Smutné povídání

Tak tak, sbírám, jen sbírám příběhy. A někdy mi přeběhne mráz po zádech. Průšův příběh, který jsem sledoval od jeho počátku, je mrazivým mementem sobectví. A jeho zveřejnění je míněno jako smutné připomenutí toho, jací jsou lidé.

Přitom je s podivem, že vůbec lze označit počátek celé Průšovy zkázy, něco takového nemá život ve zvyku. Věci přicházejí nepovšimnuty a vykonají své dílo jen jako by mimochodem. Zde však je možné určit zrození příběhu ve zdánlivě nevinném setkání na ulici. Tehdy byl Průša běžný, vnitřně vyrovnaný člověk s veskrze pozitivním náhledem na svět a průměrným stupněm zdravého sebeuvědomění. Jemu samotnému zůstávaly dosud skryté síly, jež obývaly nejhlubší z hlubin jeho duše. To se však právě po onom setkání mělo změnit.

„Průšo! No tak, Průšo, tady, tady...!“ ozvalo se z druhého chodníku. Stála tam Lucie, jednou rukou mávala na Průšu, ve druhé svírala držadlo přepravky, v níž nespokojeně mňoukala strakatá kočka. Průša se rozhlédl vlevo, potom vpravo, pak ještě jednou vlevo, přesně tak, jak jej to kdysi učili ve školce. Potom přeběhl silnici a přikročil k Lucii.

„Byly jsme u doktora,“ řekla Lucie a myslela tím veterináře. Kočičí máma. Sbírala opuštěné kočky a zachraňovala pohozená koťata. Zasvětila kočkám celý život i svůj dům. Byla tak posedlá svou posedlostí, až se v ní usídlilo přesvědčení, že celá lidská civilizace má jako nejvyšší cíl záchranu opuštěných koček. Známou se stala její reakce na Urbi et Orbi, kdy po velké snaze Kristova náměstka vyprosit mír pro Lybii, Burkinu Faso, Mali, Nigérii nebo Kamerun, rozčarovaně vykřikla: „A kdo se pomodlí za kočičky?“

„Byly jsme u doktora, píchnul nám něco proti viróze, víme Průšo?“ sdělovala Lucie okouzleně a hned strkala zamřížovaný vchod do přepravky Průšovi před obličej.

„Není rozkošná? Podívej ta medová očenka! A ty tlapičky! Tlapičky, Průšo! Vím, že jsi dobrý člověk. Viděla jsem tě jednou, jak hladíš malé koťátko. Proto bych tě chtěla o něco požádat. Vím, že budeš pro.“

„Když to bude v mých silách...,“ odvětil Průša přátelsky. Ten čistý člověk, tváří v tvář vakcinované kočičce nemohl odmítnout. Přesně jako se někdo nemůže pohnout, jako někdo nemůže usnout, jako někdo nemůže jíst, tak někdo nemůže odmítnout. To jsou ty síly, které nevnímáme, protože nám iluze svobody zamlžuje zrak, kterým bychom měli pátrat ve vlastní duši.

„Moc by nám ulehčilo, kdybys nám pomohl s úklidem. Kočičí záchody, misky, chlupy na podlaze.  Vždyť víš, jak málo nás je na tu práci. A kolik kočiček u nás bydlí. Každá pomoc je jako dar z nebe. Nebude tě to stát víc jak půl hodinky denně, slibuju.“

„Hmmm...,“ pronesl Průša zamyšleně. Rozvažoval.

„Půl hodiny, jen půl hodinky za den,“ opakovala Lucie naléhavě.  

„Půl hodiny mě nezabije. Po práci rád zajdu,“ rozhodl se Průša.

„Já věděla, já to od začátku tušila, že nám pomůžeš. Proto jsem se na tebe obrátila. Nikomu jinému bych neřekla, ale tobě ano, ty jsi jiný, takový... jiný, víš?“ Lucie v nadšení zapomněla, že v ruce drží živou kočku a mávala radostně přepravkou, až se zevnitř ozývaly nárazy chlupatého těla na stěny, doprovázené vyděšeným ječením.

