Balijské cestoviny 10) Chuť Bali

10) Chuť Bali

V majoritně muslimské Indonésii pouze Balijci vynikají hinduismem a vlídnou blahosklonností k vrtochům západních cestovatelů. A tak pro uspokojení globálních tužeb návštěvníků odstavili vše lokální a původní balijské na vedlejší kolej. Nabídky se teď točí kolem přepychových hotelů, luxusních restaurací, butiků, cestovních kanceláří, směnáren, masážních salónů, kýčovitých suvenýrů, napodobenin značkového oblečení, padělků hodinek, imitací šperků a vůbec všeho, co koupíte u vietnamských trhovců i doma. Jako cizinec můžete pít alkohol, můžete jíst vepřové i hovězí, můžete si obléknout i svléknout co vás jen napadne. Zničující vliv masivního turismu rychle mění ráz ostrova i mentalitu místních obyvatel. V kultuře stolování si ostrované naštěstí zachovávají stále určitou osobitost. Ačkoli těžko říct, zda je na místě výraz „naštěstí“.

Ať už budete jíst cokoli, čímkoli a z čehokoli, jedno je jisté, ze začátku pocítíte zažívací problémy. Od drobných křečí až po krvácivé průjmy dramatického průběhu. Příčina je prostá – v potravě jsou jiné bakterie než u nás. Na nezvyklé hygienické podmínky v exotické zemi se můžete připravovat už doma: pít vodu z obecního rybníka, zeleninu omývat v kaluži, maso nakupovat v Kauflandu nebo se hojně zásobit živočišným uhlím a Endiaronem. Ale není toho nezbytně zapotřebí. Prášky proti průjmu koupíte všude. S jazykovou bariérou si nedělejte starosti. Jakmile lékárník vidí Evropana, který má jednu ruku na břiše, druhou na zadku a naléhavě pronáší: „Úúúh, úúúh!“ okamžitě mu podává léky proti průjmu a ani neočekává, že se bude smlouvat o ceně.

My Moravané jako prevenci před průjmem doporučujeme slivovici. Ráno, v poledne i večer. Slivovice v žaludku povraždí všechny bakterie bez ohledu na jejich etnický původ či náboženské přesvědčení a je klid. Horší případ nastane, sháníte-li se po ekvivalentu slivovice až na místě samotném. Alkohol není na Bali tak běžnou součástí života, jako je tomu například na Valašsku. Nenajdete zde výčepy, nálevny, pivnice ani vinné sklepy ale alkoholické nápoje, když budete trošku pátrat, nakonec objevíte. Nejsilnější domácí lihovinou, kterou můžete ochutnat, je arak, ale proboha nedělejte to! Pije se tak, že po malých doušcích usrkáváte, válíte po jazyku, znalecky pokyvujete hlavou, přičemž se usilovně snažíte potlačit dávicí reflex. Chuť takového nápoje připomíná zimní kapalinu do ostřikovačů, ale můžete to zvládnout. Pokud se ovšem nerozhodnete něčím takovým opít. Kocovina bývá v tropickém klimatu nesnesitelná, ale běžnému turistovi nejspíš nehrozí. Kromě chuti vás totiž rozpláče i cena. Alkohol je v téhle zemi jedna z mála opravdu drahých komodit. Nejlevnější víno balijské vinařské společnosti Hatten Wines stojí sto padesát korun, přitom se chutí přibližuje okurkovému nálevu (a to nezmiňuji místní rýžové víno Brem, kterým by se daly odvápňovat rychlovarné konvice). Jediný nápoj, který vás oblaží a nezruinuje, je pivo. Nejčastěji se pije Anker a Bintang, který koupíte v krámě za šedesát korun, v baru i za stovku. Žízeň hasí spolehlivě, a jelikož vám zachutná až v množství, které si nemůžete dovolit, nejspíš budete uchráněni opilství i pohledu na účet s částkou ve statisících rupií. Nedívá se na to hezky, ale není rozumné kupovat si levný doma pálený alkohol někde na tržnici, protože podle statistik na Bali zemře kvůli metanolu ročně až čtyřicet cizinců. Počet místních nebožtíků statistiky raději neuvádějí.

Oproti tomu balijská kuchyně je provoněná kořením, má sladkou, mírně pikantní chuť a je levná. Ne snad, že by zde bylo málo mondénních restaurací, kde není problém draze pojíst, aniž by se člověk najedl, ale dáte-li přednost obsahu před formou, uděláte dobře. Rozhodně si nevozte paštiky a pytlíkové polévky, jako do Chorvatska. Pokud si troufnete jíst s místními v pojízdném stánku na ulici, dokážete večeři pořídit za dvacet korun. Ovšem nejtypičtějším místem, kde seženete jídlo, je maličká restaurace zvaná warung. Když se budete chtít hodně přecpat a dáte si zde předkrm, hlavní jídlo s pitím a zákusek, nebude vás to většinou stát víc jak sto korun (pokud umíte smlouvat, tak osmdesát). Jistě, tu a tam zapomenou přinést objednané jídlo nebo jim to dlouho trvá, ale usmívají se a nečekají na spropitné.

