Marcel a Sandokan

Marcel a Sandokan

Marcel Špenátko vyhledával společnost pochybných mužů a to se mu stalo osudným. Při jedné takové naučné cestě secesními stezkami Hlavního nádraží padl na pohledného mládence. Ten se mu představil jako Sandokan, a nikdo ho jinak než pod tou přezdívkou neznal. Do Prahy přijel z Bíliny, českého Mompračemu. Marcel mu nabídl posezení u čaje a sušenek v pohodlí svého smíchovského apartmá. Slovo dalo slovo a muži nasedli na první devítku.
Vysedli na říjnovém náměstí tuláků, a protože jim v cestě stál kostel sv. Václava, spořádaný katolík Marcel navrhl společnou modlitbu. Vešli, Marcel smočil prsty ve svěcené vodě, před sebou nakreslil kříž a vedl kamaráda potemnělou boční lodí k jedné ze zpovědnic. Tam si vysvlékl kalhoty a ještě než nechal Sandokana promluvit, umlčel jeho hříšná ústa. Pak se sebrali a zmizeli.
Když dorazili do bytu, Marcel připravil slíbený čaj a sušenky, pustil album Helenky V. a navrhl pro změnu nahý tanec, který je svého druhu taky modlitbou. Nazí pak tančili v dešti písní a celí promoklí romantikou choulili se k sobě až přespůlnoc.
S ranními červánky se v Sandokanovi ozvalo volání divočiny, odešel do kuchyně, vzal dlouhý nůž a ještě spícího Marcela začal párat. Chvíli mu to zabralo, zabít člověka není jako ve filmu: po první ráně mířící do podbřišku se Marcel probudil, zakřičel a proti dopadajícímu ostří v orantském gestu vztahoval ruce, dokud je neměl celé rozřezané a neklesly vysílením k tělu, do nějž Sandokan bodl celkem sedmadvacetkrát, napočítal později znalec. Pak prohledal šuplíky s ponožkami, nadzvedl každý malovaný hrníček a talířek, ale všehovšudy našel dvěstěosmdesát korun. Zatímco unikal ke svýmu nádraží, aby šel zas dál, Marcel s přivřenýma očima, přesně jak ho našli, ve slipech zmáčených krví, dodýchával svůj sen o lásce.

Východní přísliby

Pátek voněl východními přísliby: kořalkou a šašliky. Andrij, přijeďte s Kamilou na šašliky, zval Mihajlo; kořalku zamlčel. Přijeli. Na zahradě už se přikládalo pod šiškami mletého masa, ženy i Mihajlo byli brzy opilí, jen Andrij s kázní mnicha odmítal pít. A ty nejsi muj kamarad, když ty se mnou nebudeš pit, obořil se už popáté Mihajlo na Andrije. Ten ale dobře věděl, jak by se věci mohly stočit, natolik se znal, a tak k večeru hodlal s Kamilou opustit veselou společnost. A ty nejsi muj kamarad.. opakoval Mihajlo, a ja ti porežu pneumatiky, a skutečně sebral řeznický nůž ostrý jako břitva a pořezal dvě pneumatiky na autě kamaráda. Auto je auto. Andrij se vrhl po noži v ruce dvoumetrového Mihajla, a protože sám veterán komandos odzbrojil ho. S nožem odešel, ale spatřen takto matkou Mihajla, stal se objektem její msty: chtíc mu vyrvat nůž, žena si rozřízla prsty až ke kosti. Auau, křičela a z prstů jí crčela krev, jak to uslyšel a uviděl, proměnil se zas v mstitele Mihajlo a zezadu srazil Andrije k zemi. V pletenci zápasu ale neměl opilý obr proti komandosovi šanci: sice se mu podařilo přetnout Andrijovi šlachy na levé ruce tak, že mu ji div neuřízl, ale vzápětí byl probodnut. Ještě vstal, chytil si vyhřezlá střeva a padl. Opřeli ho o stěnu. Hleděl před sebe nepřítomně, pohledem hudebníka ztraceného v kompozici, poslouchal už jen slábnoucí hudbu svého srdce, své vlastní rekviem.