„Ach promiň, zlatíčko, odpusť, ale budeme mít nového pomocníka, víš?“ zašvitořila Lucie skrze mříž. Potom se ještě jednou obrátila k Průšovi: „Tak tedy zítra v pět odpoledne, ano? Kde bydlím víš. Těšíme se na tebe!“ Lucie odcházela, houpajíc kočkou do kroku.

Tak se to přesně stalo. Každý den pak Průša dojížděl na okraj města, kde stál samozvaný útulek pro opuštěné kočky. Lucie zde bydlela v patře, suterén i zahrada patřily kočkám a kocourům. A opravdu ho to nestálo víc než půl hodiny denně, plus deset minut autobusem z práce tam a čtvrt hodiny z útulku domů. Ale bylo to pro dobrou věc a Lucie zářila radostí.

A potom se stalo něco, co postrádá logiku. Jako by opatřené kočičky chtěly projevit jakousi perverzní vděčnost, vyslaly do světa telepaticky zprávu o Průšově náklonnosti k dobru. A kde se objeví dobro, tam ve vzduchu poletuje breviář, ten církevní herbář s vylisovaným Bohem. Sotva měsíc po prvním uklizeném kočičím hovínku uslyšel Průša, jda opět po ulici, zvolání:

„Bratře Průšo! Haló, haló, bratře Průšo!“ Na Průšu volal Jeroným, a znalí se pobaví, neboť byl příjmením Pražák. Kostnatý a bledý, na nohou svaté polobotky, svaté kalhoty se svatými puky, svatý svetr, svaté brýle s dvanácti svatými dioptriemi. Právě zametal chodník před kostelem. Pochopitelně svatým koštětem.

„Bratře Průšo, na okamžik!“ zvolal zpěvavě, jak měl ve zlozvyku. I když si v konzumu říkal o housky, vypadalo to, jako když slouží mši.

„Pochválen Pán Ježíš Kristus,“ začal Jeroným rozhovor vhodně trpným rodem, vždyť Pán také trpěl za hříšné lidstvo.  

„Jo,“ řekl Průša souhlasně.

„Říká se: Až na věky, ale to nevadí,“ odpustil mu Jeroným laskavě a ihned přešel k meritu věci.

„Podívej, bratře. Rádi bychom, abys s námi chválil Pána zpěvem. Jsi katolík a dobrý zpěvák. Bratr Šebek odešel ze sboru chválit Pána na šest let nepodmíněně do vězení. Jeho hlas chybí. A já vím, že Hospodin chce místo něho tebe. Neptej se, jak to vím, nejde to vysvětlit rozumem, je to v srdci, bratře Průšo. Zpíváme každou lichou středu Božím ovečkám v domově pro seniory, každou sudou pak Pánovým nejmilejším ve stacionáři na Lomci, vždy o šesté hodině večerní. Každé úterý a pátek cvičíme chvály Páně v našem kostele, rovněž v šest, v neděli pak uctíváme Nejvyššího na ranní mši. Tak uvaž, Průšo, pouhé čtyři dny v týdnu, ne víc než hodinu, může snad od nás Pán žádat méně? Pomysli na hřeby v jeho rukou a nohou a na trnovou korunu na jeho hlavě. A oplátkou nežádá víc než několik málo hodin v týdnu k jeho chvále. A chce, abys jeho pozvání přijal se srdcem naplněným vděčností a radostí, abys rád a dobrovolně se nabídl. Takové pozvání nejde odmítnout, nesmíš, Průšo! Odmítneš-li, pak bude jen pláč a skřípění zubů a věčná muka.“

Jeroným rozčileně mrkal za silnými skly a brada se mu leskla slinami. Křečovitě svíral koště, jako by měl strach, že si ho zaměstnanci milosrdného Boha vezmou do pekla spolu s Průšou.

