Zachraň můj osud 21.díl - 30.díl

Zachraň můj osud 21.díl

 PEKLO :

 Potřebuju okamžitě záskok!! Mysli Darku nebo Adru jen tak neuvidíš nakonec se urazí a šance bude fuč. Tohle snad musel vymyslet sám Ďábel!! A teď se mi směje. Neměl jsem odvahu jít za ním do hlavního sálu prosit o propuštění z hlídání, ale jiná cesta asi ani neexistuje. Vstal jsem ze svého oblíbeného místa v předpeklí a šoural se směrem ke kovaným vratům. Vždycky mě fascinovalo jejich kování, ale právě dnes pro mě ztratilo své kouzlo. Jakoby záře vyprchala a zbyl jen chladny necitelný kov. Pomalu se otevřely a já mohl vejít. Před očima mi tančily pochodně s plameny věčného ohně a ozařovaly několik kotlů. Křik a prosby jsem dávno nevnímal, ale dnešek je prostě jiný. Najednou jsem slyšel utrpení, řev, nadávání, prostě to co jsem doposud ignoroval. Bylo zvláštní se najednou probrat a cítit. Za síní s kotli se nacházelo dokonalé bludiště, kterým mohli projít jen čerti a pekelníci. Několik chodeb propleteno k našim domovům, ale mě zajímala jen ta prostřední. Přímo středem okolo lávy žalu a smutku k pánu všech čertů. Moje kroky zastavila, až stráž hlídající vchod do Ďáblova trunního pekelného sálu. Stráž mě identifikovala a okamžitě ucouvla, když zjistili kdo před nimi stojí. Vešel jsem rovnou s úklonou k zemi, abych vyjádřil vládci svou oddanost.

 „Co tě sem přivádí Darku?“ Pokynul mi a dovolil se narovnat. Tohle byla čest jen těm vyvoleným ostatní se museli doslova plazit po zemi. „Můj Pane potřeboval bych dnes uvolnit z hlídky bylo by to možné? Rád to napracuji třeba dvojnásob.“ Uchecht se a vstal ze srostlého křesla duší, které bylo potaženo rudým sametem a na samém vrcholu se skvěla koruna z rohů předešlých vládců. Každý výběžek zdobil drahokam odstínu lidské krve tak jiskřiví a zářiví jako sám život. Ta koruna byla asi největším pokladem celého pekla, i když létající plášť nebo boty rychlilky taky nebyli k zahození. Trůn se sám uzavíral s každým krokem, s kterým se ke mně Ďábel blížil. Otevřel se jen tomu komu po právu náleží. „Aha to bude kvůli Adře. I ke mně se doneslo, že konečně svolila. Musím tě však varovat. Za to, že tě pustím na schůzku s andělskou bytostí zaplatíš mnohem víc, než si myslíš.“ Podíval se na mě a přátelsky mě poplácal po rameni. „Budu na to myslet, ale svůj úmysl nezměním, i kdyby mě čekala jistá smrt.“ Mávnutím ruky mě propustil. Věděl jsem, že jednou za to zaplatím, ale dnes né dnešek je jen můj a Adry.

Slyšel jsem jak se za mnou vše zavírá jako by to bylo naposled co mohl volně přijít i odejít. Byl to zvláštní okamžik, ale Adra byla důležitější. Přede mnou byla rozbočka od pekla k nebi a pak šipka dolů k zemi. Začal jsem pozvolna padat dolů. S každým centimetrem se moje rysi měnili na člověčí. Rohy zmizely, kopyto se proměnilo na normální nohu. Ocas se vypařil a moje obnošené popelavé oblečení se měnilo na seprané džíny s dírami na kolenou. Vzdušná rudá košile vlála ve větru, než se sama pozapínala do polou těla. Odhalovala opálené hrdlo od pekelného ohně  a svalnaté ruce zvyklé na těžkou práci. Než jsem sestoupil dolů vypadal jsem jako jeden z lidí co chodili tady dole. Přistání bylo trochu tvrdší, ale byl jsem přesně na smluveném místě. Jen počkat na Adru.

 

Zachraň můj osud 22.díl

Dark a Adra : 

Jsem tu včas oddychl jsem si a uhrábnul si vlasy, které neposedně poletovaly. Už jsou moc dlouhé pomyslel jsem si a nevšímal si ani jedné z žen, co procházeli okolo a zvědavě si mě prohlíželi. Promnul jsem pramen rudých vlasů a zastrčil si ho za ucho. Okolo mě se utvořil hlouček mladých dívek, ani nevím kde se jich tolik vzalo. Čím víc jich bylo, tím víc jsem se mračil, kdybych mohl tak se vypařím. Jenže tady si to nemohu dovolit a Adra by mě nemohla najít. Nedalo se to vydržet, ale naštěstí se Adra objevila v pravou chvíli, kdy se mě začínali vyptávat jestli jsem nějaký model. Jen kdyby mě viděli u nás, tak by vzali do zaječích. Šibalsky jsem se usmál, až na několik přítomných padly mdloby a vykročil jsem ke své lásce.  Vzal jsem ji za ruku a zbytek slepic popadalo jak zralé hrušky. „Máš tu konkurenci.“ Pošeptal jsem jí do malého ouška. Ten brajgl na chodníku jsme nechali za sebou.

