Jak druhé nenudit

Nerozhoduju se, jakým busem pojedu. Chci, aby za mě rozhodla náhoda, protože ta jediná dává smysl.

Busem teďka jezdím denně. Ne, že by mě bavilo hrkání a syčení pístů, ale o to tu nejde. Všímám si věcí, co jsou ostatním ukradený: kolik je kde místa na nohy, co lidi v buse zahazují jako nepotřebné. Učím se číst v jejich tvářích, uhodnout, co si myslí.

Jedu starší harmonikou, která se v každé zatáčce zlomí jako pacient s kýlou. Je tu spousta zákoutí, kam by se to dalo schovat. Každý civí před sebe. Nikdo nechce nic zažít. Každý chce domů a smutně si dřepnout na gauč.

Sáhnu si do pravé kapsy u kalhot. Vytáhnu to a nechám sklouznout mezi nohama, až cinkne kov o kov. 

Nikdo nic neslyšel. Anebo tomu nevěnoval pozornost.

Začalo to, jako dneska začínají všechny příběhy, i ty vymyšlené. Sedl jsem si k počítači a probudil ho ze spánku. Do vyhledávače jsem napsal: „Jak…“

Než jsem dopsal, co jsem chtěl, což bylo: „Jak druhé nenudit“, objevilo se: „Jak vyrobit bombu“. Odbouchl jsem „enter“. Kromě návodů, jak si doma vyrobit bombu, kterým jsem zpočátku nevěnoval pozornost, mi vyběhla i písnička od U2 How to dismantle an atomic bomb.

Došlo mi, že písniček o bombách je víc než dost, ale nejsou upřímný, protože bomby tady byly a budou. Žádná písnička na tom nic nezmění. Ale bomba by mohla, protože zlo se dá buď neutralizovat dobrem, anebo rozmělnit v jiným, ještě horším zlu.

Pročetl jsem si desítky návodů, jak si bombu sestavit. A klidně z věcí, které se dají koupit v lékárně. Po dočtení Klubu rváčů jsem se rozhodl pro nitroglycerin. Všechno, co jsem potřeboval, jsem si objednal na internetu. Byla to čistá radost. Jako výroba zlata.

Hned první večer jsem propálil díru do dřezu. Pak se v ní už nedalo vařit, protože smrděla toluenem.

Hnala mě touha uvědomit si, proč vlastně existuju. Ta bomba byla vlastně vedlejší produkt.

Začal jsem po večerech chodit do lesoparku. Místo psa jsem si bral bombu. Tisíckrát jsem se ji pokoušel odpálit. Neúspěšně. Skoro jsem to chtěl vzdát.

Pak přišel první úspěch. Bomba mi vybouchla v ruce a utrhla mi tři prsty na pravé ruce včetně palce.

Vyjekl jsem nadšením. Konečně to funguje!

Nikdo nic neslyšel ani neviděl. Jak typické.

Jenom jeden děda s tlustými brýlemi na mě civí s otevřenou pusou. Asi ji, chudák, nedokáže zavřít. Blížíme se k zastávce na znamení. Zběsile mačkám tlačítko „STOP“. Bus brzdí. Jenom kvůli mně. Za chvíli přijedou sanitky. A havrani ve fraku nebudou stíhat ty ignoranty odvážet.

Vstávám a připadám si jako bůh, co sešle blesky na smrtelníky, kteří odmítli žít podle jeho diktátu.

„Hele, mladej, něco ti upadlo,“ ozve se za mnou.

Dělám, že nic neslyším a pokračuju ke dveřím.

Děda mě odstrčí. Hmátne pod moje sedadlo. „Přestaň to sem už konečně dávat!“ řekne dotčeně a do ruky mi narve papírový kapesník.

Držím ho v pravé ruce a pevně svírám mezi palcem a prostředníčkem, jako by to byla bomba.

V tu chvíli bus zabrzdí a otevře dveře.

Vypotácím se ven. Podlamují se mi nohy, a tak si sedám na studený chodník.

Kolem mě projdou dva bezdomovci s nákupním vozíkem plným zrezlého železa. Z druhé strany ulice přichází mladá maminka s kočárkem. Vyhýbá se mi obloukem.