nechali jsme se zatáhnout do Darwinových opičáren

    „Dneska učitel nemůže dítěti dát ani pár facek,“ prohlásila žena v čekárně ordinace.
    Příliš hlasitě na ono místo.
    Jenže zvyk je železná košile.
    Ze stupínku ve třídě nelze mluvit potichu. 
    „Dokonce je ani nemůžete napomenout,“ dodala druhá učitelka rozhořčeně.
    „Nikdo je nevychovává, a proto třináctiletí vraždí,“ přidávala ta první.
    „Já bych to řezala. Co s nimi?“
    „Přesně tak. Ale oni na to přijdou až bude pozdě. Všichni ti nahoře, co si myslí, že tomu rozumí lepší než my, co jsme přímo u toho.“
    „Pak bude pozdě.“
    „Ono je pozdě už teď.“
    „Ale pak to bude ještě horší.“

    Viděl jsem v televizi instruktáž, jak svázat člověka, aby se sám udusil.
    Jak správně vytvořit šibeniční smyčku.
    Vůbec jsem nepochopil proč to ten člověk ukazuje.
    Byla to prostě instruktáž.
    Pro koho?
    Jestli to viděly děti, tak to nejspíš vyzkouší.
    Děti jsou pokusy posedlé, což je normální.
    Musí si ten svět osahat.
        A zjistit něco o smrtelnosti.
        Než začnou vykonávat rozkazy.

    Ze dveří ordinace vyšla sestra a radostně se na mě podívala.
    „Dlouho jste tady nebyl,“ zasmála se.
    „A proto jste přibral,“ zhodnotila moje kila navíc.
    „Budeme vám muset změřit tlak.“
    „Nám taky,“ řekly takřka svorně obě učitelky.
    „A mě taky,“ řekla sestra a pokračovala.
    „Já nevím kam ta doba spěje. U nás po vesnici běhá jedenáct ovcí a nikdo neví čí jsou. Bude se o ně muset postarat obec a když požádali policajty, aby to prošetřili, tak ti prohlásili, že se nestal žádný trestný čin, tak není co vyšetřovat.“
    „To je přesně ono,“ řekla jedna z učitelek. „A pak děti začnou vraždit.“
    „Nikdo je nechce vyšetřovat,“ řekla druhá
    „Jde někdo na vyšetření?“ ozval se z útrob ordinace hlas paní doktorky.