Zachraň můj osud 41.díl - 50.díl

 

Zachraň můj osud 41.díl

„Buch buch.. buch buch.“ Dark zalapal po dechu.  Pomalu udělal krok. Pak další, až se dostal k tajné polici. Natáhl ruku a pohladil sklo, ve kterém bylo jeho srdce. Tlouklo jako splašené. „Pomůžu ti.“ Opatrně jsem sundala největší poklad. Bylo smutné dívat se na Darka. Chtěl ho, ale nemohl ho mít. V levé ruce jsem svírala srdce a v té pravé svou lásku. „Musíme se dostat pryč.“ Zpátky to nebude tak jednoduché jako se dostat sem. Podvědomě jsem to věděla, ale nechci si to připustit. Darius a Amor dorazili jako první k místu, kde předtím bylo schodiště. „Někde tu musí být nějaký mechanismus.“ Amor koukal z leva doprava a hledal. Opadané zdivo a vlhko. Čas se krátil. Darius stál opodál a jen sledoval naši marnou snahu. „Radil bych ti, aby se tam podívala Adra. Přeci jen je dnes její šťastný den.“ To bylo jediné co řekl za celou dobu co mi daroval štěstí. „Podržíš ho?“ Podávala mi Darkovo srdce. „Asi to nechápeš, ale já budu mít nadcházejících 24 hodin smůlu.“ A nejen to. Cítil jsem jak mi ubývá síla. Záda neskutečně pálila. To co obětuji si i na mě vybere mnohem větší daň, než je na první pohled znát. Poprvé to bolelo o něco méně, ale řekl bych, že čím častěji to použiju tím víc si to ze mě vezme. „Dariusi co je ti? Úplně jsi zbledl.“ Nemůžu jim to říct. „To bude v pořádku Amore. Jen mám smůlu.“ Zlehka jsem se usmál, ale spíš se ústa zvlnila v bolestnou grimasu.

Mezitím Adra odložila skleněnou baňku se srdcem na zem a jemným dotykem přejížděla zdi. Dark stál nehnutě kousek od nás, oči stočené k srdci. Muselo to hrozně bolet a přitom bez něj nemůže být. „Mám to.“ Zvolala Adra a přejela malý hrbol na zdi. Odsud nebylo nic vidět, ale dolů se začalo spouštět schodiště. Skoro neslyšně se zařadil poslední schod. Amor byl čím dál víc nervóznější. Podupával nohou a stále se díval na hodinky. „Budeme to mít jen tak tak.“ Řekl si to spíš pro sebe, když kovové dveře nahoře zavrzaly. Dolů sestupoval sám vládce pekla. „Cha cha. Mysleli jste si, že mi utečete?“ Nebyl úplně ve své kůži. To bylo poznat na první pohled, kdy se ošíval jako by ho něco obtěžovalo. „Ty!!“ Prst se zabodl do Amora. „Za to zaplatíš!“ Sestoupil k nám a věděl, že jsme v pasti. Tahle kobka měla jen jeden východ a ten právě teď střežil on. „Nelíbilo? Ty duše byli určitě nadšené, když si je navštívil. Netáhneš nějakou sebou?“ Vládce si odplivnul. „Tfuj..ani mi to nepřipomínej. Očistec je hnusný místo, ale řada je na tobě.“

„Vážně? A já pro tebe měl další.“ Ťuknul na pytlík co se mu pohupoval na opasku. Vládce ucuknul a hned byl o schod víš. „Co v tom je?“ Jen my jsme věděli o hvězdném prachu. Hned jsme nasadili lepší výraz a snažili se ho postrašit.

„Amore vážně to chceš použít? Vždyť se na něj podívej, už teď sotva dejchá.“ Darius si rýpnul, i když právě on nevypadal o moc lépe.  

„ Za to co udělal Darkovi si to zaslouží.“ Adra sevřela Darkovu ruku ještě pevněji. Pak si všimla, že srdce je nebezpečně blízko u pána pekel. Nebyla sama, kdo o tom věděl. Amor ho donutil couvat dál po schodech nahoru. Momentálně stál na třetím a vzdaloval se. Neváhal a skleněnou baňku vzal rychle z dosahu. „Tak o tohle vám jde? Cha cha.“ Zase ten jeho smích, při kterém všem naskákala husí kůže. „Dark nemůže odejít. Srdce by to nevydrželo a prasklo na tisíc kousíčku.“ Všechny nás to napadlo najednou. Jak ho donutíme, aby dal Darkovi srdce  opět do hrudi. Amor ho strašil hvězdným prachem, ale co když to nebude fungovat. Nebo spíš jak dlouho to bude fungovat, aby tomu věřil. Bojí se. Bojí se nás a toho co máme v rukou. Musíme to zkusit. Adře zbělely klouby na prstech jak pevně se držela, toho co bylo její. Dark si nic nepamatoval. Asi ani nevěděl, že právě kvůli němu tak riskujeme.

„Jestli nechceš zažít něco hnusnějšího, než je očistec. Vrátíš Darkovi srdce a necháš nás odejít.“ Adra působila jako bájná siréna. Uměla kohokoliv okouzlit a pak nastavit svou druhou tvář. Strážkyně nebes musela být i nemilosrdná. „Nebo snad chceš, aby to tu převzal někdo jiný?“ Po jejich slovech Amor vytáhl trochu prachu a promnul ho mezi prsty. Světélkující modré kousíčky se snášeli k zemi.       

 