Ale základní nabídka byla učiněna, byla dána spravedlivá možnost a Průša byl Jeronýmem Pražákem postaven před svobodnou volbu: buď bude zpívat s nimi, nebo shoří. Průša měl oheň rád, takže strach nebyl hlavním důvodem, proč po krátkém rozmýšlení souhlasil. Větší váhu v rozhodování měla myšlenka, že ho potřebují lidé. Vznešený účel, ke kterému měl přispět svým hlasem, se v jeho hlavě přetavil v rozhodnutí, následované slovem: „Budiž.“

„Aleluja!“ zvolal Jeroným, „viděl jsem Božího Ducha, jak usedl na tvé rameno v podobě holubice! To on tě vedl, bratře, abys vkročil do světla. Tak tedy v pátek již budeme chválit Hospodina společně. Pán s tebou, Průšo.“

„S tebou taky,“ odpověděl Průša. Šel. 

„Říká se: I s tebou...,“ zamumlal si Jeroným spíš pro sebe a dal se opět do zametání chodníku. Bylť kostel obdařen Duchem v hojnosti neboť všude kolem bylo nasráno od holubů.

Průša tedy zařadil do svého života návštěvy sboru. Z kočičího domova odjížděl domů, kde se rychle převlékl a spěchal na zkoušku nebo na místo výkonu kultury. A na neděli si nařizoval budík, aby nepřišel pozdě na bohoslužbu. To býval Jeroným nervózní. Dal se svými projevy nervozity v takové chvíli přirovnat k Izraelitovi, který si při přechodu Rudého moře odskočil na malou a teď nestíhá vyběhnout před zavíračkou.

Ale uděláme dobře, vrátíme-li se v jeden důležitý okamžik k Lucii, té šantě kočičí, která získala Průšu pro své zachráněné duše, hrabající neúnavně stelivo. Prost všech soudů ji popisuji o několik týdnů později, jak sedí u kulatého stolku na verandě svého domu s přítelkyní Tamarou, mezi šálky s kávou se prochází přibližně dvanáct koček a další dva tucty zvířat opisují osmičky kolem jejich nohou. Tamara si přišla postěžovat.

„Nemůžu nikoho sehnat. Takže zahradu musí sekat holky, dřevo musí nanosit holky, všechno musí holky, a pak jim nezbývá čas na klienty. Nemáme z čeho zaplatit sílu, tak nikoho neseženu. Luci, ty bys nevěděla o nějakém chlapovi, co by nám sem tam vypomohl?“

 Taková byla stížnost Tamary, která vedla velké zařízení pro občany, obdařené autismem. Několik obětavých pracovnic se za mizerný plat staralo o pár desítek více méně nesoběstačných osob.

„Ale to víš, že vím!“ vykřikla Lucie radostně, „zajdi za Průšou, ten ti rád pomůže. Mně se nabídnul, že mi tu bude uklízet moje miláčky. Sice chodí jen na půl hodiny, ale aspoň že tak. Klidně mu řekni, vůbec se neboj. On je dobrák, udělá to pro vás rád. A nic za to nebude chtít, já ho znám. Ode mne by si taky nic nevzal, tak jsem mu ani nenabízela. A můžu aspoň přilepšit miláčkům. Holka, teď mi sem přinesli pět koťátek...!“ Lucie se opět přepnula do transu a vše, co se netýkalo koček, pro ni v tu chvíli skončilo. Ale Průšovo jméno bylo vysloveno nahlas a Tamara jej nezapomněla. Lucie jí předala i jeho telefonní číslo, aby byl snadněji k nalezení a k získání pro spolupráci.