 „Moc to tu neznám, kam by si chtěla jít?“  Adra se vůbec nesoustředila na to co říkám jen hleděla na naše spojené ruce, které se volně pohupovaly do rytmu chůze. Zastavil jsem a otočil se čelem k ní. Teprve pak si všimla, že se něco děje. Docela by mě zajímalo co by udělala, kdyby jí Amor neočaroval. Šla by se mnou? Nebo by mi nedala šanci? Pořád si musím opakovat, že jsem alespoň jedno u ní a to mi nikdo nevezme. Chtěl jsem promluvit, ale ve vzduchu bylo něco co mě zarazilo se jen pohnout. „Adro honem pojď!“ Sevřel jsem její ruku pevněji a rozeběhl se co nejdál. „Co se děje?“ Zeptala se mě roztřeseným hlasem. Nevím jestli mě to vyděsilo víc, ale tohle nebyla moje Adra! Vždycky byla tak odhodlaná, plná energie a prakticky se nebála ničeho. Její síla ochránkyně nebes byla pryč jako mávnutím proutku. „Až se dostaneme zpátky nahoru slibuju ti, že Amora napíchnu na ty nejostřejší vidle co tam najdu.“ Opatrně jsem ji sevřel v náručí, byl to krásný pocit takto jí držet, ale jedno to skončí a já přesně věděl kdy. „Amora se zastávat nebudu, zaslouží si to.“ Kuňkla do mé košile a já cítil jak se mi po hrudi kutálejí její horké slzy. Zatrnulo mi. Ona tu je se mnou z donucení napadlo mě. To co tu vidím není to co chci. Hašteření a naschvály byli u nás na denním pořádku a teď mám vedle sebe krotkou milou a poslušnou .. to je to co mi na tom vadí. Chci zpátky její svobodnou vůli. Její tvář byla hned vedle té mojí nemohl jsem odolat naposledy se jí dotknout, než nadejde den, kdy se vrátí do normálu nesmím se s ní setkat! S tímto rozhodnutím jsem se přiblížil  k jejím rtům a lehce je políbil na rozloučenou. Co nejrychleji jsem se teleportoval do pekla a nechal jí tam stát….

 PEKLO :

 Přesně jak jsem si myslel. „Odneste prach zření zpátky do pokladnice.“  Přišli dva strážní pekelníci. „Dle rozkazu pane.“ Konečně odešli a pekelný trůn se otevřel a vládce mohl usednout a vymýšlet trest pro Darka. 

 

Zachraň můj osud 23.díl

 Nebe :

 "Přestaň se na mě tak lepit!!“ Zařval jsem na Duchnu, až doslova nadlétla ke stropu. Teď abych jí seškrabával dolů. Její cár vysel jako kus záclonky. Stačilo jen škubnout a zapustila kořeny někde v podlaze mého domku. „Umíš taky něco jiného, než se všude zarývat čumákem?“  Vypadala divně, až pak se otočila a mě došlo, že má prdel vepředu, takže jsem měl skvělý výhled na přední část co byla momentálně přetočená vzadu. Na chvíli mě to omámilo. Jak dlouho mě bude takhle pokoušet to jí to minule nestačilo. Od doby co mi spala v posteli uběhlo několik dní a já o ní od té doby pořád zakopávám ,kdyby mohla chodila by semnou i na záchod!! Tohle musí přestat, musím se od ní držet dál. Obrnil jsem se proti kouzlu Duchny a popadl toulec se šípy a luk. Než se stihla porovnat a oprášit byl jsem dávno venku na čerstvém vzduchu.

 „Pane to se nedá vydržet!“ Zařvání se ztratilo v duhových mracích a neslo se daleko, ale ulevilo se mě.  „A co si čekal Amore?“ Vedle mě se rozzářilo místo kde stál náš pán. „ Tohle je kriminál! Nemůžu ani v klidu střílet šípy posledně do mě drkla a já střelil psa místo člověka, ale aspoň má pes nový domov.“  Povzdychl jsem si a nevěděl jak dál přežiju. „To máš z toho, že si Adru změnil k nepoznání. Proč si myslíš, že dělala hlavní stráž pro její milou tvářičku to rozhodně není. Je schopná kohokoliv zastavit,  aniž by se dostal ke mně, ale teď je někde tam dole a chodí si s čertem!!! Víš ty vůbec co si provedl? Kvůli tobě Amore je ve všem zmatek a nic z toho se neobejde bez potíží!“  Místo potemnělo a já zůstal sám. Ještě jsem se takhle sklesle a ušlapaně necítil.  Celá ta záležitost na mě dopadla jako obrovský betonový kvádr. Trest v podobě duchny v mém domě je vlastně to nejmírnější co mi pán mohl provézt. Pochopil jsem a absolutně spadl do deprese. Potom následovalo schoulení do klubíčka a mumlání si sám pro sebe bezvýznamná slova. Ledový pot mi smáčel čelo a putoval dál přes spánky a tváře. Pustila se do mě zimnice a panika z toho co jsem provedl. Ani jsem si nevšiml, že mě někdo drží za ruku.

