Balijské cestoviny 11) Bali ze sedadla skútru

11) Bali ze sedadla skútru

Ani sebekomplikovanější dopravní situace na těch nejhorších komunikacích v Evropě vás nepřipraví na to, co zažijete na balijských silnicích. Už první pohled vás přesvědčí, že silnice je místem, kde o život přijdete snáze než kdekoli jinde. A což teprve druhý pohled.

Žádného Balijce by ve snu nenapadlo jít někam pěšky. Ve všudypřítomném horku, vlhku a dopravním chaosu je to vysilující, nemluvě o tom, že skoro nikde nejsou chodníky. A pokud jsou, tak na nich přece parkují skútry, že, to dá rozum. Jenom hloupý bílý turista se tomu podivuje a rozčiluje se, že nedokáže přejít ulici ani po přechodu. A přitom pouze nemá tu správnou techniku. V zásadě stačí kdekoli pomalým krokem vejít do vozovky a doprava se před ním sama rozestoupí, jako moře před Mojžíšem. Na to ovšem člověk musí být silně věřící, odolný vůči stresu a příliš nelpět na životě. Některé hotely už dokonce začaly poskytovat takovou zvláštní službu – portýra, který zastavuje dopravu. Když bílý host potřebuje přejít vozovku nebo vyjet z hotelového parkoviště, zřízenec neohroženě vstoupí do středu silnice a pískáním a gesty zadržuje provoz, dokud bázlivého klienta bezpečně nepohltí smog.

Tak jako je na Bali tvárný čas, stejně flexibilní jsou zde i pravidla silničního provozu. Ostrované jezdí vlevo. Ale i vpravo, uprostřed nebo úplně mimo silnici, pokud to povaha vozovky a řidiče dovoluje. Šoféři se starají jen o to, co se děje před nimi, zbytek nevnímají, protože to mají na starost zase ti vzadu. Kdo troubí, ten jede. A neznamená to, že by se všichni chtěli vzájemně poslat do háje. Klakson tu svým způsobem funguje jako univerzální sdělení veškerých emocí a úmyslů. Klaksonem se tu zdraví, klaksonem se varuje, že se řítíte do zatáčky, klaksonem na křižovatce oznamujete, že jedete a ostatní se vám musí vyhnout, klaksonem popoháníte váhavější řidiče a káráte rebely, kteří se pokoušejí narušit plynulost dopravy úmyslem zastavit před křižovatkou na červenou. Přednost má přece vždycky vozidlo větší a silnější, nebo to se zvučnějším klaksonem. Nelze si představit, že tu některé z aut nemá klakson. Vážně, bez klaksonu nikam jet nemůžete, protože nikdo z Balijců by vaše úmysly za volantem nepochopil.

Každý, opravdu každý automobil vypadá jako nový, je bez šrámů, odřenin a čistotou se jen blyští, až to zavání spiritismem. Balijský řidič má totiž vozidlo posvěcené, a navíc si před každou cestou na palubní desku postaví monstrózní košík s obětinami bohům. Větší část předního skla mu to sice zakryje, takže hůř vidí, ale bohové jej zato více chrání a tím se to vyrovná. Z toho je patrné, že není možné v této totální dopravní anarchii jezdit a nemodlit se při tom. Oficiální povolená rychlost v obci je čtyřicet kilometrů, mimo obec sedmdesát kilometrů za hodinu, ale praktický provoz se těmto limitům ani vzdáleně nepřibližuje. Doprava se na všech cestách pohybuje rychlostí alpského ledovce. Zatímco doma jste na silnici vždycky sami za sebe, na Bali se stáváte součástí jakési zvolna tekoucí řeky vozidel. Bezpečná vzdálenost mezi vozidly je přibližně deset centimetrů. Důležité je tedy bedlivě sledovat, co se před vámi a kolem vás děje a pomocí předtuchy, telepatie a jasnozřivosti se pokoušet uhodnout, k čemu se okolní řidiči chystají.

Absence značení jízdních pruhů umožňuje jejich operativní tvorbu, vyplývající z momentální situace. Kolik vozidel se v daném okamžiku dokáže vtěsnat vedle sebe, tolik je jízdních pruhů. Když se doprava, nedej Brahma, trochu rychleji rozjede, jsou dynamické změny počtu pruhů obzvláště zábavné. Dopravními ukazateli a směrovými tabulemi se to na balijských komunikacích také zrovna nehemží. Domorodci cestu znají a cizinec, ten si má přece najmout řidiče nebo průvodce, aby oživil místní ekonomiku, ne? Možná i proto všechny mapy Bali, které jsou k dostání, kreslily po paměti školní děti nadané obzvlášť rozvinutou fantazií, tudíž z nich můžete číst se stejným úspěchem jako z kávové sedliny. Když už přece jenom najdete ukazatel, zjistíte, že Balijci zlomyslně píší místní názvy jinak, než jsou uvedeny v průvodci a mapě. Ptát se na cestu kolemjdoucích je rovněž dobrodružným počinem. Obvykle vám nerozumí nebo cestu také neznají, zato vědí úplně přesně, co si nutně potřebujete koupit a jako z udělání zrovna u nich dostanete tu nejlepší cenu za… Inu za cokoli. Třeba i za benzín. Kolem balijských silnic je k vidění nemálo omšelých stavení, před kterými se pyšně tyčí dřevěný stojan s lahvemi od vodky Absolut s podezřele žlutým obsahem. Vězte, že se jedná o benzín. Pravda, ceny jsou takové, jaké si sami usmlouváte a palivo může být řezané kapkou vody či jiného laciného aditiva, ale kdo by si nedopřál trochu toho adrenalinu, když už si pomalu zvykl na poměry, a to cestování se pro něj stalo nudným a nezáživným. Snad jenom při jízdě za tmy, to máte v krvi pokaždé čistý adrenalin. Nedosti na tom, že nejsou osvětlené silnice; často v noci nesvítí ani automobily, motorky, pojízdné warungy a samozřejmě ani chodci a potulní psi. Standardní stopadesátiprocentní ostražitost je po osmnácté hodině nutné přetaktovat na dvě stě padesát procent.

Nejpoužívanějším dopravním prostředkem na celém ostrově je skútr, nebo něco, co kdysi v předminulém století chtělo být skútrem. Skútr je flexibilní, snadno se protáhne křivolakými uličkami, hbitě se pohybuje po rušné ulici, lehce prokličkuje každodenní dopravní zácpou a lze na něm přepravit nevídané množství osob a materiálu. Podmínky pro užití vozidla nejsou dány vyhláškou, nýbrž konstrukčními limity stroje a sebevražednými sklony jezdce. Kromě řidiče se na něm pohodlně sveze jeden, dva, tři a namnoze i čtyři další členové rodiny, koza, pytel rýže, několikapatrový koš s obětinami do chrámu a mohutné klece s kohouty. Také menší prodejna, cestovní restaurace či jiné sofistikované nástavby. Ve prospěch jednostopých vozidel v tropických zemích hovoří i absence zimy, což prodlužuje motorkářskou sezónu na celý rok. Pouze v období dešťů je třeba se dovybavit pláštěnkou. Ovládání lehkého skútru s automatickou převodovkou zvládne opravdu každý, pročež na nich drandí stařenky do trhu, zemědělci na pole i malé děti do škol. Všichni jezdí na skútru.

Na kole po Bali jezdí jenom Julia Roberts. A já.

*