Druhý den vyčkala Tamara do dvanácté hodiny, protože předpokládala, že v tu dobu Průša nepracuje, ale nejspíš obědvá, takže to byla vhodná chvíle, aby mu zavolala. Byla svou ohleduplností známa po celém okrese. A skutečně se její intuice prokázala ryzí, Průšovi se v kapse rozřinčel mobilní telefon, zrovna když ujídal nudlovou polévku v podnikové jídelně. A do cinkání příborů se ozval dychtivý hlas: „Dobré poledne, neruším?“ V dějinách lidstva se pravděpodobně nevyskytl člověk, který by po otázce na nerušení počkal více než desetinu sekundy a jehož zájem o odpověď by se neblížil limitně nule. Tamara tento status quo nijak neporušila a ihned pokračovala: „Lucie říkala, že byste nám pomohl!“ a čekala. Byla z lidí, kteří mají mimořádné nadání vyvolat trapné ticho. Průša netušil, kdo mu volá. To Tamaru nenapadlo. Neměl ani tušení, s čím by měl pomoci. To Tamaru také nenapadlo. Rovněž nevěděl, komu by vlastně měl pomáhat. Ani toto Tamaru nenapadlo.

„S kým mluvím?“ zeptal se Průša, když trapnost té chvíle dosáhla kvadrantu její délky.

„Mně na vás dala kontakt Lucie,“ představila se Tamara, podle svého mínění dostatečně. A čekala, až se Průša vyjádří k její žádosti o pomoc se sekáním zahrady, nošením dřeva, údržbou elektroinstalace i rozvodů vody, různými opravami a asi i občasnou výpomocí v péči o autistické obyvatele zařízení, které řídila. Protože v její hlavě bylo toto vše jasně řečeno.

„Jaká Lucie?“ neporozuměl Průša.

„Já jsem Ženíšková,“ odpověděla Tamara logicky. A jako by tímto sdělením konečně vyskočila ze své hlavy do reálného světa informací, začala Průšu seznamovat s potřebami instituce, kterou celý svůj produktivní život stavěla nad potřeby vlastní. Nechce, aby Průša přímo měnil zaměstnání, neměla by ho beztak z čeho zaplatit, postačí, když přijde dvakrát, třikrát do týdne a pomůže s nejnutnějšími pracemi.

„Není toho moc,“ pravila Tamara povzbudivě a vzápětí přešla na citovou stránku věci: „a my bychom vám byli hrozně vděční, klienti by vám vyráběli dárky, máme pro ně u nás dílničku a tam si modelují z hlíny a tak. Oni za to nemůžou, že jsou takoví. Nebylo by to víc než vždycky na hodinu, hodinu a půl, a nám by to moc pomohlo. Můžeme s vámi počítat?“

A bylo v jejím hlase tolik potřebnosti a naděje, že Průšovi připadlo nízké argumentovat uklízením kočičích exkrementů a zpěvem ke chvále Boží, věděl totiž, že pokud se v jeho denním rozvrhu vyskytuje jediná volná hodina, cítil by se nehodný, kdyby ji nepoložil k nohám autistických spoluobčanů. A tak, zatímco nudlová polévka stydla v talíři, Tamara Průšovi radostně diktovala, kdy se má dostavit a co si má vzít pro začátek sebou.

Nebylo pro Průšu snadné vtěsnat do jednoho týdne tolik nových závazků, jedinou úlevou bylo ujišťování všech zainteresovaných, že mu pomáhání nezabere než půl, maximálně půl druhé hodiny denně. Což byla pravda, není zde ani stín podezření, že by kdokoliv z žadatelů o Průšův čas byť jen pomýšlel na prolongaci. Průša tedy rovnou z práce mířil za kočkami, odtud pak spěchal do kostela na zpěvy a během poslední noty už mířil na autobus, ze kterého vystoupil rovnou před útulkem pro autisty.

„Kočičky se nejdřív protáhnou, potom se olížou, znovu se protáhnou a teprve potom se vydají lovit,“ tak hezky a taktně předávala Lucie Průšovi moudrost nespěchání.

„Bůh si vyhradil na své stvoření šest dní, nechtěl vše stihnout za den,“ pravil Jeroným, protože Průšovy útěky ze zkoušek mu nedělaly dobře.