„Nesmíš se tak stresovat.“ Šeptal mi kdosi do ucha, ale já se nedokázal ani otočit natož podívat. „Vstávej.“ Ševelil sametově jemný hlas, byl mi tak známy, až jsem si to uvědomil. „Dušničko za všechno můžu já.“ Vypustil jsem ze sebe větu a dál se ničil kousek po kousku.

„To nesmíš! Vstávej!“ Nic nepomáhalo, ať jsem volala jak chtěla Amor mě neposlouchal. Pot se měnil v lep, který ho celý obaloval, až se v něm uzavřel. Pohozený luk se šípy vedle mě se  měnily. Ztrácely jasně rudou barvu a tvar. Z jemně vyřezávaných šípu do tvaru srdce a luku tak mistrně ozdobeného  andělíčkem se stávalo něco jiného. Nejdřív potemněla jasně rudá barva lásky na zakalenou přecházející do černě napuštěného jedovatého inkoustu. To co dříve bylo láskou dostávalo tvar nicoty a beznaděje. Zrcadlila se v nich zrada. Šípy vypadaly jako ostré zobáky čí nože a luk nabral podoby plápolajícího černého ohně zkázy s jedovými ostny po stranách.

 

Vyděsilo mě to natolik, že jsem se okamžitě pustila do starověkého zaříkávání. Mumlání slov stále dokola sílilo a seskupilo se okolo schouleného Amora uzavřeného ve vlastní vině a trestu.  

 

Zachraň můj osud 24.díl

„To ti nedovolím Amore.“ Šepot zaříkávání s každým slovem sílyl a nabíral na intenzitě. Amor se přede mnou uzavřel do průsvitné koule, která byla čím dál tvrdší. Bylo na něm vidět, že se šíleně stresuje a o to víc se stávala ulita nepropustnou. Mé zaříkávání se začalo utvářet a vedle mě se objevilo několik starých duchů s nejsilnější ochranou magii. Dávno byli zapomenuti a vymazáni ze všech knih, protože jejich podmínku nemohl nikdo splnit a všichni kdo to zkusili byli zapovězeni a uvrhnuti do podsvětí. Nikdo se nikdy nedočkal jejich mocného kouzla, ale já to dokážu.

Jeden se pohnul a přiblížil se ke mě. „Víš jaká bude cena ?“ Zeptal se stařeckým skřípavým hlasem  připomínající staré rozladěné varhany. Jeho hlas trhal duši na malé kousky. Zmohla jsem se jen na kývnutí a pevně stiskla ruce v pěst. „ Já to dokážu.“ Přesně podle staré Duchny jsem se dala do nového, tentokrát nebezpečného zaříkávání. Duchové se seskupily a obtočili se kolem Amora uvězněného v kouli tvrdého lepu. Začali se otáčet, až se roztočili a bylo vidět jen rychlé míhání jejich siluet. Stín se opřel do koule a začala se rozpouštět. Poslední slova jsem vyřkla s úplnou jistotou a pevnou vůli, čím víc jsem si věřila, tím víc ze mě vyprchávala má duše, ale kouzlo sílilo a do Amora se vlévala veškerá moje energie. Pak se mi odněkud přimkly ke kotníkům pouta stínu a odtáhla mě na řetězech mimo nebeský svět.  Moje síla byla takřka pryč. Poslední energie držela doslova na vlásku. Pak nebylo nic jen tma.

„Podívejte to je Amor!! Musíme mu pomoct.“ Pár strážných mě odvleklo zpátky do mého domu, kde jsem se plně probral a moc si toho nepamatoval. Stráže vedle mě položili ďábelský luk s ostrými černými šípy. Bylo cítit jak z nich sála zlo, pustošení a žízeň po krvi. „Okamžitě to odneste!!“ Zařval jsem na ně a vzpomněl si na útržky. Něco se dělo kolem a já se cítil divně. Ona, ona šeptala…

 „Amore kam to běžíš? No tak stůj počkej na mě!“ Křičela na mě Adra, ale já ji moc nevnímal a běžel zpátky na místo odkud mě přinesli. „Kde jsi??“ Vydechl jsem u míst, kde byla vidět nepatrná stopa po Duchně.  „Slyšíš neschovávej se.“ Volám hlasitěji, ale ona nepřichází. To se nestalo!!Nemohl ose to stát. „Uklidni se Amore.  Najdeme ji.“

 

„Vy jí najdete? Vždyť ani nevíte jak vystopovat ducha!“ Vracel jsem se do domku pro věci s úmyslem najít ji, ať to stojí cokoliv.  

 

Zachraň můj osud 25.díl

 „Adro chci jít sám. Já.. já ji nemůžu nechat jít!“  Chytila mě za ruku a donutila zastavit a otočit se na ní. „Přesto co si mi udělal bych ti chtěla pomoct. Vím co použila za zaříkávání.!“ Zařvala mi těsně u ucha, až mi zazvonilo v uších a přitom se rozsvítilo i v hlavě. „Ty víš kde je?“ Přikývla a táhla mě zpátky tentokrát k jejímu domu, kde si v rychlosti sbalila pár věcí. „Jdeme?“  Vyrazil jsem bez odpovědí a hnal se k bráně. „Amore!“ Adra stála na opačné straně u dešťových mraků. Zrovna se plnily vodou a vedle si braly několik blesků. Adra se opatrně naklonila a něco jim pošeptala. Nevím co tam dělala, ale zřejmě se něco dověděla, protože jí svitlo v očích. Mávla mrakům a šla dál. Rychle jsem přidal do kroku a přidal se k ní. „Co víš a já ne?“

