Život je řeka 1/7

Život je řeka

Ještě neuplynulo mnoho času od chvíle, kdy jsme se my dva na naší křižovatce vydali tímto směrem. Ještě zdaleka nebylo všechno usazeno na svém místě, ještě jsme občas navštěvovali garáž jako poslední záchranu, když jsme něco v domácnosti postrádali. Vůbec jsme však nelitovali. Jsme tady z vlastní vůle. A zdá se, že i mladým se tu líbí. Co lepšího si můžeme přát?

Ale přece si dosud nikdo z našich nebyl jistý, jestli si nepohrávám s myšlenkou domek někdy v budoucnu prodat a koupit ten „náš“ v České Vsi.

Všichni jsme seděli v kuchyni, když mě najednou nejstarší vnuk, dvanáctiletý Martin pěkně nahlas vyzval: „A teď se, dědo, přiznej! Chceš se do té České Vsi ještě stěhovat, nebo ne?“ Hleděl na mě skoro varovným pohledem.

„Mám se přiznat, říkáš?“ To slovo mě pobavilo. „Tak se přiznám: nechci.“

Ve všech koutech jako bych slyšel úlevný výdech. Ale asi se mi to jen zdálo. Rychle jsem dodal: „Ne, že by to tady bylo lepší, ale že už nikdy v životě nechci zažít stěhování, toho posledního mám tak akorát.“

Martinovi i to stačilo.

Ničeho nelituji, teď už vůbec ne. Když jsme s časovým odstupem naposled projížděli Českou Vsí, viděli jsme, že pan Gonsior dobře předvídal. Štít naší vysněné chaloupky taktak vykukoval z houští plevele, jedna z grandisek smutně stála rezavá, druhé již jehličí řídlo. Zdálo se, jako by obě někdo otrávil.

Náš starý sen rázem přestal snem být. Jeho svůdnost odplynula.

„Divné místo,“ poznamenal jsem.

„Kdoví, jak by se nám tady líbilo,“ řekla Jana, „osud to zařídil jinak.“

Padal soumrak. Před námi byla už jen cesta do Petrovic. Projížděli jsme vesnicemi, míjeli známé zákruty a křižovatky, poprvé si všimli rozsvíceného okna strážního domku u trati za Třemešnou a podivili se, že na tak opuštěné samotě někdo bydlí, podjeli jsme viadukt a jeli podél lesíka známou březovou alejí. Ta ukazovala, jak už jsme blízko domova, ale ještě ne doma a najednou Jana z nedočkavosti podlehla přetlaku emocí a nahlas řekla, co jsem cítil i já. Nadechla se a zvolala to známé, od dob návratů do Třebíče dosud nevyřčené heslo: „Já chci domů! Domů, domů!“ A toužebně hleděla dopředu, kde už blikala světla Jindřichova. Jako bych podvědomě čekal na její zvolání, přidal jsem bezděky plyn. Po chvíli, až vjedeme do té dlouhé soustavy tří vesnic, to už se cesta stočí doleva a my omezenou rychlostí nedočkavě pojedeme přímo proti těm horám, které se zatím jen po straně rýsují na dosud nevyhaslém večerním nebi. A bude nám přinášet úlevu, že už se k nim blížíme, že před námi rostou a zastiňují nám oblohu do větší a větší výšky.

A potom nás hory obklopí ze všech stran. To budeme právě zastavovat doma, na našem mostě přes potok.

Tak jsme toho večera podle podivných vibrací, známých snad jen kočkám a ptákům, poznali, že teď už je naše „doma“ natrvalo v Petrovicích, tady pod lesem, v tom kouzelném starém domečku u potoka.