," oznamuje nám Filípek. Takové broučky nemá nikdo rád a je mu sebrán.

,,Posekáme trávu, je tu spousta klíšťat," konstatuje starší dcera Tina a nastartuje sekačku.

,,Máme dvě, půjde to rychleji," připojil se bratr. Tina uhání zahradou a Jiřík ne a ne nastartovat. To se musí pořádně promyslet a další hodinu neúspěšně hledá závadu. Pak jde raději opravit vrata u kůlny.

Když bylo posekáno, usadily se čtyři generace žen u občerstvení. Na zahradní houpačce vnučka, mé dvě dcery a já,  naproti ve stínu na lavičce pak prababička. 

,,Jirko, ukliď ty sekačky," volá Tina na stýčka, který se morduje s držákem na vrata kůlny. Nějak se nedaří.

,,Jirko, slyšíš? Ukliď ty sekačky," přidá se druhá dcera.

,,Strejdo, ukliď ty sekačky," nedá se zahanbit vnučka. Ten zřejmě ohluchl.

,,Brácha, neměl bys uklidit ty sekačky," přidám se i já, aby bylo veseleji.

,,Co že to má uklidit?" ozve se prababička, která zřejmě dosud poslouchala ptačí zpěv.

,,Sekačky," odpovíme jednohlasně.

,,Jiříčku, máš uklidit sekačky," volá prababička zvonivým hláskem. To byla poslední kapka. To nerozdýchá.

Co za rohem povykoval, nebylo dost dobře slyšet, ale slušné to nebylo.

A pak......... šel a uklidil ty sekačky.

Zamáváme prababičce a  jedeme domů.

,,Přijedeme zas!"

A jen mne se bude týkat:

,,Tak za týden, ahoj."