 „Vím jak jí najít, ale k tomu někoho potřebujeme.“ Polknul jsem na prázdno a vyschlým hlasem zaskřehotal. „Koho?“ Přešli jsme od deštných mraků až po krupobití a lijavec. Za ním byla už jen nicota co uzavírala nebe z druhé strany, než byla brána. „Ducha temnoty.“ To nemůže myslet vážně. „To myslíš toho co mě dovádí k šílenství a přetrhává šípová vlákna, aby lidi místo spolu skončili na dně a sami?“  Líp bych to neřekla. „Tak vidíš, že ho znáš.“ Sladce se na mě usmála a já tušil, že moje mastička na obracení nálady pomalu vyprchává, až přestane účinkovat úplně asi mě Adra roztrhá. Moc vlídně to tam nevypadalo, ale nakonec jsem udělal ten pomyslný krok a byl pohlcen temnotou. Adra mě chytila za ruku, abych se od ní moc nevzdaloval. Nevím jak to udělala, ale já neviděl ani na špičku nosu, když se před náma začala rozsvěcet malá světýlka. „Už tam budeme.“ Špitla a dál se prodírala hustou vlhkou mlhou. Byla tu lezavá zima, kdy mi po těle naskočila husí kůže. Na povrchu se utvářela ledová krusta, po které jsem se skoro smekl, aniž bych věděl kde začíná nebo končí. „Adro seš si jistá, že je to dobrej nápad?“ Sevřel jsem její ruku těsněji a snažil se nepanikařit. „Chceš najít Duchničku nebo se vzdát a nechat jí svému osudu?“

Nadechl jsem se mrazivého vzduchu a zcela se koncentroval a uklidnil. Tady se nemůžu zastavit to bych si nikdy neodpustil. „Já ji zachráním jdeme!“ Adra mi dodala odvahu. Nevím co bych bez ní vlastně dokázal a v tu chvíli mi to došlo. „Ty jsi normální.“ Dravčí pohled jejich jiskrných očí, který  mi dává vědět, že až tohle skončí tak si to budu muset vyzobat do posledního drobečku. „A co sis myslel s tamtou povahou bych nedošla ani k mrakům a hned bych se vrátila. Byla jsem hodná, ale někdy to škodí.“ Od toho okamžiku jsme nemluvili. Na jednu stranu jsem byl rád, že je to zase ta odvážná Adra, ale na druhou jsem se trochu bál. Co bude, až se vrátíme? A co když se nevrátíme? 

 

Držel jsem Adru za ruku a tápal za ní a s každým krokem jsem se více nořil do myšlenek. V hlavě se mi tvořily bubáci velkých rozměrů a nedával jsem vůbec pozor. Adra mě strhla na stranu. Nevím co se stalo, jen to že ležíme oba na zemi a ani nevím kde je dole a kde nahoře. Světla zmizela, aby je vystřídala zář z jeskyně.  

 

Zachraň můj osud 26.díl

Nebe temná strana : 

Nevím co se stalo, jen to že ležíme oba na zemi a ani nevím kde je dole a kde nahoře. Světla zmizela, aby je vystřídala zář z jeskyně. Adra najednou vstala a nechala mě ležet na zemi. Šla k jeskyni jako by přesně věděla co tam najde. Tohle není poprvé co je tady. Docvaklo mi to opravdu pozdě. Zvednul jsem se ze země a chtěl jít blíž, ale Adra na mě gestem ruky mávla, ať zůstanu kde jsem. Ona to asi neví, ale já se ve tmě dost bojím. Nervózně jsem začal kopat špičkou topánků do tmy na zemi. Čím déle jsem tam stál tím víc mi začínaly drkotat zuby a na čele mi vyrašil studený pot. Přidalo se ošívání jako bych měl na sobě pytel blech. Déle se to nedalo vydržet a místo ptaní jsem co nejrychleji vletěl do jeskyně…..

„Co ten tu chce?“ Duch temnoty na mě shlížel jako na odpad. „Amor je tady se mnou. To on chce Duchnu najít a zachránit.“ Dodala Adra a zamračila se na mě jako bych udělal něco, co jsem neměl.Nezbývalo nic jiného, než abych promluvil sám. „Vím, že my dva spolu nevycházíme, ale můžeš pro mě jednou jedinkrát něco udělat?“ Navíc jsem se uklonil na důkaz toho, že ho respektuji a uznávám. Sepjal jsem ruce za zády a čekal. „Amore, i kdybychom byli bratři nepomohl bych ti.“ Duch se otočil a ukazoval, abychom odešli. „Ale tady nejde o mě!“ Zařval jsem na něj, až se jeskyně otřásla. Uvnitř to nepůsobilo nijak bezpečně. Stejně jsem neodešel jak mi duch temnoty nakázal. Adra se už už otáčela k odchodu, ale já ji chytl za zápěstí a nedovolil jsem jí to. „To jí prostě necháme odejít? Ty chceš, aby trpěla někde zavřená? Jak můžeš být tak bezcitná!!“ Křičel jsem tak moc, až mi po tvářích sjížděly slzy. Tak hořké, slané a přitom pálivé. Vycházeli přímo z mého nitra, které se rozpadalo na kousky.