Zachraň můj osud 42.díl 

Světélkující modré kousíčky se snášeli k zemi. Prach fascinoval pána pekel a čekal co to udělá. Dokud se první částečky nedotkly podlahy. Následovalo jiskření a syčení. Vzduch se stával nedýchatelným, jak se tvořila pára. Smrad se linul z onoho místa. Nakonec vše ustoupilo a v tom místě se leskla blyštivá kachle. To co bylo znesvěceno zlem se vyčistilo, jen pár zrnky. „Co to do pekla je?“ Vládce pekel se znovu ošil a z hrůzou pozoroval pytlík houpající se Amorovi na opasku. „Je to vzácnost, která okamžitě zlikviduje jakékoliv zlo. Očistec? Proti tomuhle je to jen čajíček. Chceš to vyzkoušet?“ Strčil jsem ruku znovu do váčku s prachem, ale tak abych se ho nedotkl. Nemohl jsem si dovolit ho rozhazovat v pekle, když ho budu potřebovat na cestu. Během pár dní ubyl víc, než se zdálo. „Dejte sem to srdce!“ Bylo vidět s jakou nechutí slezl schody a z nádoby vzal srdce. V jeho rukou přestalo tlouct. Přistoupil před Darka a rychlím tahem mu tam srdce vrazil. Dark zavrávoral, Adra ho na poslední chvíli zachytila, než spadl. „Co jsi mu to udělal?“ Díra v hrudi byla obrovská. Zvláštní bylo, že se ven nehrnula žádná krev. „Musí se zregenerovat s tím pomoct nemůžu.“ Pokrčil rameny Ďábel a uchechtnul se, až po místnosti přešel mráz. „Ty! Určitě víš jak to urychlit nebo…“ Amor výhružně vytáhl hrst prachu. „No dobře dobře, ale jednou tě to bude stát vše co máš anděly lásky.“ Bylo to snad poprvé co mi někdo vyhrožoval. „Pokud ano, tak tobě nikdy nedopřeju červený šíp a tvoje říše upadne v zapomění. Bez dědice se neobnoví.“ Uvnitř jsem se třásl, ale navenek byl klidný jako bych se zrovna soustředil na vypálení šípu. Pán pekel byl silný protihráč, ale proti přírodě nic nezmůže. Mohl cokoliv zničit, ale ono to pomalu vyroste znova a bude to mnohem silnější a odolnější, až jednoho dne ten nápor ustojí.

„Moje slova by sis měl vzít k srdci. Jinak zůstane pusté a prázdné.“ Pán pekel zatnul pěsti. Svíral je tam silně, až se na nich vznítil plamen. „Moje taky. Nic nenechám náhodě.“ Dodal a přemístil se k Darkovi. Jeho ruce uhasly. První dotek prstem a díra se začala na Darkově hrudi zatahovat. Druhý dotek obnovoval kůží na povrchu  a třetí mu vdechl vědomí. „Pamatujte nikdy vám to nezapomenu.“ S těmi slovy zmizel z mučírny. Schody se odrulovaly nahoru v momentě, kdy Dark otevřel oči. „Kde.. kde jsem se tady vzal? Co tu děláte?“ Zhluboka se nadechnul a vykašlal trochu krve. „To nic. Srdce je zase tvoje.“ Adra ho pohladila po tváři, která se zabarvila do jemně růžové.  „Můžeš vstát?“ Pomohla mu na nohy a stále ho podpírala. „Amore můžeš spustit schody? Půjdeme.“ Amor šel ke zdi, ale nikde nemohl nic najít. „Tady nic není.“ 

„Podrž ho.“ Předala mi Darka a sama šla spustit mechanismus. „Můžu jít sám.“ Podotknul Dark a pustil se Amora. Síla se znovu navracela a já absolutně nic nechápal. Kde se tu vzali? Proč jsme v mučírně? Budu si s nima muset o všem promluvit. Nic si nepamatuju. Naposled jsem stál před pánem pekel v trůním sále a pak se stalo co? Bodlo mě u srdce. Rozepnul jsem si knoflíček a přejel po hrudníku. Byl rozžhavený do ruda a srdce mi skoro vylétlo ven. Tak moc tlouklo a nemohlo přestat. „Máš pravdu. Ta páka je pryč. Musíme se odsud dostat nebo přijdeme o rozum.“ Pán pekel neměl v plánu nás pustit na svobodu. Vždycky měl nějaké eso v rukávu, až do konce. „Vím jak se dostaneme ven. Jednou se tady zbortila zeď a já to měl opravit. Nikdo jiný se neodvážil jít dolů. Mě to tenkrát bylo jedno a táhla mě sem zvědavost. Pojďte za mnou.“ Tohle byl můj Dark. Byl zpátky a plný odvahy. Provedl nás celým vězením. Každého kdo byl přikován jsme míjeli bez povšimnutí. Buď to byli blázni a nebo pouhé trosky. Adra mě celou cestu držela křečovitě za ruku, až to bolelo. Musela trpět a pak, že mě nemá ráda. Tohle dokazovalo pravý opak. Jaký jiný anděl by prošel peklem a skončil v mučírně odkud nebylo návratu. Jedině ona byla schopná udělat něco šíleného pro svou lásku. Cítil jsem to celou svou bytostí, když se okolo nás prohnal stín. „To je strážce mučírny. Bacha je támhle. Ne tam.“ Byl moc rychlí, takřka neviditelný stín zavřený tisíciletí v těchto prostorách.     

 

Zachraň můj osud 43.díl

„To je strážce mučírny. Bacha je támhle. Ne tam.“ Byl moc rychlí, takřka neviditelný stín zavřený tisíciletí v těchto prostorách. „Jeden z mála co prodělal hrůzu těchto zdí a nakonec přežil, aby toto místo navždy střežil. Napůl stín napůl stvůra. Nedívejte se mu do rudých očí.“ Všichni mě následovali a doufali, že se dostaneme z tohoto prokletého místa. Je to hned za tím rohem. Chtěl jsem odbočit, když se stín vkradl mezi zeď. „Já vás vidím. Jsem tady! Cítím tě a nepustím.“ Ten medový a hluboký hlas vábil a přitom, ten kdo by ho poslechl bude čelit jisté smrti. „Podívej se mi do očí, jako já tobě.“  Pán pekel  nic nenechával náhodě a ještě se pojistil, aby se nikdy nikdo nedostal pryč. Sklopili jsme zrak na špinavou zem a dotkli se okolních zdí. Šátrali jsme okolo sebe  dostávali se na rozbočku. „Tak proto se tak smál, když nás tu nechal.“ Amor měl pravdu. Chybělo pár kroků a mohl bych rozbít zeď, ale někdo ho musí odlákat. „Běžte. Adro veď je. Já ho zdržím.“

 „Nenechám tě tady. Po tom všem co jsme protrpěli se od tebe nehnu.“ Byla opravdu ten nejkrásnější anděl. Poničila si křídla, aby mě zachránila a stejně je božská. „Jsi krásná.“ Řekl jsem vážně a pustil její ruku. Rozeběhl jsem se druhou chodbou a ztratil se ve tmě. Dlužím jim to. Pohaslé pochodně vítaly nějakou bytost, která k nim zabloudila. Z posledních sil se vzňaly malým plamenem, aby mi ukazovaly cestu. Ve tmě mě najde dřív. Jeho teritorium je stín a tma. Každá se mi snažila pomoci malou jiskřičkou. Moje síla se ještě plně nevrátila, abych si zapálil oheň v rukou. „Pojď za mnou. Dívej se na mě.“ Cítím ho vedle sebe jak šeptá a já stěží odolávám. Stín sfouknul uhasínající zbytky jisker z pochodní. Poslední světlo se nechtělo vzdát, ale nakonec jako ostatní ztratilo svůj lesk. Nastala tma. Dýchal mi za krk. „Otoč se a pohleď.“ Nesmím. Nemůžu mu odolat. Jeho červené oči poutaly pozornost a nutily se podívat. V té tmě jako krvavé diamanty, které jsem doteď hledal. Žhnuly tak silně, že i odlesky mě pomalu udolávaly.

