Výplody choré mysli II

Noční můra č.2

Potřebuju spát.Ten pocit znáte – víte,že za pár hodin musíte vstát a je tedy naprosto nutný využít každou minutu ke spánku, jenže ta podělaná člověčí fyziologie si prostě postaví hlavu a konec.Neusnete a neusnete.

Potřebuju spát.Když usnu právě teď, budu spát nějakých šest hodin, což je asi o dvě až tři míň, než jsem zvyklej.Takže jsem vlastně tak jako tak ve skluzu.Teď jde jen o to, aby dál nenarůstal.Konec rozumování, zavírám oči a usínááám TEĎ.A nic.

Potřebuju spát.Vždycky jsem s tím měl problémy.Ve školce jsem po obědě usínal jako poslední, někdy jsem dokonce nespal vůbec a potom mě maminka musela domů doslova dovlíct.Ve druhý třídě jsem byl na operaci s kýlou a před samotným úkonem samozřejmě ne a ne usnout.To byla sranda…

„Tak dneska jste na řadě, pane Játa,“ povídá sestřička Miluška – pěkně hnusný jméno pro pěkně hnusnou zdravotní sestru – „Nemáte strach?“ „Prosím Vás, kdo by se bál obyčejný kýly?“ usmívám se.Jasně, že mám strach, ty krávo, ale nehodlám ti tím dělat radost, vidím ti až do žaludku, sadistko. „Musíme Vás uspat, vemte si tyhlety dva prášky a za půl hodiny spíte jak dřevo.“ „To je fajn, já už myslel,že mě budete kuchat zaživa.“ Ha Ha Ha. Když se směje, chrochtá.

S rukama za hlavou si pokouším vybavit průsery tohohle ústavu.Pacientovi vyoperována zdravá ledvina; Opilý chirurg naboural do sanitky; Primář obviněn ze sexuálního obtěžování…Určitě ale neobtěžoval Milušku – co zase chce, proč se na mě tak přiblble nasmívá? „Pane Játa, jaktože ještě nespíte?“ Co ti na to mám asi tak říct, ty chytrá? „Tady máte ještě další dva prášky a koukejte spát, nebo bude injekce!“ zahrozí prstíkem a odchází – páni, ta má ale chlupatý nohy.To víš, kupujete prošlý anestetika od Poláků a já mám po nich usnout.Asi bych měl začít počítat ovečky, no v tomhle prostředí spíš kapačky. „Tak a dost, chlape, nemáme jenom Vás, lehněte si na břicho.Teď to trochu štípne…“ Sakra, nesnáším injekce, auuu, říkalas trochu a já si málem překous jazyk, ty obludo.

Ve dveřích pokoje postává chlap v bílém, dívá se na hodinky a klábosí s Miluškou.Po chvíli oba zamíří k mé posteli. „Podívej, už jsi měl dávno chrápat, vylez si na vozejk a jedem.“ Hrabu se na káru, nohy se mi začínají motat, asi jako kdybych vypil pět piv, ale to bych se cítil o něco líp. „Sláva, už to zabírá, za chvíli seš tuhej,“ řehtá se ten bílej maniak.Veze mě do nějakýho kumbálu.Vykládá, že touhle dobou už všichni chrápou, že je tady převlíkne a odveze na sál, ale že tuhle cestu si už nikdo nepamatuje.Převlíknu se teda sám do něčeho, co vypadá jako noční košile tlusté pratety Růženy a usedám na vozík.Chlápek mě pořád přesvědčuje, jak se mi chce spát, tak se položím a přivírám oči. Zajásá a vyráží na sál.

Začínám bejt otupělej.Stav asi jako po deseti pivech.Přesto ale docela jasně vnímám ten hnusnej pavoučí lustr, kterej mně vždycky naháněl strach.A taky pár zahalených postav okolo a další stůl hned vedle mě, na kterým leží obludně tlustá ženská.Kam se na ní hrabe Růžena. „Spí?“ ptá se jeden z těch zelených Arabů. „Asi jo,“odpovídá druhý. „Leda hovno,“ chci zařvat, ale nějak mi nefungují ústa.Polívají mi celý podbřišek nějakou smradlavou sračkou. „Jděte do hajzlu, kreténi, to chcete, aby mi upad?“ Jediný, co ze mě vyšlo bylo tichý zamumlání. „Slyšels to?“ šeptá první. „Asi se mu to líbí,“ chechtá se druhý.Panebože, co je to za týpky? Dostávám strach.Ale mělo mi bejt jasný, že kýlu asi nebude dělat žádnej chirurgickej přeborník. Vida, právě přichází. „Tak,chlapci, jdeme na to.Tý bábě udělejte liposukci a z toho sádla uplácejte tady mladýmu kozy čtyřky.“ „Cože? No to snad, krucinál, zadržte!“ Nic. Ani náznak pohybu, ani slovíčko. „Do hajzlu, sakra, mám dost svýho vlastního tuku a nesnáším podprdy, protože škrábou! Nééé…“