Takhle jsem ho ještě neviděla. Anděl lásky pláče krvavé slzy. I moje srdce bylo v tu chvíli smutné. Jakoby s každou slzou umírala láska na světě. Z černé nepropustné oblohy se spustil déšť. Duch temnoty  vyšel ven na okraj jeskyně a pohlédl nahoru do oblak, kde se protrhl závoj černoty a byly vidět mraky. Nastavil dlaň a nechal si jí zmáčet dešťovými kapkami. „Pomůžeš mi?“ Otočil se k němu Amor. Otřel si slzy a poklekl před duchem temnoty. „Prosím potřebuji tvou pomoc. Duchna moje Duchnička je tam někde venku. Úplně sama a bez pomoci nemůžu jí tam nechat, na to jí mám moc rád.“ Svěřil se Amor a nechal hlavu skloněnou. „Opravdu chceš mojí sestře pomoci?“ Zadíval se na Amora tak otevřeně jako kdyby jeho duch proletěl Amorovým srdcem a duší a zjišťoval co je na tom pravdy. Stála jsem opodál a jen to pozorovala. „Prosím Rele jen ty nám můžeš říct jak se k ní dostat.“

 

Rel přikývl a v jeho očích se taktéž třpytily slzy, slzy poznání pravé lásky. „Amore jen milující osoba může mou sestru vysvobodit. Jen ten kdo bude mít odhodlání se smí na tu cestu vydat. Jen ten kdo ví, jaká je láska. Jen ten kdo je ochoten něco ztratit, aby mohl získat. Jen ten, který se nebojí dát za někoho ruce do ohně. Ta osoba bude moci vstoupit na cestu plnou trnů a překážek. Seš si jisty, že ti za to Alice stojí?“ Ptal se mě Rel. „Má tak krásné jméno, doteď jsem ho neznal. Vždycky jsem na ní volal Duchno, Duchničko. Budu ji ještě moct někdy říct jejím pravým jménem?“ Amor si setřel dalších pár slz, tentokrát průzračných jako křišťály a venku před jeskyní se rýsovalo pár paprsků světla. „Podívej se okolo sebe.“ Nakázal mi duch. „Světlo …“ Polknul jsem na sucho a čekal co bude dál…    

 

Zachraň můj osud 27.díl

Na zemi se Darius pokouší vymyslet co by dal Zaze jako odměnu za to, že se o něj stará. Také si vzpomněl na vše co se událo v nebi, ale pak jeho vzpomínky končí. On neví proč byl potrestán a je na zemi s mocí anděla, ale bez křídel.

 Do pekla se vrátil Dark a očekával trest od pána pekel. Čím bude muset zaplatit to, že se sešel na zemi s Adrou ? Anděl a ďábel se nesmí mít rádi.

 Adra a Amor jsou na temné straně nebes v jeskyni u Rela bratra Duchny, která byla odvlečená neznámo kam. Pomůže Rel Amorovi, aby mohl Duchnu najít ? Mezitím se Adra vrátila do normálního stavu, už není hodná a milá, ale zase ta sebejistá Adra jako předtím, než jí Amor natřel mastičkou na změnu osobnosti.

 Nebe:

 „Podívej se okolo sebe.“ Nakázal mi duch. „Světlo …“ Polknul jsem na sucho a čekal co bude dál…Rel ke mně přistoupil a naklonil se. To co mi pošeptal patřilo jen mě a nikomu jinému a byl jsem za to rád. „Teď ta horší část.“ Posmutněl a zadíval se na světlo venku a protrhanou oblohu. „Nikdy v životě tady nebylo světlo ani vidět mrak, protože máš dar dělat lidi šťastnými povím ti co dělat.“ Polknul jsem a utřel si pár slz z obličeje. „ Ona se obětovala a dala ti svou energii, která udržuje ducha při životě, až jí najdeš musíš jí její moc vrátit.“

 „Jak ji mám najít? Nezůstaly žádné stopy ani směr cesty kudy jít.“ Rel se otočil a začal něco hledat. Po chvíli hrabání mi podal sáček. „ To je hvězdný prach. Jedině on má dar ukázat cestu k duchovi uvězněném starými předky. Hoď ho směrem k obloze, když bude tma a mysli přitom na Alici. Hvězdy ti pomohou.“ Adra i já jsme se poklonili na důkaz díku. „Děkujeme, ale mám ještě jednu otázku.“ „Ptej se.“ Vyzval mě Rel. „Jak jí vrátím energii?“ Povzdech z Relových úst mě moc neuklidnil. „Na to musíš přijít sám. Nejsi první kdo jde hledat ducha, ale nikomu se to ještě nepovedlo a pak zmizel stejně jako duch. Hodně štěstí.“ Rozloučil se a najednou byla jeskyně prázdná.

 Adra se otočila k odchodu zatímco já se znovu uklonil. „Kam jdeš?“ Adra mě zabrzdila při prvním kroku z jeskyně. „ No hledat Duchničku.“ Podívala se na mě a  ušklíbla se. „Takhle? Podívej se na sebe! Máš jen lehké oblečení, žádné jídlo ani vodu natož deku na přikrytí.“

„Jsem Anděl nepotřebuju to!“ Skoro jsem vylítl jako čert z krabičky. „ Co když tam kam nás hvězdný prach zavede nebudeme mít svou andělskou sílu?“ Zamyslel jsem se a otočil se k domovu pro zásoby, co kdyby měla Adra pravdu. Neměl bych to podceňovat a připravit se i na nečekané.  