„Adro jdeme?“ Chudinka se zasekla na místě a po tváři si razila cestu jedna opuštěná slza. Nedovolila, aby se jich ven dralo víc. Měla ohromně silnou vůli, kterou obdivovalo celé nebe a peklo závidělo. Ještě nikdo jí nikdy nedostal na kolena, ale teď k tomu neměla daleko. Napřímila ještě víc hlavu a otočila se na nás. „Já s ním zůstanu. Nikdy se neodloučíme Amore.“  Byla opravdu odhodlaná probít se k Darkovi, ať to stojí cokoliv. Darius se za námi sotva vlekl. Jeho tvář byla bílá jako porcelán. „Běž je to tvůj šťastný den. Uvidíme se venku.“ Sotva to zachroptěl jak byl vyčerpaný. Ten jeho dar byl moc cenný, tak by ho měla plně využít. „Tady, vše co mám.“ Amor mi podával hvězdný prach. „To nemůžu přijmout.“ Vtiskl jsem jí ho do dlaně a odbočil na druhou stranu a zmizel za rohem. Darius mě následoval. Z naší početné skupiny se stávali dvojice tápající v kobkách. „Adra je silná Amore.“ Přikývnul jsem a zastavil před zdí. „To je ono. O tom mluvil Darius. Musíš mi pomoc.“  Darius neváhal a začal kopat vší silou, kterou ještě měl. Zeď se otřásala při nárazech. Na čele mu vyrazil pot. Pomohl jsem mu zabrat. Uvolnil se první kámen a za ním následoval další a další, až se utvořila díra, kterou by se dalo prolézt na druhou stranu. Sehnul jsem se a podíval dovnitř. Bylo tam oslepující světlo. V tomhle vězení to byla docela vzácnost. „Dariusi ty první.“ Byl na tom čím dál hůř. Jedině dobře, že jsme Zazu poslali zpátky, kdyby jí měl ještě střežit nezvládl by to. Poslal jsem za ní někoho, kdo se o ní postará a pohlídá jí. Určitě cítil úlevu, když se dostala pryč. „Amore? Co tam ještě děláš?“ Strčil hlavu do díry a díval se, proč mi to tak dlouho trvá. „Už jdu, jen se dívám jestli neuvidím Adru a Darka.“ Na druhé straně byl čistý dýchatelný vzduch, až mě to nutilo se rozkašlat. Byli jsme tam jen chvíli a dost to na nás zapůsobilo. Co teprve ty, kteří tam jsou uvězněni do doby, než se zblázní a nebo zemřou. „Myslíš, že budou v pořádku?“ Darius se ztěžka nadechl i on si vychutnával lepší vzduch. „To ti můžu slíbit. Štěstí, které jí dávám je nad všechnu moc. Ani peklo či nebe nemůže zasáhnout.“ Trochu mě ty slova uklidnila, ale je to opravdu pravda?    

 

Zachraň můj osud 44.díl

Adra:

Kam se tak rychle Dark zašil. Hledám ve všech zákoutích a stejně ho nemůžu najít. Několikrát jsem se vrátila ze slepé uličky, abych se vydala jinou cestou. Začínala jsem být zoufalá. „Adro.“ Tichounké volání přicházelo z nejtemnější odbočky. Tma a jen tma co mě pohltila. Moje kroky se odrážely od holích stěn a vytvářely ozvěnu. Dál byl slyšet můj napjatý dech a splašené tlukoty srdce. Něco slizkého se o mě opřelo a znovu zmizelo. Tuším kdo to je, ale neotočím se a vydržím.  Hnusný pocit, který zanechává na těle vlhkou stopu. Nalákal mě sem. Neochvějně jsem šla dál. V duchu si našeptávám, že tady Darka nenechám. Pak si vzpomenu na dárek od Dariuse a trochu se uklidním. Šťastný den, tak to říkal a přitom přicházel o kousek sebe sama. Smrtelník to nepocítí, ale velmi citlivý anděl pozná jak moc tím ztratil. „Au.. oh.“ O něco jsem zakopla. „Adro co tady k čertu děláš?“ Zašátrala jsem rukou do tmy a na zemi nahmatala Darkovu nohu. „Hledám čerta a našla.“ Ironicky se ušklíbnu, ale on to stejně neviděl. Objala jsem ho a chtěla vstát, když okolo nás zazářily dvě rudé oči. Přitiskl mě na svou hruď, aby mě chránil. „Z toho se jen tak nedostaneme.“ Moc si teda nevěřil. „Já ho odlákám a ty utečeš.“ Strkal mě od sebe pryč, ale já bez něj neodejdu. Není to poprvé. „Proč myslíš, že jsem tady?“ Je tvrdohlavá jako vždycky. Hluboké povzdechnutí. „Spolu.“ Adra přikývla a společně se nám podařilo se vyškrábat na nohy. Určitě musí být vyčerpaná. „Neudělej nic zbrklého.“ Znovu se na nás zaměřil hlídač. Tentokrát z druhé strany. „V té tmě je jako doma.“ Podotknul Dark a snažil se něco vymyslet, když mě napadlo něco šíleného.

Dar a Amor:

„Dariusi je to tudy.“ Byl opřený o zeď, ve které se nám podařilo udělat průchod. Na světle byl ještě bledší, než před chvílí. Zarudlé oči. Ústa lapající po čerstvém vzduchu. Třesoucí se ruce a kapičky potu brázdící si cestu po hladkém čele. Černé vlasy ulepené a rozházené na všechny strany. Vypadal jako raněné zvíře. Takový se mi naskytl pohled na kdysi jednoho z nejsilnějších andělů. Odhodil svůj kabát, který se sám složil a sesunul se na zem. „Počkáme na ně.“ Na straně košile měl propálenou díru, kde se rýsovaly svaly, ale také jizvy po levém křídlu. Stálo to vůbec za to? Začínal jsem pochybovat co tady dělám. Proč se ženu za duchnou? Odpověď byla zdrcující. Bez ní bych raději nežil ani jako anděl, ďábel nebo člověk. Je jedno co ztratím, ale důležité je to co získám. Bez její přítomnosti bych měl tady prázdno a pusto. Ruku jsem si přiložil na srdce. Darius se na mě zahleděl, zatím co já byl duchem nepřítomný a podotknul. „Já si to vybral sám. To štěstí za to stojí Amore.“ Jemně se usmál a odpočíval. Naše výprava začínala tak jednoduše a přitom se stihla zkomplikovat. 

