Červené náramky

1 NÁVRAT

„Vězeň X Æ A-12. Příprava na expedici,“ zahulákal na mě dron.

Koukal jsem, jak dron mizí za blokem cel. Popadla mě, protože patnáct let je sakra dlouhá doba, aby si člověk zvyknul.

Věci mi sbalí robotičtí bachaři, a tak věnuju posledních pár minut vězňům, co se mnou připravovali základy pro stavební parcely určené pro vulkánskou smetánku den co den. Koukají do země a neví, co si myslet.

V cele přistane vesmírný člun. Nasednu do něj a člun vystartuje.

„Soud nyní oznámí verdikt. Jelikož byl trest za neoprávněné vniknutí, poškození cizí věci a pokus o sabotáž vykonán na planetě Vulkán, je jeho působení ukončeno.“

Úplně mě polil pot.

„Podle zákona o navrácení biologického materiálu na domovskou planetu, bude vězeň X Æ A-12 expedován na planetu Země, bude mu obnoven statut občana třetí kategorie přidělením šedivého náramku. Po uplynutí provizorní doby bude vězeň recyklován, pokud místní autority nerozhodnou jinak.“

Místní autority, které mě kdysi potopily… To nedopadne dobře.

Dostal jsem za úkol kontrolovat roboty, co vozí jaderný odpad. Když vidím, jak rychle a bezchybně pracují, říkám si, jestli by spíš roboti neměli kontrolovat mě.

Přecházím mezi jednotlivými stanovišti, tady se recyklují vzácné kovy plazmou, tady se recykluje palivo z vojenských raket. Hydraulické ruce na konci haly vše nakládají na nákladní vznášedla, která po rampách odnášejí materiály k dalšímu využití.

Nebude to trvat dlouho, dohromady jeden rok, než ty chapadla naloží i mě.

Z práce chodím koridory, které vznikly pod přepravními rampami místo ulic. Míjejí mě roboti i lidé na barevných vznášedlech tak rychle, že mám problém je od sebe poznat. Vzpomínám na dobu, kdy na ulicích jezdily děti na koloběžkách a hrály si v parku.

Dneska děti nejsou potřeba, nahradily je modrý náramky a vyšší kasta „nesmrtelných“. Ale nikdo si neuvědomil, že s dětmi zmizel starý svět, který dělal lidi lidma. Z rodin se staly kolonizátoři cizích planet a z muklů se stali vesmírný muklové. Pokrok nezastavíš…

Občas před koridorem natrefím na psího tuláka, co se ke mně hned připlíží v trávě. Pohladit ho nemůžu, náramek by mi to nedovolil. Občas mu přinesu kus žvance, hodím mu ho přes plot a dívám se, jak vděčně žere.

 

2 SETKÁNÍ S ALICÍ

Před třídírnou potkávám drobnou blondýnku. Na ruce má modrý náramek, takže se od ní radši držím dál. Její úsměv mě přesto zahřeje a ani dnešní třídění elektrických baterií mi nepřipadá tak děsivé.    

Když jdu z práce, zavolám na psíka. Nedůvěřivě vykoukne, a když mě uvidí, peláší k plotu.

„Jak mu říkáš?“ ozve se za mnou.

Otočím se.

Je to ta blondýnka. Pohledem sklouzne na můj šedivý náramek.

„Jako bych tě už někdy viděla.“

„To těžko,“ řeknu a udělám před modrým náramkem krok zpátky, nechci dostat ránu. „Ten psík nemá žádný jméno. A mně na Vulkánu vymazali paměť, takže nemůžu sloužit.“

„Já jsem Alice. Co jsi provedl?“

„To je dlouhá historie. Chtěl jsem se vydat na jiný planety, abych je prozkoumal. Při tý příležitosti jsem ovšem vlezl do továrny na vesmírný čluny, že si jeden půjčím. A na tom se pak taky točili, když mě zašívali do lapáku.“

„A skončil jsi na Vulkánu. To chápu, že muselo být hrozné.“

„Abych řekl pravdu, ani ne,“ pokrčil jsem rameny, „už předtím zatčením mi v životě něco chybělo.“

„Kdo je tvůj nadřízený? Máš možnost získat červený náramek? Vyhnul by ses tím recyklaci…“

„Žádného nemám. Trávím celý dny s robotama, pro který jsem už něco jako dinosaurus.“

Popravdě řečeno, s ředitelem jsem se první den setkal. Trvalo to přibližně dvě minuty, během nichž mi vysvětlil, jaká bude v třídírně moje náplň práce. Zmínil se o tom, že když si budu plnit povinnosti a snažit se, možná mi zařídí červený náramek. Že sice budu dál pracovat v týhle díře, ale stanu se aspoň občanem druhé kategorie.