 

Země:

Tak já omdlel z hladu. Musel jsem se usmát, ale pak mi úsměv zmizel z tváře.  Chudák  Zaza mě musela táhnout, až sem. Zas takový kousek to nebyl pokud se pamatuji dobře. Budu jí to muset oplatit, já dluhy nedělám. Zadíval jsem se na zavřené dveře od jejího pokoje a cítil, že vysílením rovnou usnula. Dávno jsem znal co jí tíží z jejich snů to bylo víc jak jasné. Něco bych měl změnit, když se jednou rozhodnu nehne se mnou nic, ale teď je čas jít si taky lehnout.

Ráno nastalo trochu brzy ještě bych spal, ale Zaza už byla na nohou. Chystala se ven na nákup to je moje příležitost. Rychle se mi podařilo vstát a jedním pohybem jsem se celý převlékl. „Můžu jít s tebou?“ Cukla sebou. „Polekal jsi mě. Jistě, že můžeš, můžeš jít pryč a už se nevrátit.“ V očích se jí mihnul smutek a její myšlenky křičely, že bude zase sama. „Chci jít s tebou ven a pomoct ti s nákupem.“ Usmála se. Následoval jsem ji.

Okolo domu nebylo nic čemu by se dalo říct obchod. Opět pár rozbořených stavení v dezolátním stavu. Moc jsem se nerozhlížel a šel tiše vedle Zazi. Hned za další zatáčkou jsme potkali první lidi, kteří se na Zazu zamračili a přešli na druhou stranu ulice, jako by byla prašivá. Stal jsem se neviditelným a chytl jí za ruku. „Teď mě vidíš jen ty.“ Pošeptal jsem jí do ucha a sevřel její dlaň pevněji. „Tohle je dárek za to, že se o mě staráš.“ Mávl jsem pláštěm a změnil Zazin nešťastný den na štěstí, alespoň pro dnešek. Okolo ní začali poletovat střípky duhových barev, které nesly štěstí.  

 Peklo :

„Darku jsi volán před pána pekel!“ Scháněli mě snad všichni čerti z pekla a volali moje jméno, když mě konečně našli doslova mě vlekli chodbou a já poznal, že čas mého trestu se právě dovršil. Brána zaskřípala a spustil se mechanismus pro její otevření. Dál mě nechali jít samotného. Prostřední cesta přes lávové neštěstí a smutek se mi zdála tentokrát tak krátká.

Než jsem se stihl připravit, už mě házeli před trůn z duší k nohám našeho vládce.

 

 Zachraň můj osud 28.díl

 Peklo:

 „Tak tady jsi.“ Pán pekel promluvil jako první a ani mě nenechal pokleknout. Stále mě považuje za někoho, kdo má pro něj cenu? Bylo to zvláštní, ale jen málo kdo měl tu čest nepokleknout před tak mocným pekelníkem. „Pane k vašim službám.“ Malá úklona na důkaz věrnosti a oddanosti byla pro mě samozřejmostí. „Líbí se mi tvůj přístup, i když čekáš na trest stále mi sloužíš s takovou důvěrou, ale po tomhle nebudeš cítit nic.“ Pán se pomalým krokem vydal od trůnu ke mně. Trůn se sám uzavíral jak se jeho právoplatný pán vzdaloval. Sešel schody potažené ohňovou lávou a stále šel ke mně. Nikdo ho nikdy neviděl tak zblízka jako teď já. „Pane to je pro mě čest.“ Lapal jsem po dechu a nemohl tomu uvěřit. Někdo tak mocný se snížil, aby mi pohlédl do tváře. „Jsi můj oblíbenec a dost mě mrzí jak ses zachoval. Měl si zůstat s peklem v srdci a místo toho sis tam usadil anděla.“ Místo, aby mě to mrzelo jsem byl šťastný, alespoň na chvíli jsem ji mohl mít vedle sebe. „Přijmi svůj trest se ctí.“ Řekl Pán Pekla a já cítil jak ze mě něco vytahuje. Bolelo to. Tak moc to bolelo a pálilo. Poklekl jsem na kolena a zhroutil se do klubíčka. Snažit se chránit bylo marné. Kousek po kousku ze mě cosi odcházelo.

„Tvá duše a srdce jsou mé. Můžeš se vrátit do služby.“ Vyřkl krutou pravdu.    

 Nebe :

„Amore? Můžeme vyrazit?“ Vlezla jsem do dveří a uviděla neskutečný bordel. Prádlo poházené po zemi mezi tím lahvičky. Několik starých rozrulovaných svitků psaných ve starém jazyce. Nevěděla jsem o čem jsou, ale doufám, že Amor zase neudělá nějakou kravinu. Našla jsem ho v ložnici jak si bere jedno pírko z peřiny a v rukou drží nějakou lahvičku. Ty jeho lahve jsou nebezpečný. Pomyslela jsem si a zalezla víc za dveře, kdyby náhodou zase něco vybouchlo jako tomu bylo dost často.