Někde jinde:

Mezi nebem a peklem existovalo jedno místo. Pro všechny bylo uzavřeno a jeho vchod neviditelný. Jen ti jenž ho vytvořili mohou bez obav vstoupit. Pán nebes prohlížel své šachové figurky. Některé přicházeli o věci nebo zbroj jiné o části těla. Pohladil figurku, kde Dariusovi chyběli křídla. Obětování je někdy tak těžké, ale později přináší ovoce. Naproti němu seděl Pán pekel a posouval figurku hlídače blíž k bílé a černé. „Seš na tahu.“ Zamnul si ruce a čekal, kdy mu padnou do pasti. „My je můžeme jen popostrčit. To jestli tam spadnou bude na nich.“ Adra a Dark byli znovu v nebezpečí a cena za záchranu mohla být tentokrát hodně vysoká a možná nenapravitelná. Letošní šachová partie byla opravdu zajímavá. Každý si schováváme to nejlepší v rukávu a mícháme osudy všech na herním poli. Můžeme přidávat a brát, ale jakmile je figurka mimo hru nemůžeme jí tam vrátit. Pán pekel stahoval pařáty nad Adrou a těšil se, až bude u něj v pekle. Celou dobu měl na ní spadeno, ale ona se zamilovala do Darka. Teď byla jeho příležitost vzít si po čem touží. 

Darius občas zamíchal hrou, podle toho komu své štěstí dal a jak je obdarovaná osoba využila. Platí za to vlastním životem jako by křídla nestačila. Zrovna on musel získat takovou moc. Od té doby není ani na straně pekla ani nebes. Je výjimkou, kterou oba přehlížíme. Něco co jde mimo nás a přitom znamená tolik, až si uvědomí svou cenu nebude žádnou překážkou. Jeho oběť bude nakonec úplně zbytečná. Pán nebes sebral Adru ze země a v plné kráse jí postavil proti hlídači.   

 

Zachraň můj osud 45.díl

Únava bylo to poslední co by mě mohlo zastavit. Nebylo těžké postavit se s Darkem na nohy, ale dostat se ze spárů hlídače. V ten okamžik, kdy jsem o sobě začínala pochybovat se do mě vlila nová síla. Nebyla obyčejná, ale andělská. Někdo tam nahoře mi poslal odvahu a kuráž. Neměla jsem v plánu použít hvězdný prach od Amora, ale v podstatě mi docházeli nápady a pak se stane tohle. Darius měl pravdu, když mi dával svůj šťastný den. Nic mě nemohlo zastavit. Pod návalem energie se tělo zachvělo a Dark mě přidržel blíž u sebe. „To nic,  nedívej se tam.“ Snažil se mě chránit za cenu svého života. „Tentokrát to budu já.“ Nestihl mě zastavit ani nic udělat. Otevřela jsem oči a podívala se do rudě krvavých diamantů. Sálal z nich děs, když se mě snažil hlídač zmocnit, ale to ještě nevěděl s kým má tu čest. Trocha soustředění a nával bolesti, než andělská křídla povolila a otevřela se. Navenek byla zničená. Pírka opadávaly a rány pálily. Rozpřáhla jsem je na plno a vložila do nich obrovskou moc. Ještě trošku, chvilku to musím vydržet. Jeho pohled mě pomalu dostával, když se to aktivovalo. „Hjee ark.“ Hlídač jen zařval, než se vypařil. Křídla, která před chvíli zářila pohasínala. Nakonec to byl on sám koho světlem pohltila tma. Moje síla se vytrácela a poslední pírko spadalo na  podlahu. „Adro co si to udělala. Tvoje křídla jsou zničená.“ Tajemně se lehce usmála. Byl to první okamžik po dlouhé době, kdy jsem viděl její lásku. Opřela se o mě a přivřela křídla, teda to co z nich zbylo. Pírka na zemi se sama rozsvítila a ukazovala nám cestu zpátky.  Byl to jejich poslední záblesk, než se rozpadla v prach.

 „Támhle jsou.“ Amor nás od zatáčky vítal a Darius se odsunul z průchodu, abychom mohli projít. Jeho tvář a kapičky potu na čele se mi vůbec nelíbili. „Co je to s tebou?“ Lhal bych, kdybych řekl, že mi nic není. „Budu v pořádku.“ Odvážně se mi podařilo vstát a jít, aniž bych ztratil rovnováhu.

Peklo se pomalu vzdalovalo. Podařilo se nám znovu vyjít z podsvětí na pozemský svět, aniž by se něco stalo. Darius sotva popadal dech, když se vyhrabal z posledního kráteru. Vrátili jsme se na začátek, kde byla prasklina v zemi a za ní rozpadlé domy. „Tohle je nějaký kolečko? Přešli jsme bludný kořen nebo co? Já myslel, že peklo je hned naproti nebeské bráně.“  Amor se vztekle posadil na kus urvaných dveří. „Uklidni se. Víš kolik pater se muselo projít dolů, abychom se dostali do mučírny? Tady vracím prach.“ Převzal ode mě pytlík a úzkostlivě ho sevřel v rukou. „Co .. co, když příjdeme pozdě? Všechno nás tak zdržuje. Moje Alice je pořád tam někde sama. Čeká na mě.“ Povzdychnul si, když se Darius skácel k zemi. „No bezva!“

„Amore nebuď takový. Bez něj by jsme byli pořád tam dole.“ Kopnul naštvaně do nějakého šutru. „ Já vím, ale tohle snad dělá někdo naschvál.“ Popadl Dariuse a nahodil si ho na záda. „Běžte napřed.“ Rozkázal a sám s ním procházel zbořeništěm.

Někde nahoře:

„Dobrý tah, ale co zmůžeš proti tomuhle?“ Pán temnot vytáhl další figurku a postavil jí na hrací pole. „Na zemi začne za chvíli noc. Co takhle to nechat na zítra?“

„Bojíš se? Proto chceš čas na rozmyšlenou?“ Ušklíbnul se ďabel, až zamrzlo peklo.  

„Na rozdíl od tebe mám na starost víc, než jen malý ohýnek.“ Pán nebes vstal a zmizel.

