Ráno

   "Hynku, Viléme, Jarmilo!" Tímto výkřikem se matka tří dětí jala tyto své radosti budit, když s hrůzou zjistila, že zaspali. "U Tebe teplo je, ach to by se to spalo...", brumlal k ní zasněně její choť ještě plně neobeznámen se vzniklou situací. Tu ještě zhoršil fakt, že se zničeho nic otevřely dveře bytu a strýc, toho času využívající exilu v rodině svého bratra, se vrátil z noční šichty. Krom těžkopádných kroků si ještě podrážděně pobrukoval: "V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý, poznal těch 25 roků u lopaty!" 

   "Hotové Tyrolské elegie", snažil se zavtipkovat otec, nyní již plně obeznámen se situací, ve snaze ji ulehčit. Pohled jeho ženy a vzteklé zabručení bratrovo však byly znamením, že se dílo nezdařilo. Navrch vyšli ze svého pokoje i mládežníci. A pohled matky rodu na hlavu nejmladšího syna přinesl další vlnu dusna. "Stříhali dohola malého chlapečka", vysvětlila v mžiku situaci dcera, za což byla v mžiku odměněna neverbálně. Otec vida výprask, který se snášel na jeho dceru, lakonicky prohlásil: "U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo."

   Situaci rázem rozetnul strýc svým nečekaným emočním výbuchem. "Za kousek lásky šel bych světa kraj!", vykřikl a rozplakal se. "Láska je jako večernice, plující noční oblohou", snažil se ho uklidnit starší ze synů jeho bratra. "Maryčko Magdónova, Maryčko Magdónova!", vzdychal strýc a stále se vracel k ženě, která neopětovala jeho cit. "Bláznem jsem ve své vsi", řekl, když se trochu utišil, narážeje na nepochopení, jehož se mu od opačného pohlaví dostávalo po celý život. Nyní již podobně uklidněná žena, chtěla potěšit švagra obrazem, který je loni v lednu tolik překvapil: "Na jabloňové větvičce, uprostřed zimy, vyrašil bílý květ", dodávajíc mu tím kuráž, že i nemožné se může zmenit v možné. Vzpomněla přitom i na svého dávného nápadníka a hořký konec jejich vztahu: "Dřív než mohl srdce k boji vytasit, zemřel mlád, dvacet čtyři let." "Kohout plaší smrt", zašeptala uštěpačně svým bratřím do ucha dcera, pomalu se vzpamatovávající z výprasku za ostříhání bratra.

   Strýc opět změnil náladu v místnosti, když se z ničeho nic zeptal mladšího ze svých synovců, čím chce v dospělosti být. "S lodí jež dováží čaj a kávu, pojedu jednou na dalekou Jávu!", odpověděl tento rozhodně. "Neplavil jsem se po mořích, ale přesto sedím v lodi", pokračoval, nijak nezastírajíc své namořnické touhy. Strýc mu věcně vyložil, jak bývá člověk často na moři bezmocný, zejména v bouřích. Avšak hoch projevil dost kuráže i pokory: "Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě!", odkazujíc na malost člověka v poměru k živlu.

   Plánovaný program dne byl dávno zapomenut a tak otec nakonec navrhl menší rodinný výlet, řka: "Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les." S návrhem všichni souhlasili a začal jim tím den plný poesie.