Sára a její chlapci

 

Snad je nenapadne otevřít dveře. Slyším hlasy. Nejspíš jim Marta pořád nadává. Ráda bych se dostala na záchod, ale zatím to je nereálné přání. Chce se mi zase zvracet. Ležím u dveří na podlaze asi půl hodiny, podlaha je šíleně studená. Nějakým zázrakem se pak doplazím na záchod. Všimnu si, že jsem si poblila svoje nové tmavé sako. Fakt paráda. Snažím se dostat do postele. Jdu po tmě, narážím do nábytku. Ráda bych si sundala upnuté šaty, hrozně mě svírají, ale nemám na to vůbec sílu.

 

Probudím se asi v deset dopoledne. Potřebuji na vzduch. Kajuta má okýnko, ale nejde mi otevřít. Zvolna jsem se šourám bosá ve večerních šatech po schodech. Přidržuji se zábradlí oběma rukama a snažím se dostat na horní palubu.

„Konečně vzduch,“ oddechnu si nahlas.

Nohy mě zrazují a já se svezu do truhlíku s jiřinama. Odkdy se truhlíky dávají na podlahu? Málem jsem si vyvrkla nohu a polámala květy. Nohy mám špinavé od hlíny. Když se zvednu, chroptím a nadávám. Po chvíli si všimnu, že po nábřeží jde skupinka asi desetiletých dětí s paní učitelkou.

„Jé, to je moje teta. Ahoj“, mává mi synovec.

Učitelka se na mě dívá vyděšeným pohledem a bledne jako stěna. Možná je bledší než já. Nedokážu se ovládnout a zvracím do zdeformovaného truhlíku.

„Děti, rychle půjdeme dál,“ popohání je učitelka.

Blbá náhoda. Snad z toho nebude mít synovec celoživotní trauma.

Copak ono je pondělí? Měla jsem za to, že je ještě neděle.

 

Večer mi někdo buší na dveře kajuty.

„Princezno, spíš?“ Musíš odejít, za chvíli odplouváme,“ je to barman Vojta.

„Je otevřeno,“ hlesnu.

„Já volal na princeznu a v posteli leží čarodějnice.“

„Ha, ha.“

„Doufám, že tu není nablito.“

„Ne, odnesly to kytky.“

„Pěkně děkuji za ten bordel nahoře. Kdyby to viděl majitel, asi by nás i vyhodil. Víš jak je zatíženej na svoji květinovou výzdobu.“

„Kam vyplouváte, jedete pro benzín?“

„Jo, holčičko, tam chlapi jeli ráno. Ještě, že jsi to prospala.“

„To bych byla opravdu v šoku, kdybych zjistila, že loď pluje.“

„Dej se dohromady. Za chvíli se budou scházet lidi, bude tu soukromá párty.“

„Kolik je?“

„Sedm hodin.“

„Díky za všechno, už jsem dobrá. Půjdu na metro.“

 

Na schodech potkávám Martu.

„Musím se ti omluvit za to, jak jsem na ty týpky včera vystartovala.

„Nezlobíš se na mě?“

„Zlobím a hodně.“

„Doufám, že na ně máš číslo, abychom se omluvily.“

„Nemám.“

„Oni mi nechtěli říct, jak se jmenují, jen povídali, že jsou z nějaké vesnice, asi u Prahy. Já sjela hlavně toho černovlasého.“

„Jsi blbá? Copak nevíš, že to byl Vincent Mácha!“

„Ten sexy zpěvák, co tu vystupoval? Měl jiný oblečení a zdál se mi menší.“

„I slepej by ho po poznal, přeci podle hlasu ne? Co když tady už nebude chtít vystupovat?“

„Jak jsem mohla vědět, že je to on, když tě dovedl.“

„Jako, že já se nemůžu bavit s celebritama?“

„Kdo tu nebude vystupovat?“ zajímá se přicházející barman Vojta.

„Marta vyjebala Vincenta.“

„Jak to?“ diví se Vojta.

„Je blázen, věčně ode mě odhání kluky.“

„Chtěla jsem tě ochránit,“ brání se Marta.

„Nikdo se tě o to neprosil. Nadávala mu, že mě zfetovali.“

„Sakra, ženský, víte jakou práci nám dalo dostat ho sem. Všichni si ho chválili, takovou tržbu jsme dlouho neměli. Lidi ho chtěj zase vidět.“

„Lidi?“

„Spíš nadržený holky,“ říkám. Tobě se líbí je očumovat, nalejvat jim nebezpečný kokteily a pak je oblbovat.“

„Náhodou, včera jsem šel spát sám.“

„Protože jsi mu zabrala kajutu, chudák musel spát na baru na dřevěný lavici“ rýpne si Marta.“

„Znám Máru od vidění, zjistím na něj číslo a vy se omluvíte, jasný!?“

„Když to musí být… Tak se mějte a dík za nocleh.“

 

 

Po čtyřech dnech dostanu od Vojty sms s Markovým číslem. Možná mu ani nebudu volat. Takových večerů s Vincem zažili. Třeba si mě vůbec nebude pamatovat a já se akorát ztrapním, ale dlužím to Vojtovy. Nervozně vyťukám číslo a napjatě čekám, až to zvedne.

 

„No... prosím,Vocel,“ ozve se velmi nepříjemný arogantní hlas.

„Dobrý den pane Vocel, tady klub Metaxa. Ráda bych se zeptala, nechtěl byste u nás vystupovat?“

„Nevystupuji, mám pauzu. Kde jste vzala mé číslo?“

„Od našeho šéfa.“

„Mám doma návštěvu. Zavolám za chvíli.“

„Né, počkej, to byla legrace. Jsem Sára, z taneční lodi.“

„Jasně už vím, pěkně ses opila,“ směje se.

„Chtěla jsem ti poděkovat za pomoc.“

„Sama bys nedošla.“

„Omlouvám se za kamarádku Martu, prý na vás byla nepříjemná.“

„Jo, Viky z toho byl špatnej. Takhle vostrá na něj nebývala ani jeho manželka.“

„Moc nás to mrzí. Mohl bys mu to vyřídit?“

„Ok, řeknu mu to.“

„Děkuji a nashle.“

„Hele, mohl bych ti někdy zavolat?“

„Můžeš.“

„Fajn“

„Tak ahoj.“

Zavěsím. Jdu si umýt ruce. Když se vrátím z koupelny, mám nepřijatý hovor od Marka. Najednou z něj nemám strach, je sice trochu arogantní, ale dokáže být i ohleduplný.

 

 

pokračování příště

---