„Ten starý páprda letos určitě prohraje!“ Chystám se na to celý rok, už ani jedna prohra a pak uvidí co ten oheň dokáže! Nejdřív musím odstranit Dariuse, začíná být nebezpečný, ale jeho šťastné dny nakonec skončí. Vzal jsem si dalekohled a zacílil na jeho duši, kde se odměřoval určený čas. „Skvělé. To je skvělé.“ Zamnul si pán pekel ruce. Drncnul do postavičky, aby se dala do pohybu a zmizel. Stejně jsem byl na tahu.      

 

Zachraň můj osud 46.díl

 Nesl jsem Dariuse na zádech a nemohl uvěřit, že se to všechno stalo a znovu se vracíme na začátek. Někdo jako by řídil každý náš krok a snažil se zastavit, to co má přijít. Nadhodil jsem si náklad a Darius se trochu zavrtěl. Jeho hlava spadla na moje rameno a teprve v ten okamžik jsem to pocítil. „Uhněte!“ Vystartoval jsem co nejrychleji to šlo a doslova přeskakoval polorozpadlé domy. „Co to do něj vjelo?“ Zavolala Adra za mnou a přidržela se Darka, aby nespadla. Vypadala jako v posledním tažení, kdy za sebou vlekla napůl složená křídla. Teda to co z nich zbylo. Všechno peří bylo pryč a její největší ozdoba byla celá popálená. „Něco se děje poběž.“ Dark mě podepřel a běžel hned vedle, i když jsem byla vyčerpaná vydám ze sebe co to půjde. Zrychlovali jsme za každou zatáčkou a spadlou budovou, až byl na dohled Zazin domek.

Dveře byli otevřené. Uvnitř byla Zaza. Celá se klepala a chodila sem a tam. „Co se stalo?“ Podívala se na nás a vlítla mi do náruče. „Adro on asi umře.“ Rozplakala se a zmáčela mi popáleniny, které hrozně začali pálit. Chtěla jsem ji odstrčit, ale nakonec jsem jí objala a snažila se uklidnit. „Jdu se tam podívat.“ Dark zmizel v malém pokoji a zavřel za sebou dveře. Zaza se ode mě odlepila a dívala se na své ruce. „Nemůžu pomoct.“

„Jak je na tom?“ Dark stál hned za mnou a nahlížel mi přes rameno. Na lůžku ztěžka oddechoval Darius. Jeho tvář byla téměř jako čerstvě natřená bílá zeď. „Dotkni se ho.“ Vyzval mě Amor a sám ustoupil stranou, abych se k němu lépe dostal. „Kruci co se to děje.“ Položím na něj ruku a vnímám nejen jeho tlukot srdce a nádechy. To hlavní co pocítíme jen my. Ještě nikdy tak rychle neodtikávali hodiny života. Přetáčeli hodiny a dny. Zkracovali  zbytek Dariusova života neuvěřitelnou rychlostí. „Nesmí to nikdy použít!“ Amor jen přikývnul a sedl si na roh postele. „Pokud se o to pokusí ještě jednou, už mu nebudu moct pomoct. Není jedním z nás. Vlastně nepatří nikam. Stal se z něj vyhnanec s neuvěřitelnou moci, ale čím víc jí používá tím dřív odejde.“ Amor se odmlčel a já věděl, že tohle musí zůstat v téhle místnosti. Zaza ani Adra se to nesmí dovědět. Tížilo by je to, až by se nakonec utrápily. „AU au to páli.“ Do pokoje vlítla Zaza. „Rychle. S Adrou se něco děje.“ Nářek se donesl k nám. Dark se okamžitě dostal k Adře a chytil jí za ruku. Zaryla mi nehty do dlaně, ale mě to bylo jedno a stále jí držel. „Co je ti?“ Mohl jsem pozorovat jak drží bolest v sobě a snaží se nekřičet nahlas. „Pálí.. ahh pálí mě křídla. Tak.. ah auuu tak moc to bolí.“ Mezi skřeky ze sebe vyrážela jednotlivá slova. Lapala po dechu jak se nemohla pořádně nadechnout. Její tělo se nekontrolovatelně chvělo. Nakonec se převrátila na břicho, kdy mě její křídla odhodila na stranu.

Trochu jsem se praštil o zeď. Vzepjala se, aby se znovu svalila na zem i v tomhle stavu chtěla křídla létat. Nemohl jsem se na to dívat, Odvrátil jsem se a pěstí začal mlátit do skříně. Pár nárazů ustála, než se rozpadla na čtyři kusy. Zaza mě chytila za rameno a já se pomalu uklidňoval do té doby, než to Adra nevydržela. Její křik mě donutil zakrýt si uši. Nikdo se k ní nedokázal v téhle situaci přiblížit. Trpěla tam sama bez pomoci. Křídla mávala čím dál rychleji, až jí kousek poodnesla. Schazovala vše co jí přišlo do cesty. Pustošila celý pokoj křídly, která neměla pod kontrolou. Svíjela se v křečích. Bylo slyšet rupání kostiček. To už se nemohl dívat nikdo z nás. Amor se otočil a Zaza stála po mém boku. „To bude dobré.“ Nechápal jsem jak může být v takové situaci klidná a silná, ale jak šlo o Dariuse to byla taky mimo. Já skoro zešílel a kdyby tam nestála, trhal bych si vlasy. Raději bych trpěl sám, než když musí ona. Hlavou mi probleskly všechny ty šílené situace, kdy mě odmítala a kdy mě milovala, i když očarovaná Amorovým lektvarem a pak tu bylo tohle. Nic se k tomu nedalo přirovnat. „Darku, Darku.“ Zaza mi sundala ruce z uší. Volala mě k sobě slabím hlasem. Bylo poznat, že je vyčerpaná. „Amore mohl bys. Já nemůžu.“ Opřel jsem si hlavu o chladivé kachličky na zdi. „Volala tebe. No tak běž k ní.“ Zaza se na mě dívala s lehkým úsměvem na tváří jako by se před chvíli nic nestalo. Nevím proč, ale věřil jsem jí. Pomalu sem se rozhodl otočit. „Darku.“      

 

Zachraň můj osud 47.díl

Pořád mě k sobě volala, i když jsem se otočil nedokázal jsem to. Nechávám zavřené oči. Nemůžu se na to koukat. „Darku.“ Adry hlas slábl, až se ztrácel. Tichý a tak prosebný, který mě donutil překročit pomyslnou překážku. Víčka se zachvěla a zvedla závoj, který překrýval můj zrak. Byli tak zvídavé a pátrající. Pomalu zaznamenaly rozbité věci rozházené po podlaze a nohu Adry a dívaly se dál. „Nemožné.“ Vydechl jsem zadržovaný vzduch a cítil obrovskou úlevu. Ležela na zemi a pod sebou měla rozložená nádherná křídla. V té bílé záplavě se skvěly zlatá brka. Natáhl jsem ruku a sáhl si na jemná pírka, které mi proklouzávaly mezi prsty. Adra se na mě usmála. Po těle mi přejel lehký mráz jak mě okouzlovala. „Jsi nádherná.“ Šeptl jsem do ticha a pomohl jí vstát.

