Poezie

20. 5. 2020

1

klidný pozoruji svůj dech

prádlo pověšené otevřené okno

pohlédl jsem do zrcadla

ještě nikdy jsem nebyl tak starý

ostrá brada jakoby popírala dětství

jako útes popírá moře

jím jídlo utírám prach rovnám boty

klidný pozoruji svůj dech

nechám sám sebe dýchat za sebe

slyším jak sousedé vcházejí do bytů

pak z nich zase vycházejí jejich kroky se vzdalují k autům

jakoby domy vdechovaly a vydechovaly své obyvatele

pozoruji klidný dech našich obydlí

slyším kroky které se zastavily u mých dveří

klíč v zámku a z plných plic

já a můj byt tě vdechneme

 

2

musím být sám abych psal

nesmím být sám abych byl šťastný

květiny na pruhu trávy u chodníku před domem

ve vzorném rozestupu

nedosáhnou na sebe

ale cítím jak mne svědí v nose jejich pyl

nechám ticho viset ve vzduchu

ten vane skrze mne

nechám strach sevřít mé vnitřnosti

abych pak nechal dny

vymlet koryta

jednou tě vezmu do údolí

chci abys viděla horizont vykrojený kopci

tam strojím venkovní slavnost

na uvítanou krásné úzkosti

známe se už dlouho

chci abys jí taky poznala

ještě jsem neviděl výraz její tváře

ve chvíli kdy vidí někoho jiného než mne

 

21. 5. 2020

3

dnes mám narozeniny

včera mne osvítila realita

a psal jsem poezii

ze strachu že vše ztratím a zapomenu

jsem běhal se sekačkou po polích

a posekanou trávu jsem úzkostlivě naskládal

do hangárů u letiště

snopy tam voní jako rostliny v obřím herbáři

na cestě zpátky –

vždycky přece musí být nějaké zpátky –

jsem pozoroval jak rorýs ječí na malé letadlo

které mu uniká

neúprosně vysoko nedosažitelně

do jiného města jiné země

jen zpomalující auta před semaforem

mne vytrhla z myšlenky

že i já křičím poezií na sebe

jako na mizící letadlo

nad střechou

 

22. 5. 2020

4

mám nevkusný sešit na nevkusné básně

probudili jsme se brzy

možná ještě před šestou

svlékli jsme se a milovali se

myslel jsem při tom na tvé skřípání zubů

na tvé ruce které si při tom skřípání hladíš

na to jak sebou škubeš když usínáš

na to že nevím co se děje za tvým čelem

hluboko v lebce

jaká síla skládá prvky jako písmena abecedy

v jakousi pralátku

ze které se vynořuje tvoje duše

jako se na zemi kdysi vynořil z praoceánu

první obojživelník

jaká jiná nebo stejná síla

pak zase všechno rozkládá zpátky na písmena

která se pak snášejí na dno až nejsou vidět

padají na místo kam chodí nebo kam jsou vlečeni

všichni umírat

plavali jsme v tom moři

ty zcela přirozeně já užaslý

probádal jsem všechny tvé šlachy nervy tepny

nechal jsem vše na svém místě

jako slunce co svými paprsky jen hřeje ani se nedotýká střech

jsem vyšplhal nahoru

do něčí náruče nevím čí do tváře jsem neviděl

sklouzl jsem pak zase dolu jako po skluzavce na koupališti

do našeho pokoje

pak do koupelny a pak do kuchyně

kde teď připravuji čaj a opékám chleba

 

5

zjevily se mi vlasy poezie

kštice vyrůstající z okenic futer střech okapů

přes noc na staveništi vyrostl čtvrtý jeřáb

i z jeho žluté konstrukce bujely prameny jejích vlasů

i z tvé hlavy z mých knih ze spár mezi panely stropu

ale na papír teď dopadají jen suché roztřepené konečky vlasů

a pár lupů

cítím se jako kolemjdoucí jak náhodný chodec

co nemůže unést víc

než co by se za nehet vešlo

dveře na chodbě bouchnou do této teofanie

a vše zmizí jako pěna jaru spláchnutá z talíře

zbrocený tou krásou si jdu dát znovu sprchu

vlastní mechanismus vývoje těchto změn

není doposud spolehlivě objasněn

schováš se do podoby rýmu v lékařské zprávě

a voda pomalu dopadá stéká a odtéká

abych se jí někdy až vystřídá všechna skupenství

zas napil z průhledné sklenice

lámající světlo v půlce dráhy

voda poteče jícnem

a já nebudu mít o ničem ponětí

 