Najdou se zastánci názoru, že Balijská kuchyně se co do chuti a rozmanitosti nedá srovnávat s thajskou nebo vietnamskou. Nu, naplňte si talíře Nasi campur (smažená rýže se zeleninou), Mie goreng (smažené nudle se zeleninou), Gulai ayam (kuře na kari), Sate lilit (špejle obalené rozmixovanou rybou s kořením), Ayam goreng (smažené kuře), Ikan goreng (smažená ryba), Soto ayam (polévka s rýží, nudlemi, zeleninou a kuřecím masem), Gado-gado (zeleninový salát s tofu, vejcem a arašídovou omáčkou), Cap-cay (směs smažené zeleniny), Tempeh (smažené plátky fermentované sóji), Pisang goreng (smažený banán) a pak mluvte! Nebo ne, ještě nemluvte, zapomněli jste na dezert. Zkuste třeba Bubuh injin (puding z černé rýže, palmového cukru a kokosového mléka). Určitě ale vyhněte všemu, co je, byť jakkoli lákavě, zabaleno v banánovém listu. Navzdory západnímu mínění, že cukr a tuk jsou nemilosrdnými zabijáky, Balijci všechno smaží v oleji a do všeho přidávají cukr. Do všeho, s výjimkou tradičních dezertů v banánových listech, které byly dříve určeny hlavně pro rituály, obětiny a různé oslavy, proto byl větší důraz kladen na vzhled než na chuť. V poslední době však i tyto kulinářské kuriozity získávají na oblibě u turistů, kteří si nechali namluvit, že zelené jídlo bez chuti je zdravé.

Dnes, zachváceni touhou po dobrodružství neodoláváme a vstupujeme s manželkou do toho nejvíc nejchudšího warungu – igelitem omotaného přístřešku u silnice. Prkno na špalcích místo stolu, plastové židle, žádní hosté. V koutě se o kempingový plynový vařič opírá děvče a přemýšlí, jestli jsme se zbláznili, nebo jen zabloudili. Tváříme se světácky a usedáme. Slečna přináší stručný jídelní lístek napsaný fixou na kusu kartonu, místo talíře bambusový košík vystlaný banánovým listem, v něm dvě vidličky a lžíce. Vybírám si Mie goreng. Servírka se ptá, zda chci pokrm nepálivý, téměř nepálivý, málo pálivý, středně pálivý, pekelně pálivý nebo normální balijský. Objednávám pro ženu nepálivý a pro mě normální balijský a misku sambalu navíc. Děvče se významně usmívá a koulí při tom očima. Sahám do kapsy a pokládám ke své lžíci hrst chilli papriček, které jsem ráno naškubal na hřbitově. Servírka se už směje nahlas a třeští bulvy tak, že kdyby chtěla hrát na slepou bábu, museli by jí zavazovat oči podprsenkou. Sporák syčí, pánev prská a šlehají z ní plameny. Z nedaleké stodoly se začínají trousit vesničané znudění právě probíhajícími kohoutími zápasy, vytvářejí volný kruh kolem našeho stolu a uzavírají sázky.

Děvče nese na stůl dva kopce žhnoucích nudlí na banánových listech, mísu červené omáčky a hasicí přístroj. Vůně pokrmu je omamně lahodná. Neváhám, polévám nudle přidaným sambalem a posypávám chilli papričkami. Banánový list začíná extrémně rychle vadnout. Po prvním ochutnání se v ústech rozvine nasládlá ovocná chuť se stopou manga a avokáda, přecházející do muškátové, velmi koncentrované příchuti, načež se připojí omamně kořenitý buket se zeleninovým akcentem kapie a rajského jablka. To vše zhruba v prvních dvou soustech. Poté se otvírá peklo. Připadám si jako polykač ohně, který se namísto výdechu omylem nadechnul. Navzdory pocitu, že bych jazykem mohl žehlit prádlo, jím statečně dál. Tělo je roztaveno na sálající plazmu a posléze je formováno do tvarů, jaké jsem kdysi viděl ve filmu s Arnoldem Schwarzeneggerem, o kterém jsem si až do teď myslel, že je to sci-fi.

Dávám si malou přestávku, abych převlékl propocené tričko, vykloktal si Panthenolem a pojedl něco masti na spáleniny. Oba Balijci, kteří vsadili na mě, mi ovívají obličej palmovým listem, zatímco početný zástup ostatních se smíchy plácá do stehen, protože ještě nikdy neviděli tak barevného bělocha. S překvapením zjišťuji, že i jídlo z legálních surovin dokáže navodit stavy euforie, doprovázené barevnými halucinacemi. 

Jakkoli jsem byl z počátku přesvědčen o opaku, můžu vás ujistit, že pekelná muka za nějaký čas odezní. Ve chvíli, kdy jsem si přestal říkat „bože, co jsem to já idiot snědl, to už nikdy neudělám“ najednou si uvědomuji, že bych si ještě kapku, ale opravdu malou kapku, jen tak na špičku jazyka… A tak ještě vylízávám misku od sambalu a chroustám poslední chilli. Domorodci, když vidí, jaký jsem hrdina, propukají v jásot a začínají se semnou opřekot družit. Z warungu mě vyprovází hlaholící houfec podobný tomu, který se loučil Karlem Havlíčkem při jeho odjezdu do Brixenu. Tolik přátel, které ve skutečnosti neznám, nemám ani na fejsbůku.

*