Zaza opustila náš kroužek a ustlala si na nedalekém gauči, když její postel okupoval Darius. Jako andělé a démoni jsme vytušili, kdy tvrdě usnula. „Jak to bude dál?“ Hlásil se ke slovu Amor a záviděl nám naši lásku. Vždycky jí rozdával a najednou mu chyběla. Krásný anděl se srdíčky na spodkách byl najednou uzlíček nervů. Čas neúprosně odtikával naše minuty na pozemském světě, který se krátil. Čím déle budeme zůstávat, tím slabší se stane naše moc, až jednoho dne zanikneme a nikdo si nevzpomene. Všichni jsme si toho byli vědomi, až na Dariuse, ten mezi nás nepatřil a jen bůh věděl, kdy nadejde jeho den. „Půjdeme za svítání.“ Amor byl chvíli šťastný, než se opět pohroužil do smutku. „A co Darius?“ Nadhodil a očima zabloudil ke dveřím do malého pokoje. „Necháme ho tady. Jeho dar ho dost vyčerpal a pokud by to udělal znovu mohl by to být  jeho konec.“ Adra přikývla na návrh Darka a Amor vstal a chystal se na cestu. Za pár hodin se první paprsky dotknou země. Nespali a sledovali hvězdy na nebi. Byla to pro ně ta nejfantastičtější kniha, do které se mohli začíst. Skrývala mnohá tajemství a odkrývala části budoucnosti. 

Nikdo z nich nevěděl, že Zaza poslouchala a po tvářích jí stékaly slzy. Dusila svůj pláč a zavrtala se víc pod dekou, aby na sebe neupozornila. Začala se obviňovat za to, jak je Dariusovi. Kvůli mně ztratil kus svého života. Vždycky jí lidé tvrdili, že je pro každého zkázou a to také byla. Utvrdila se ještě víc z téhle zkušenosti, kdy někoho dalšího připravila o naděje lepšího zítřku. Vyčerpaná, ale rozhodnutá těsně nad ránem usnula.

Uteklo to rychleji, než mysleli. Nakoukli do pokoje, kde tiše oddechoval Darius a zanechali zprávu, aby je nehledal. Zazu opatrně přikryli dekou, aby jí nebyla zima a tak jak se poprvé objevili zase zmizeli. Rychle přešli městečko skryti v pološerých zákoutí budov. Amor před paprsky utíkal a hrábnul do pytlíku s prachem. Rozvířil se vzduchem, až utvořil cestu. Částečky světélkovali, když se jich dotklo slunce zmizeli. I  ten krátký okamžik stačil, aby se mohli posunout dál. Dark byl nějak zachmuřelí a pořád se otáčel. Adra ho chytila za ruku. Podíval se na ní. „Starosti?“ Zeptala se a dál ho vedla od města, kde následovala Amorovi stopy. „Mám divný pocit. Moc často se to nestává, ale vždycky to znamená problém.“ Stiskla jeho ruku pevněji. „Spolu to zvládnem.“

Darius:

Probudil jsem se, když bylo slunce vysoko na obloze. Vlasy mi spadaly do obličeje. Lehké prohrábnutí moc nepomohlo. Dům byl tichý. Nejdřív mi to nepřišlo divné. Zaza se určitě brzo vrátí, když jsem si všiml dvou papírů na malém stolku před sebou.

První mě překvapil. Stálo v něm. Odcházíme hledat Alici. Přejeme ti hodně štěstí. Nikomu jinému ho nedávej!

Druhý mě poslal na samé dno. Nemám ráda loučení a proto odcházím dřív, než se vzbudíš. Zůstaň tu jak dlouho chceš. Dávej na sebe pozor. Zaza.

 Vycítil jsem kudy odešli. Andělé a démon na sever. Zaza šla na jih. Váhal jsem dost dlouho a přešlapoval od zdi ke zdi. Můj směr se najednou změnil a já se rozeběhl ven. Kabát vlál a zvyšoval rychlost, kterou jsem se přemísťoval. 

 

Zachraň můj osud 48.díl

Díky plášti jsem se pohyboval mnohem rychleji. Okolí se stalo rozmazanými útvary, které netvořili žádný celek. Čmouhy se rozplývali a já ještě zrychlil. Předběhl jsem vítr a cítil je velice blízko. Moje rozhodnutí je určitě správné. Zaza potřebuje nějaký čas, aby se rozhodla co dělat. Stejně se tam vrátí. Dřív nebo později vyhledá svůj domov a když tam nebudu určitě zůstane. Situace mě trochu zaskočila, ale rozhodně nechci zůstat mimo hru. Přede mnou byla skupinka lidí. Obratně jsem se vyhnul a doslova přelétl poslední dům v městečku. Dál se rozkládal les a pohoří. Cítím je před sebou. Bylo na čase zabrzdit. Nemusím jít s nimi, ale po jejich stopách. Stejně by mě neviděli rádi. Následoval jsem je a pozoroval z povzdáli, tak aby si mě nevšimli. Kousek napravo stála Adra a o ní se opíral Dark něco na nich bylo jiné a čišela z nich jistota a odhodlání. Za to Amor byl jako zmoklé ptáče schovávající se před dalšími kapkami. Prozkoumával jsem okolí a střežil jejich klidný spánek, když odpočívali.

