Švédové v Brně

Přijela jsem po delší době do svého rodného Brna. Před Hlavním nádražím byl obvyklý ruch, spousta křižujících se tramvají a auta směřující ke Grandhotelu a k železničnímu viaduktu. Rozhodla jsem se, že se projdu, přešla jsem tedy po přechodu všechny tramvajové koleje a zamířila na Masarykovu třídu.

Už na jejím začátku jsem ale slyšela nějaké bouchání. Jen aby se tam zase něco nekopalo, řekla jsem si. Vždyť náměstí Svobody není tak dávno opravené. Se zájmem jsem nahlížela do výkladních skříní a sledovala, co se změnilo a co je nového. Zajdu se také podívat na Zelný trh a koupím si tam nějaké ovoce, uvažovala jsem.

Moji pozornost ale po chvíli upoutalo něco docela jiného. Začala jsem si všímat zaparkovaných aut nejprve podle jednotlivých značek. Převládala volva. To mě zarazilo, volva jsou přece auta švédské výroby. Zaměřila jsem se proto na označení státu – a skutečně, všechna měla značku S – Sverige. Co se to děje? Že by tu Švédové měli nějaký sraz?

Čím více jsem se blížila k náměstí Svobody, tím hluk sílil. Postupně dav lidí mířících na náměstí houstl a moje zvědavost vzrůstala. Tohle si nesmím nechat ujít.

Když jsem došla na kraj náměstí, zahlédla jsem na druhém konci u Morového sloupu jakési postavy v historických kostýmech. Jejich oděvy jsem odhadovala zhruba na 17. století. V polovině náměstí už jsem musela kličkovat mezi spoustou lidí, abych se dostala do středu dění. Tito herci nebo kejklíři  měli na vysokých podstavcích zavěšené velké zvony. Proč zrovna zvony? přemýšlela jsem. Pohlédla jsem na hodinky. Blížila se jedna hodina. Vypadalo to, že to je právě doba, kdy chtějí začít se svou produkcí.

K mému překvapení jeden z účinkujících zabouchal na buben a zavolal anglicky: „Ladies and gentlemen!“

Tak ono to ještě ke všemu bude v angličtině. Ohlédla jsem se po přihlížejícím davu. Budou tomu všichni rozumět? Nebo se to bude překládat? Ale nepřekládalo. Celé představení probíhalo anglicky. Jeden z účinkujících oblečený do generálské uniformy předstoupil na improvizované pódium, rozvinul roličku papíru s textem a začal z ní předčítat:

„Já, generál Lennart Torstenson velectěnému publiku sděluji, že už dál nehodlám snášet překrucování historických faktů. Přišel jsem za vámi ze vzdáleného roku 1645, abych vše uvedl na pravou míru. 4. května 1645 jsem začal obléhat Brno a je-li pravda, že u vás je nyní rok 2020, je to už 375 let. A celou tuto dobu šíříte o mě nepravdu. Musím ovšem připustit, že obyvatelé Brna si tehdy vedli výtečně, neboť my jsme byli v mnohatisícové přesile.

Nejprve jsme obsadili Staré Brno, posléze jsme budovali podkopy a ostřelovali váš hrad Špilberk, ale nic nepomáhalo. Řekl jsem tenkrát: "S tou myší dírou, budu hotov do tří dnů. A tu starou holou studenou kuchyni, tu dobudu nejpozději do jednoho týdne!" To jsem se šeredně spletl. Brno nebyla myší díra a Špilberk nebyl studená kuchyně. Brňané se rvali jako lvi. Museli jsme až ke Špilberku vykopat zákopy, které jsme posléze naplnili černým prachem, abychom jejich opevnění vyhodili do povětří. Žel, nezdařilo se. Koncem června jim navíc přišla posila císařských vojáků, která nás zahnala na útěk. Domnívali jsme se totiž, že na nás útočí celé císařské vojsko.

Potom se Brňané nějakým způsobem dověděli, že i my očekáváme pomoc z Uher. Měly nás doplnit jednotky Zikmunda Rakoczyho s velkými děly a zásobami střelného prachu. Jakmile to Brňané zjistili, hned na nás zaútočili. Možná bychom je odrazili, ale strhla se průtrž mračen, do našich zákopů se dostala voda a několik našich vojáků utonulo. Poté mě stihla dna a musel jsem předat velení generálu Kasparu Mortaigne. Naše posily nakonec dorazily 19. července. Ale velitel Brňanů de Souches nás opět překvapil. Koncem července na nás udělali další výpad a zapálili nám řadu střílen a dřevěných bednění.

V první půlce srpna jsme ovšem už měli střelbou poničené a pobořené jejich hradby a chystali jsme se proto na hlavní zteč, kdy jsme doufali, že jsme ve výhodě a že Brno konečně padne. 13.srpna jsme rozestavili děla a namířili je na Petrov. Rozhodl jsem, že k hlavnímu útoku dojde 15. srpna. Ale Brňané nás opět převezli. Přivítali nás barikádami a ručními granáty. A to jsme prosím útočili na šesti místech. I když jsme pronikli do města, čekaly nás tam různé pasti a léčky, uvízli jsme v příkopech. Útočili jsme nejen dopoledne, ale ještě kolem páté odpoledne. Chtěli jsme s generálem de Souches uzavřít příměří, ale nechtěl o tom ani slyšet. Následujícího dne nám jen na dvě hodiny dovolil odnést mrtvé. Mezitím jsem se ovšem dověděl, že Rakoczy podepsal mírovou smlouvu s císařem a že je tudíž další obléhání Brna marné. Odtáhl jsem tedy se svým vojskem, ale zapálili jsme ještě mlýn v Komárově a několik okolních osad. Tak jsme alespoň po sobě zanechali zkázu.

A nyní se dostávám k onomu překrucování faktů. Celá staletí se o mě šíří lež. Prý jsem prohlásil, že pokud nedobudu 15.srpna město do poledne, odtáhnu. A protože náš útok byl opravdu silný a Brňané se obávali, že ho nevydrží, začali zvonit poledne na Petrově už v jedenáct. A já jsem odtáhl. Tak to tedy ne. Takhle to nebylo. Kdyby Rakoczy neuzavřel mír, byli bychom bojovali dál. Takže nyní to uděláme naopak. Zvonit poledne budeme my a v jednu hodinu! A proč? Protože předpokládáme, že veškeré dnešní brněnské obyvatelstvo se takového rámusu lekne a po mnoha staletích před námi konečně uteče.“

Poté další účinkující v historických kostýmech rozezněli veliké zavěšené zvony. Byl to ohlušující rámus. Zvony totiž zvonily přes sebe.

Náměstí Svobody bylo v tu dobu už plné lidí. Prohlížela jsem si tváře neznámých diváků a přemýšlela, zda tomu rozuměli. Ale z toho, jak pokyvovali hlavami a usmívali se, mi bylo jasné, že ano. Byl to skvělý happening. Když po delší chvíli všechny zvony dozněly, celé náměstí Svobody začalo nadšeně tleskat. „My nebudeme utíkat! Nikdy!“ ozývalo se ze všech stran.

A Švédové nás potom překvapili ještě víc. Z nedaleké dodávky začali nosit na umělohmotných táccích švédské masové kuličky a nabízet občerstvení.

Generál Torstenson by se asi divil, říkala jsem si. Celý happening totiž vypadal jako založení společnosti česko-švédského přátelství. Vmísila jsem se do davu a začala si povídat s českými diváky i švédskými herci. Neobyčejně jsme si to užívali. Bylo to nádherné odpoledne.