Nic nikdy není

Na ztichlé ploše světa

rorýs k nebi vzlétá

strništěm jak modrý dým

plnovous z mlhovin

 

Proč tohle někdo píše proč

Vidím jen šmouhu napříč časem

Tak proč ji psát a proč

ji číst už zase pokouším se

 

Jsem pořád ztracen dnes jako tehdy

Utopen v lásce jako kotě

V sirupu Tvých slin -

Nakonec, jak stokrát poté,

Jsem stále ničí

Jak děckem nedopsaný rým

 

A nikým jsem se nestal a nic

nikdy není Jen ta věta jen ta jedna

věta jako slza když už už víš jak

a nakonec to necháš být

 

Jen tou jednou větou zůstala jsi

Jen její ozvěnou a tvé vlasy

Na fotografii dole v šuplíku

V dutině mé duše

Pupíku

 

Mám společnost, a zavřela jsi dveře

Ta jedna věta zůstala mi

Možná jsi milý avšak neopeřen

Už nezvoň už ne

Jdi, Mon ami

A neruš mě

 

Jak směšní jsme

a naše touhy

nic nikdy nezhasne

nic -

jen život pouhý,

má drahá - v parku plakal jsem

a mrazivé stříbro hvězd

mlaskalo nad lesem.

 

 

 

 

 

 

---