Amorův dům vypadá sice jako starší, ale popravdě několikrát shořel na popel tohle je tuším tak šestá kopie stavby. Náš pán ho má takřka vždy připravený v kapse, aby nemusel Amor  spát na oblaku, než se nový dům postaví. Amor kápnul pár kapek na pírko a rázem měl na sobě peří jako nějaká husa. „To je teploučko.“ Řekl si pro sebe dokud si mě nevšiml, sesunula  jsem se na zem a smíchem nemohla mluvit ani dýchat. „Nevím co je tady k smíchu aspoň nemusím tahat deku.“ Měla jsem co dělat, abych vůbec vstala a přitom se dívala jak si vytrhl pírko a pustil ho na zem. Rázem byl oškubané kuře. „Tohle mi nikdo neuvěří.“ Pořád jsem se smála a nemohla přestat. Něco po mě hodil. V tuhle chvíli bylo lepší počkat venku před domem. „Adro, ADROOOO jsi volaná před Pána Nebes.“ Nevěděla jsem co se děje. Amor vykouknul a pokynul mi, ať si tam dojdu.

 Země :

 

Střípky štěstí poletovaly okolo Zazi. V ten okamžik byla doslova nádherná. Zvedla ruku a pár jich nechala spadnout na rozevřenou dlaň, které se po chvilce rozplynuly. Zůstal jen pocit, že tam ještě před chvíli byly. Celou dobu mě provázela divná předtucha neštěstí. Něco se dělo a já se nemohl vrátit. Zůstal jsem neviditelný a nechal Zazu jít samotnou. Křídla se mi chvěla rozrušením a na prsou jsem cítil tíhu. Stojím na místě a je mi jak po velkém běhu. Pohnout se bylo dost nemožné. Zaza mi zmizela z očí a já zůstal opuštěný. Pochopil jsem. Někdo za ní musí být nešťastný. Dostala darem můj šťastný den.  Zašel jsem zpátky do uličky rozpadlých domů a šel stále dál.  

 

Zachraň můj osud 29.díl

 Nebe:

 „Můj pane.“ Pán seděl na zlatém trůnu a shlížel se zlobou v očích. „Stalo se něco?“ Chtěla jsem pokleknou, ale Pán mě zastavil. „Už jsi to zase ty Adro.“ Nesl se ke mně hlas, aniž by otevřel ústa. „Chtěl jsem ti udělit trest za porušení zákonu. Nebe a peklo se nesmí míchat dohromady, ale protože za to může Amor a jeho lahvička nechám to být. Od teď budeš mít nepřetržitě službu před branou. Darius je pryč a já se nemohu spolehnout na nikoho jiného.“ Bylo to nečekané. Nikdy jsem nebyla před branou potřeba. „Můj Pane nemohu se zhostit tohoto úkolu. Slíbila jsem něco Amorovi a chci mu pomoci.“ Vyřkla jsem prosbu. „Vím o tom, ale nechápu tě. Jak po tom všem můžeš Amorovi pomáhat?“ Pán nadzvedl obočí a snažil se mi číst myšlenky. „To co mám v hlavě a v srdci je jen moje. Nikoho tam nepustím.“ Se mnou nevyhraje, i když je to mocný protivník. „Amor je Láska nedokážu ho nenávidět ani vidět sklíčeného a pokud jde o to peklo. Mě je jedno jestli je to Anděl nebo Ďábel nebo člověk já si zvolím kdo to bude. Pravidla jsou v lásce neplatná“

„Jsi temperamentní a rázná jako vždycky. Nevím jestli je to pro tebe dobře nebo špatně. Přikazuji ti hlídat bránu!“ Mávnutím ruky přivolal nebeskou stráž, které jsem velela. „Tihle mě mají zastavit?“ Odfrkla jsem a odcházela. „Jdu s Amorem. K bráně si postavte tuhle stráž. Problém vyřešen.“ Mě nebude zastavovat ani náš Pán, když si umanu. Sliby by se měli plnit. Šla jsem dál, aniž by mě kdokoliv zastavil. Každý si mě prohlížel jako bych patřila do blázince, ale mě to bylo jedno. Přede mnou byla brána do Nebe a za ní stál Amor. „Počkáš tu na mě? Chci mu dát vědět.“ Amor přikývnul a odložil si batoh divného tvaru, z kterého trčely nějaké dráty. Ještě jsem se na něj otočila a viděla laskavý úsměv, který říkal já to věděl. Amor se vždycky trefí správně.

 Peklo:   

Překročila jsem práh s pekelným ohněm a vstoupila. Schody dolů byly tak strmé. Roztáhla jsem svá křídla a sletěla přímo ke kotlům, kde většinou strážil Dark duše hříšníků. Tentokrát nebyl vidět ani u dřeva na přikládání ani u příjmu duší. Dohled nad přikladači a příjmem si mě prohlédl a mlsně se olíznul, pak vzal bič a popohnal čerty, aby přiložili pod kotle. „Hledám Darka.“ Řekla jsem zostra a sklopila křídla, abych mohla projít a nepopálila si pírka.