Uběhl další den, kdy přešli bez problémů větší kopec a následovala strmá skála. Amor vyndal prach, když nastávalo nové ráno a byl čas posunout se zas o kousek dál. Čekal jestli ukáže jinou cestu, ale marně. „Já to věděl. Adra mě přenese.“ Prohlásil Dark a natisknul se na ní. Amor zakroutil hlavou. Jak můžou tyhle dva vydržet spolu a jeden o druhého se nepopálit, ale přitom, když jsem se podíval znovu bylo to víc, než jasné. Tyhle dva se ani rozdělit nedají. Nad jejich hlavami byla stejná srdce propojená tím nejširším šípem. „Nelep se tak na mě!“ Adra Darka výhružně odstrčila, až se jí zablesklo v očích, ale nic jiného se nestalo. Nakonec se to dalo čekat. „Budeme to muset zvládnout bez křídel.“ Podotknul Amor a udělal první krok k vyšlapané stezce od vysoké zvěře. „Cože? To jako myslí vážně?“ Darka to dost popudilo a když chtěl přivolat trochu ohně, aby na Amora hodil ohňovou kouli nic se nestalo. „Odpověděl sis sám. Tak makej.“ Šťouchla do něj Adra a popostrkovala ho před sebou, aby se konečně dal do pohybu. Jejich síla pomalu odcházela jak byli dlouho na zemi. Letět takový kus cesty by se nemusel vyplatit.

Čekal jsem ukrytý dole v houští a pozoroval jak se dostávali k vrcholu. Mohli to obejít, ale asi usoudili, že by to trvalo moc dlouho. Tímhle tempem by mohli být do večera za horou a utábořit se dole v nížině. Napadlo mě to rychle oběhnout, ale nakonec jsem je tupě následoval a škrábal se nahoru. Dalo práci zůstat ukrytý a přitom se chytat úchytů na skále. Ztratil jsem je z dohledu. Výčnělek skály mě zakryl výhled. Zvedl jsem hlavu, abych našel další úchyt a v tom okolo mě proletěl jeden balvan a za ním další. Skála se otřásla. Bylo těžké se udržet a nepustit.  Přesně tohle se dalo čekat. Něco určovalo naší cestu a házelo nám klacky pod nohy. Neměl jsem čas uvažovat co by to mohlo být, když okolo mě prolétl Dark. Pohotově ho chytám do pravé ruky. Nejdřív šok a pak překvapení, než si uvědomil, že ho držím. „Chyť se!“ Pohotově se chytil i druhou rukou a já ho vytáhl k sobě. „Darku!“ Ozvalo se nad náma. „Je v pořádku.“ To byl snad Darius nebo jsem se přeslechla. Lehnu si na zem a podívám se dolů pod sebe.  Stáli oba pod převisem a čekali, až se situace uklidní. Skála se znovu zachvěla a uvolnila záplavu menších kamenů. Amor sledoval co se dělo nahoře, jen on zůstal těsně u vrcholu. Kupila se před ním hromada šutrů a valounů. Sem tam nějaký odpadl a kutálel se ze skály. „Co to k čertu je?“ Křiknul Amor, když se k němu ostatní přidali. „Hele já nic nezařizoval.“ Zvedl Dark v obraně ruce a schoval rohy. Sám sledoval hromadu, která ožívala.

 Kdesi mezi mraky:

„Jdeš pozdě.“ Pán pekel dávno seděl na svém trůnu v tajné místnosti mezi oblaky a díval se na své dílo.

„V pekle toho nemáte tolik co já nahoře.“ Podotknul pán nebes a posadil se naproti němu. Díval se na šachovnici, kde ještě včera žádný kamenný obr nestál.

„Byl jsem na tahu.“

„Aha, takže je  řada na mě?“ Pán Pekel pokynul, ať si dělá co chce.

„Hm letos ses dobře připravil.“ Pochválil ho a dodal. „Oni to zvládnou.“

 

„Pche nepodceňuj mě.“  

 

Zachraň můj osud 49.díl

 Kdesi mezi mraky:

 „To jim nepomůžeš?“ Dotíral Pán Pekel a spustil oči ze hry, která se odehrávala dole na zemi.

„Proč bych vkládal figurku do hry, když vím, že to zvládnou?“ Pekelník se podrbal na hlavě mezi rohy, kde měl rýhu.

„Snažíš se mi namluvit, že bez andělské a pekelné moci skolí obra?“ Zvesela se zašklebil a opět pohlédl na šachovnici. Skrze ni mohl sledovat co se děje na jejich bitevním poli.

„Vidíš.“ Pánu Pekel po chvíli zatrnulo. Tak dlouho mu trvalo sehnat něco tak kvalitního a donutit spolupracovat a nakonec z toho nic nebude. Jsem obklopen samými hlupáky! Začínal jsem pěnit a na hlavě mi vzplála mála ohnivá aureola. Figurek do hry ubývalo a výsledek žádny. Dnes jsem zbytečně použil jedno ze svých es v rukávu.

Na skále stál obr, který se stále zvětšoval a zabíral celý vrch hory. Jeho nenažranost se stala jeho zkázou, aniž by něco stihli udělat převáhl se a podlomila se mu noha. Rozpadla se na balvany. Adra se přitiskla co nejvíc na skálu, aby se vyhnula záplavě kamenů. Obr prolétl kolem. Následovala obrovská rána jak dopadl a roztříštil se na kousky. Amor se vyškrábal na vrchol, tedy na to, co z něj zbylo. Nakonec to nebylo tak vysoko jako předtím. Postupně se přidal i Dark s Driusem a za nimi Adra. Bylo vidět jak jí tahle situace rozpálila do ruda.  

„Jak si to věděl?“ Zvědavost nemuseli ani předstírat. Darius pokrčil rameny, ale bylo vidět, že tentokrát to stačit nebude a dal se do vysvětlování. „Zaza odešla. Myslím, že si četla váš vzkaz.“ Tohle se říkalo dost špatně, teprve teď jsem si uvědomil jak mi chybí. Uběhlo tak málo času a já bych se za ní nejraději rozběhl. Na ostatních byla vidět lítost, kterou během pár vteřin zamaskovali. „Bude to v pořádku. Potřebuje čas.“ To co řekla Adra dávalo smysl a sám jsem si to myslel do před chvíle, ale čím víc se okolo nás dělo náhod, tím víc to zapadalo do sebe. Někdo nás vedl a připravoval nám zkoušky. Jindy podal pomocnou ruku. Pokud já jsem byl andělem a oni určitě jsou. Jejich křídla a síla mluví za vše, tak se něco bude dít každou chvíli. Už jsem chtěl říct svůj názor, když se ozval Amor. „To nám snad někdo děla naschvál.“ Sednul na jeden šutr, který tam po obrovy zbyl. Chvíli ventiloval svůj hněv, když se kousek poponesl. Sledovali jsme ho a tiše se začínali smát. Zase se kousek pohnul, tentokrát na druhou stranu směrem k útesu. „Co to…“ Rychle rozevřel křídla a vznesl se do vzduchu. Šutr odcupital, až k okraji a skočil dolů. „To se ti povedlo Amore.“ Uculoval se Dark a už se vůbec nesnažil skrývat svůj smích. Vlastně to bylo poprvé za dlouhou dobu, kdy se někdo z nás usmál. „Měl bych nápad, ale nevím jestli s tím budete souhlasit.“ Adra s Darkem přikývli a Amor neochotně přišel blíž, aby mu nic neuniklo. Cokoliv co se netýkalo Duchny mu bylo fuk.

