Ztracený ráj

Ztracený ráj

Alena Ginžbergová, básnířka a žena v květu, se rozhodla opustit rodnou metropoli a usadit se v Žatci. Odjela jednoho rána, poněkud komplikovaně vlakem přes Ústí a Teplice, Most a Bílinu, a k večeru byla v Žatci. V nádražní budově se zhluboka nadechla čpavého pachu moči, ucítila člověčinu, osudy unavené svými lidmi, opravdovost, beznaděj. Ano, tady ještě žijí lidé! spokojeně si pomyslela a vyrazila pěšinou kolem opuštěných hrázděných domků až ke schodům, kterými vystoupala k malému náměstíčku. Na zemi se válely ohromné kosti, patrně stehenní, zamžourala k nim skrze kostěné brýle. Ze střechy vypáleného domku na ni upřeně hleděly kočky. Za jedním z přízemních oken, do nějž byla špína navrstvena jako letokruhy do stromu, stály skleničky a krabičky od léků. Byt kodeinisty, vepsala si Alena do své poetické paměti a dala se úzkou zorničkou k centrálnímu rynku. Podruhé se zhluboka nadechla. Tentokrát cítila historii: starý vojenský lazaret německé armády, vůni morfinu vstřikovaného do žil těm, jejichž stehenní kosti hladově přepůlily zuby chirurgických pil; synagogu rozhořelou zpěvem rabiho, starodávnými modlitbami a benzínem; a taky posádku socialistické armády, jalové kluky dvouleťáky s pohlavím nateklým touhou. Tak už dost, zahnala milostnou žízeň. Ubytovala se v penzionu U Rytíře, až nahoře pod střechou, a ještě než usnula, vše vydala notesu. 

Další dny hodně psala, hlavní stan našla v podloubí domů, jimiž procházela jako filosof peripatetické tradice, a brzy spynula s postavičkami města. Takto si jí všiml snědý muž. Koloman, představil se. Alena, vložila se křehce do jeho ohromné ruky. Bylo poledne, pozval ji na pepřovou klobásu do bufetu u autobusového nádraží. Nad mastnými tácky se sbližovali a zjišťovali, kolik toho mají společného: "Tak vy jste báznířka, jo? Já jsem taky bázník," pyšnil se Koloman a ukazoval modré nápisy na svých pažích: "Miluji lehké ženy a těžké kulomety" a "Nepoznal jsem lásku žen, ale znám 27 způsobů zabíjení". A rozchechtal se a mezi zuby mu svítily kusy špeku z klobásy a paže křičely do bufetu své trudné zprávy a žena v mastné zástěře za pultem se mračila. Alena Ginžbergová Kolomanovi něžně opětovala, neboť se jí doslova vpaloval do poetické paměti, a zároveň už nepochybovala, že právě v Žatci našla ztracený ráj.