„Ahaa ty budeš Adra?“ Zeptal se mě jeden čert s ulomeným rohem. „Ano kde je ?“ Štvalo mě, že tu není, když ho zrovna potřebuju. „Tady nemáš co poroučet ty bílá vráno! Víš co si provedla? Já  ti to ukážu!!“ Chytnul mě za ruku a táhnul do středu pekla. „Tohle je tvoje práce!!“ Křičel na mě. Poprvé za dobu co jsem andělem jsem se bála. Ne o sebe, ale o Darka.

„Co se mu stalo?“ Vyškubla jsem se mu z černých pracek. „Uvidíš sama.“ Znovu mě popadl a táhl nějakými chodbami. Po chvíli odbočil a já se táhla za ním. Ruka mě bolela od pevného sevření, ale musela jsem to vydržet.

 

Něco se mi nezdálo. Otáčela jsem se ze strany na stranu. Okolo se míhaly stíny. „To jsou zatracení těch si nevšímej. Tady počkej dojdu pro něj.“ Čert odešel a nechal mě stát kousek od kráteru s lávou. Kapičky potu se mi tvořily na čele a sjížděly po tvářích. Bylo tu větší teplo, než na kraji pekla. Nahlédla jsem blíž k okraji, když se mě něco dotklo. Letmí dotek. Studený a tak vítaný v tomhle horku. Něco se o mě znovu opřelo a odplulo do stínu chodby. „Nechte ji!“ Vyštěkl čert bez rohu a někdo šel za ním. To přece nemůže být…Dark. 

 

Zachraň můj osud 30.díl

Peklo:

 „To nemůže být .. Dark.“ Místo neohroženého a ničeho se nebojícího pekelníka třetí kategorie se ke mně přibližovalo něco co se mu velmi vzdáleně podobalo. Čertovské plamínky mihotající se v očích byly pryč a na mě se dívaly jen prázdné černé oči bez zájmu. Bez sebemenší radosti, že mě vidí. „Co se mu to stalo?“ Na jeho doslova vychrtlé postavě vysel  cár dříve pěkné uniformy. Vlasy byly špinavé a rozlítané do všech stran. Nikdy by mě nenapadlo, že jeho rudé vlasy budou bez lesku a ohnivé aureoly, která vyznačovala jeho moc. Starý čert bez rohu si sednul na horký balvan vedle protékající lávy. „To je trest za to, že byl s tebou. Bylo mu vyrváno srdce a s ním i city.“ Jak jak je to možné. On si mě nepamatuje. On mě nemůže mít rád. On.. z očí se mi skutálela slza. „Jak mu to mohli udělat, vždyť mě měl jen rád.“ Vzlykot se změnil v pláč. „Plakat Anděla jsem ještě neviděl. Měla jsi ho opravdu ráda, tak jako on tebe. Vždycky nám o tobě vyprávěl.“ Utřela jsem si obličej a pár křišťálově čistých slz uzavřela do malé lahvičky. „Já to tak nenechám. Změním zákon bude-li to třeba!!! Nejdřív byl potrestán Darius a teď ještě Dark takhle to dál nejde.“

Co je to za Anděla? Čekal bych křehké stvoření, ale to ona nebyla. Jako starý čert jsem toho viděl dost, ale tohle poprvé. Vstala a roztáhla svá bělostná křídla. Záře zastínila plameny okolo lávy. Ona byla opravdu Anděl s Ďáblem v těle jak jí občas Dark říkal. Myslel jsem, že se vzdá a odletí, ale místo toho vzala Darka do náruče a uspala ho. „Je tak lehoučký, ale je můj.“ Řekla to tím nejněžnějším hlasem, až jsem skoro přestal dýchat. Lapavě jsem se nadechl a vstal z lávového kamene dřív, než by mi schořelo oblečení. „Náš pán mu dal tu nejhorší práci ze všech. Čistit kotle po nejčernějších duších. Nikdy jsem neviděl, aby pekelník s takovou hodností něco takového dělal. Ani já podřadný obyčejný čert od kotlů jsem to za celých 958 let nedělal. Odnes ho pryč, odnes ho daleko odsud.“ Nevím jak to bylo možné, ale za tu chvilku jsem jí věřil stejně jako Darkovi. „Postarej se o něj a vrať mu to co mu schází. Tudy se dostaneš ven bez toho, aby si musela přes kontrolu.“ Ukázal jsem skrze lávu nahoru ke kráteru. „Děkuju. Budu se o Darka starat.“ Mávla jsem poprvé křídly a rozvířila prach okolo. Nohama se odpíchla od země a vznesla se se svou láskou pryč z pekla. „Hodně štěstí.“

Darek mi ležel v náručí jako loutka bez života. Necítila jsem tlukot jeho srdce jen jeho mělký dech, který mě přesvědčoval o tom, že je naživu.  Začala jsem stoupat a proletěla okolo středu lávového kráteru. Moje bílá pírka začala černat a opadávat. Žár mi je pálil jedno po druhém, než jsem vyletěla ven vysoko do studených mraků, kde jsem nechala chvíli ochladit křídla. Celá mě bolela a pálila. „Kvůli tobě vydržím všechno.“ Pošeptala jsem Darkovi do ucha a pomalu klesala k místu, kde čekal Amor.

 „Adro. Adro tady dole.“ Mával na mě Amor. „Proboha co se stalo.“ Podíval se na má spálená křídla a na Darka v mém náručí. Byl schoulený a tvrdě spal.  

 

---