6

samohláskové změny

pozorovatelné z vesmíru

tykadly okřídlených družic

protoindoevropské ach

tak staré že možná oplakávalo

kosti právě vyhynulých dinosaurů

etymologie vzácných středomořských cedrů

kliniky plné deklinací mdlých i mazaných

vzájemné studium zpětně i dopředu se otáčejících

rituálů rána večera rána večera

sahám na místo odkud se kořeny spojují v kmen

chci ulehnout se slovníkem na prsou

a poznat na vlastním těle

překladatelskou práci červů bakterií eroze a deště

poslední výkřik chvály vzlétne z klína země k oblakům

sousedé před tím rámusem zavřou okna

ale stromy nemají kam utéct

a na pole se snáší večer a pyl a únava

 

23. 5. 2020

7

usedám usedá též

usazenina tuhá paliva

nechán se hodit pod kotel

lopatou rozehřát pak konstrukci těla

něčím se odreagovat

nebo odpovědět sníst ti oči nevím

vyleštit mikrotenovým hadříkem

vlákna kontextu

do ruda rozpálen

taven až zbude jen

struska sloupává špachtlí

prudce jedovatá

na srázu

zlomený stvol

ty ji vezmeš a necháš louhovat

splácáš ji do jakéhosi tvaru

vdechneš do úst duši života

a pošleš mě do bludiště zrcadel výloh a brýlí

rámovaných ohmatanými knihami diáři fakturami a prachem

mám snoubit slučovat spojovat shlukovat

kružnice s tečnami obsahy s obvody

povrchy hor počítat úhly svahů hory povrchů

vyplivnout pak nějakou omluvu chrlit jí v předklonu

jako mouchu omylem spolknutou vydávit ji

ale mám dost munice?

máš dost trpělivosti?

u domu kotví už několik let

tanker plný pirátů s puškami otázek

namířených na mne

neschovám se za žaluzie

nebo snad jo?

mohu do večerky pro cigarety?

dělám že nevidím jejich knihy záznamů

výslechové archy celoroční dotazníky

usedám ale oni jsou v pozoru

už bych končil a šel spát

ale jejich pohledy mne drží vzhůru

 

8

nápady na pokračování:

technologie bezdrátové vysokofrekvenční

vše co tě nutí přimhouřit oči

nejneoblíbenější přísada do jídel

náhodné číslo mínus tři

počasí na místě kde jsi nikdy nebyl

jména ulic lidí obchodů

lékařské zprávy skripta psychoanalýza

co jsi chtěl dělat včera

dopravní prostředky plné ovoce

nemoc pocit při výstupu do kopce káva

geometrie pointy vlajky uzle pasti

vezmi vše a uteč a už se nevracej

 

9

telefonát

můj otec se dnes zeptal

kdy mám narozeniny

dvacátého pátého?

řekl jsem že dvacátého prvního

před dvěma dny

představil jsem si ho

jak v horečnatém návalu dusivé trapnosti

nenachází sílu na to mi opožděně popřát

nebo se omluvit že zapomněl

představuju si ho

jak sedí na červené rohové pohovce

pije lahváč jí slané tyčinky a sleduje televizi

představuju si

jak k němu přicházím

a slunce prozařuje náš byt

v šestém patře domu v devonské ulici

a vzduch je průhledny čirý a lehký

 

24. 5. 2020

10

neprůstřelná hloupost

páteř lidstva

antropologická konstanta

bouchám zevnitř pěstmi loktem čelem

politý podlitinami

zbrocený potem

kopu kolenem chodidlem

ale stěny zbarvené rzí do hněda

se ani nehnou

pak si opět lehnu doprostřed té cisterny

přivítám svých neodkladných pár hodin spánku

a v tenkém pruhu mezi bdělostí a spánkem

mi pročísne vlasy pár paprsků zapadajícího slunce

ale já už padám a nemám sílu ptát se

kde se vzaly

jen upadnu do bezvědomí

jako pytel brambor do plechového trakaře

duch

 

11

mým směrem je oblými panely vyztužený tubus

tunel zrcadlící se v mých skelných očích

mé kroky zanechávají na betonu roztroušené věty

větné ekvivalenty mraveniště interpunkcí

marné troubení vlaku utopené ve zpěvu

tisícihlavého chóru

zjevení třas sklopení zraku

a pak kloužu zpět

a před kolemjdoucími

dělám že nic

 

12

vylezl jsem na konec ve tvaru podkovy

který obepínal naše nocležiště

se dvěma stany a autem

abych šel naproti východu slunce

vykonal jsem potřebu

vše přikryl kameny

poodešel a nechal se nést

teď už připravený

na nekonečnou cestu

v lodi slunečního boha

na nekonečný boj

tmy a světla

---