„Ti naši klienti tě pomalu ani neznají, vždycky tak rychle zmizíš...,“ v legraci prohodila Tamara a myslela to bez legrace.

Všichni tři měli pravdu, vždyť panebože, chtěli po Průšovi jen sotva hodinku času, pouhou hodinku z celého dne. Tedy po čase už to nebyli tři, o Průšově sklonu neodmítat žádosti o pomoc se dozvěděli ještě skauti. Kontakt mezi Průšou a vedoucím skautů proběhl standardně, předmětem žádosti byla občasná asistence při výletech a hrách, sice už dvě hodinky, ne víc, ale maximálně jen jednou do týdne, nechyběla emocionální výplň (potřebujeme těm mladým ukázat správné hodnoty) a apel na Průšovu lidskost (víme, že jsi dobrý člověk).

Potom se ozval redaktor místních novin, potřeboval by občas nějaký článek o dění ve městě, třeba by Průša mohl (a měl) sem tam něco napsat, zabere mu to sotva hodinu týdně, to přeci není tak mnoho. Mezitím Jeroným poslal za Průšou vedoucího Katolické mládeže, že určitě rád vypomůže s přípravou biblických přednášek, nebude ho to stát moc času, tak to určitě vezme. Jelikož také zemřel předseda místního zahrádkářského svazu, bylo na schůzi hlasováno o jeho nástupci... „tak jsme mysleli, že bys to mohl vzít ty, Průšo, ono to zase tolik času nezabere...“.

Byla to doba zvláštního vztahu, kde figuroval vždy jeden Průša a jeden z mnoha konzumentů jeho času a energie. Z pohledu konzumentova to byl vztah jeden ku jednomu, krátkodobý, svěží, nezatěžující a plný radosti z dávání a přijímání. Proto ty tváře, plné úsměvů až uličnické rozdováděnosti, je nám všem tak dobře, skoro bychom čekali, že nám Průšo poděkuješ, že od tebe přijímáme tak krátkodobou pomoc, bereme na tebe ohledy a vůbec ti to nevyčítáme.

A tam někde v Průšově hlavě se začaly otevírat průduchy, ze kterých čím dál silněji vyfukovala únava a zoufalství. Tyto poryvy se srážely se zákonem, který se v něm uhnízdil kdysi v raných dobách dospívání, zákonem neodmítání. A z těchto srážek pršela do duše deprese. Téměř nemluvil, své závazky prováděl mechanicky a s kamenným obličejem. Poznali to, rychle to poznali. Ale nikdo nic neřekl, nechtěli být netaktní. Snad jen Jeroným mu navrhl, aby se šel vyzpovídat. Jinak se nikdo na nic neptal, nechtěli být neslušní, snad až by sám něco nadhodil, ale vyptávat se opravdu nechtěli, věděli, že to není vhodné. Ale na druhou stranu byli tak citliví a empatičtí, že s ním přestali mluvit úplně, aby ho nezatěžovali. Raději ho při práci nechávali o samotě, zdálo se jim, že je tak radši. A pršelo a pršelo, stále silněji...

Nechci celý příběh zbytečně protahovat, pár lidí vidělo na vlastní oči, jak se Průša na přejezdu v Číčenicích vrhl pod rychlík, jedoucí do Plzně. Byl konec. Všichni, kdo ho znali, vrtěli hlavou a divili se. Vždyť ho měli rádi, protože byl dobrý člověk. A co s námi bude teď?

Jsem jen vypravěč, toto je příběh sobectví a neschopnosti vidět druhé. Průšo, sobecký Průšo, o mrtvých jen dobře, ale proč jsi nepočkal na motorák do Vodňan, který jede deset minut po rychlíku a vždycky vozí jen pár lidí. Ty jsi bez váhání a bez ohledu na druhé zastavil na čtyři hodiny plný vlak pasažérů, přitom motorák by ti prokázal úplně stejnou službu s mnohem menším dopadem na nevinné. Jen deset minut, pouhých deset minut, Průšo, ne víc...