Nepočítal jsem s tím, že si mě tady šéf nechá, a bylo mi to vlastně i jedno. Když jsem tu ale stál a mluvil s Alicí, najednou jsem dostal chuť zase žít.

„Zeptám se ti na ten červený náramek. Dělám u ředitele sekretářku,“ usmála se Alice, a tím úsměvem mi vyrazila dech.

 

3 ČERVENÉ NÁRAMKY

Prohlížel jsem vyřazené raketové motory, když mi někdo poklepal na rameno.

Jsou to chapadla, která mě mají naložit a odvést, aby můj biologický materiál posloužil společnosti?

„Dobrá práce,“ zahuhlá ředitel. „Necháme si tě tady. Osvědčil ses.“

„Takže… Takže dostanu červený náramek?“ vykoktám ze sebe.

„Mám ho tady pro tebe,“ ředitel mi nasazuje červený náramek, který nahrazuje šedý.

„Dneska už je to ve firmě druhý červený náramek. Ale ty sis polepšil, a to je vždycky ta příjemnější varianta.“

„Vážím si toho. Určitě vás nezklamu a budu dělat ještě víc.“

„Mezery se dají najít všude,“ uzavírá debatu ředitel.

Vylezu před třídírnu. Stojí tam Alice. První, čeho si všimnu, je, že má taky červený náramek.

„Proboha, co jsi udělala?“

 „Chtěla jsem si z kanceláře odnést domů firemní čip. Ale načapal mě bezpečnostní dron a ředitel mi přidělil červený náramek.“

„A to jsi ten čip potřebovala tak nutně?“

„To ani ne. Ale potřebovala jsem tebe,“ rozzáří se.

Než stačím cokoliv udělat, chytne mě Alice za ruku.

Očekávám bolestivý výboj v paži. Žádná bolest nepřichází, jen obrovská úleva.

„To ses vzdala modrého náramku a věčnýho života jenom kvůli mně?“

„Už to tak bude,“ řekne Alice a políbí mě.

 

4 SBOHEM, RODNÁ PLANETO!

S Alicí jsme chodili do práce spolu. Nedělala už u ředitele, přesunuli ji na hospodářskou zprávu.

Když nám skončila šichta, pozdravili jsme se s psíkem a vydali se domů. Nemohli jsme bydlet spolu, červené náramky v tom nehrály roli. Nebyly byty, jako kdysi, každý měl pouze svoji kóji (říkali jsme jí rakev), kam se sotva vešel jeden člověk. Alice dokonce říkala, že se prý mají na Zemi zrušit i kóje, protože je to jenom zbytečný přívažek minulé doby.

„Jak jsme na tom?“ zeptala se mě Alice.

„Jsme na tom dobře,“ řekl jsem a chytil jsem Alici pevně za ruku. Pokračovali jsme koridorem. Byli jsme jediné bytosti, které šly vedle sebe, a ne v řadě.

„Mám už ten vesmírný člun skoro celý. Jak bude komplet, zmizíme odsud.“

„Dobrá práce,“ zazubila se Alice.

Když jsme na druhý den dorazili do práce, šli jsme nejdřív pozdravit psíka. Kdo ví, kolikrát ho ještě uvidíme. A se sebou ho vzít bohužel nemůžeme.

Psík nás uvítal štěkotem.

„No, pojď k nám!“ volala na psíka Alice.

Blížil se raketovou rychlostí k plotu. Naše obvyklé místo však minul a pokračoval dál kolem plotu.

S Alicí jsme se po sobě podívali: Co se to děje?

Spatřil jsem psíka, jak vylézá dírou v plotě a běží po rampě směrem k nám.

„Vypadni. Zabije tě elektrický proud. Anebo oni,“ řval jsem a vyběhl psíkovi naproti.

Za mnou stála Alice a bulela.

Strhl jsem psíka z rampy nohou, aby nedostal ránu.

Byl živý a v pořádku. Oklepal se a skočil do trávy, kterou se odplížil pryč.

V tu chvíli nás obklíčili policejní roboti.

 „Veškerý odpor je marný,“ ozval se kovový hlas. A měl pravdu.

„Porušil jste národní bezpečnost. Budete ihned eskortován k soudu.“

„Vrať se mi,“ křičí Alice, kterou rovněž odvádějí. Zřejmě jen k podání vysvětlení, protože Alice žádný zákon neporušila. A pokud si bude vzorně plnit občanské povinnosti, možná získá zpět svůj modrý náramek.

Mně právě sebrali můj červený.

Alice, dávám ti sbohem. A neboj se, nikdy na tebe nezapomenu. Budu o tobě vyprávět chlapům na Vulkánu každý den. 

---