„Nechci to rozebírat dopodrobna, ale vám nepřijde divný co se okolo děje? Chápete, že jsme na zemi. Není to ani peklo a ani nebe a stejně se tu dějí magické věci.“ Udělal jsem pomlku, aby si to mohli trochu urovnat a pokračoval dál. Nikdo se mě neodvážil přerušit. „Někdo tam nahoře tahá za nitky. Neptejte se mě jak sem k tomu došel. Mám pocit, že tohle nebylo téměř nic.“ Přemýšleli, než se odvážili říct svůj názor. Jako první si slovo vzala Adra. „Souhlasím. Za dobu co strážím nebesa se dole nic takového nedělo. Asi je to kvůli nám. Nejsme tam, kde máme být.“

„Máš pravdu zlato.“ Dark si dal ruku okolo Adry a přitáhl ji blíž k sobě. Amor dobu nereagoval dokud se úplně nesetmělo. V ruce svíral prach a pomalu ho pouštěl. Vítr ho odvál na další kopec vzadu na obzoru. „Musím jí nejdřív najít.“ Svěsil hlavu a rozešel se.

 

Asi na to budu sám, ale já tě najdu a zachráním. Nebude se ohlížet na nikoho dokud Duchničku nenajde, jen ona mu dokáže vrátit lásku, kterou může dál rozdávat. Bez ní se cítil prázdný a sám. Jeho šípy ztratili svůj lesk.     

 

Zachraň můj osud 50.díl 

Někdo řídil naše osudy a hrál si s nimi jak se mu zachtělo. Od prvního dne se zajímal o to co děláme a kam míříme. Byl s náma jako stín, který přináší smůlu. Věděl o každém kroku dřív, než ho uděláme. Nemělo cenu snažit se dostat dál, ale Amor to stejně nevzdával. Co se s ním stane, až mu dojde prach a nebo ho potká další zvláštní nehoda? Od chvíle, kdy mě sebrali křídla si toho moc nepamatuji. Byl jsem anděl jménem Darius nebo jsou ty jizvy na zádech od něčeho jiného. Útržky z minulosti se pomalu vraceli jako střípky. Bylo těžké utvořit z nich celkový obraz. Stále se vraceli nové ve snech a nenechávali mě na pochybách a pak jsem je uviděl. Křídla v odrazu zrcadla. Bílá, až oči bolely a protkávaná stříbrem. Jejich lesk se mi nemohl zdát. Od toho dne cítím, že moje moc se změnila. Možná byla větší možná tajemnější a o to krutější. Brala víc, než si zasluhovala. Jako jsem mohl vycítit délku lidského života, cítím i ten svůj. Vřetánko se pomalu otáčí a moc nítě  tam nezbývá. Anděl žije věčně, ale já nebudu. Možná to právě chtějí a nutí mě používat sílu, o které toho moc nevím.

„Neměli by jsme jít s ním?“ Špitla Adra a vyrušila mě ze soustředění, když jsme se dostávali zase zpátky dolů.  Amor si nedal říct a sám se pustil na opačný konec vzhůru do dalších kopců. Prach udával jasný směr a on se nehodlal svého cíle vzdát. Nechtěl pochopit, že za těchto okolností nemá šanci Alici najít. Něco ho vždycky donutí jít jinudy a dál. Čelit něčemu většímu, než se stalo dnes a vyčerpat poslední zbytky andělské síly. Opět stojíme před domkem Zazi. Přinutím se nejít dovnitř a pokračovat dál. Rozpadlé domy nám uzavřely cestu. „Opravdu nás někdo nemá rád.“ Dark to vyslovil s takovou jistotou, že se nedalo pochybovat.

„Co tady tak stojíte? JDEME.“ Seřval nás za zády Amor a přeskočil kus zdi. „Ty ses vrátil!“ Adra ho dohnala a překonávala kus balkonu, kdyby nerozevřela křídla rovnou by se na ní zřítil. Víc nebyla schopná dělat, jen občas popoletět. Čas na zemi byl pro ní vyměřen a pomalu končil. Je jen dobře, že se vrací.

Bylo důležité dostat se, až na konec zbořeniště. Někdo to tady považoval za konec světa a on jím opravdu byl. Neustále se řítili další domy k zemi, jen aby nás dál nepustily. Amor, Adra, Dark a já. Konečně u konce, kde to všechno začíná. Nad propastí se táhla cesta k nebesům a peklu. Jedny schody, které smrtelník nevidí. Nahoře dvoje dveře. Lákali na své krásné pozlátko, ale jen jedny vedli dál. Jindy by jsme vyletěli vzhůru a tohle nemuseli řešit. Dark nemá křídla a já o ně přišel. Adra je na pokraji zhroucení a pochybuju, že Amor je na tom lépe.

 Na Zemi byl chaos, kdy se láska vytrácela. Amor nebyl schopný pálit ani šípy, natož usmiřovat lidi. Začínal jsem mít pocit, že se snaží mimo mě zbavit ještě i Amora. První podezření padlo na pána pekel. On v tom má určitě prsty, ale není na to sám. Povolal si své věrné obludy a kazil na co přišel, i když ten obr mu moc nevyšel. Jako druhý to musel být sám pán nebes. To on podával pomocné lano a nechával nám prostor šplhat výš. Přišlo mi to jako hra mezi nimi. Můj instinkt mě nikdy nezklamal. Stačilo na to pomyslet a dveře nalevo se sami otevřeli a hlas nás zval dál. „Je to léčka nebo ne?“ Amor vycítil dvojsmysl otevřených dveří a rychle je zabouchl. Zmizeli a zůstala díra. „Tudy.“ Začínal být opravdu naštvaný. Laskavý anděl jako on se měnil na něco jiného. Všiml jsem si černých hrotů na šípech. V ten moment zčernalo i kousek luku. Něco se ve mně pohnulo, když jsem se dotkl toulce. Vstřebávalo se to do mě víc, než bych si přál. Čerň ustupovala a nahrnula se do konečků prstů. Mrazivá nenávist a beznaděj mě obklopila.       

 

 

---