Let Sokola

Mladíci se popichují oštěpy v bederních rouškách z pavích per. Jsou z toho drobné rány, mladíci musí něco vydržet. Stejně jako dívky, které na ně čekají. Přerod z jinocha v muže za jeden večer. Dělicí čára se nakreslit musí, pomyslí si Sokol. Ovšem přerody se dějí v přírodě postupně. Někdy si jich ani nevšimneme.

Svátky jara. Každý rok stejné, a přece jiné! Byly právě svátky jara, když jsem poprvé zemřel. O tělo se porvali lesní duchové a mořští bohové. Démoni mě vlekli mořskými vlnami a drápy ze mě rvali maso.

Nastal přerod z otce na syna, kdy otec odešel na druhý břeh a syn se z něj vrátil.  Od té doby Sokol navštěvoval jiné světy každoročně, aby nahlédl do let budoucích.

Náčelník povstal a zarazil své kopí s jaguářími tesáky do země. V ten moment se mladíci vzdálili, aby nestáli mezi náčelníkem a posvátným ohněm. Sokol věděl, co bude následovat. Rozžvýkal další lístek koky a zapil ho mohutným douškem bambusové kořalky, která ho štípla do jazyka.   

„Ó Velký Sokole, prozraď nám vůli bohů,“ zvolal náčelník a zdvihl paže směrem k nebi. Poté pažemi napodobil let opeřenců. Ostatní se k němu postupně přidávali, až zvířili dým nad ohněm.

Do čela průvodu se postavil Sokol. Bubínkem udával tempo. Další si začali podupávat do rytmu.

Lidský had ožil a dal se do tance.  

Rytmus bubnování se začal stupňovat. S rychlejšími údery stoupal Sokol stále výš, až zmizel v černých mracích.

Sokol viděl příslušníky svého kmene jako mravence lezoucí jeden přes druhého. Opouštěl nyní za deště svět lidí a zvířat, aby pronikl do světa bohů. Proletěl však prázdnou mlhou. Zdálo se, že mlha nebere konce.

Sokol přivřel oči a začal klesat k zemi, aby spatřil svět pod nebeskou klenbou.

Oblaka, stejně jako moře brázdily kolosy, které se pohybovaly ohromnou rychlostí. Sokol se musel jednomu, který se přiřítil s ohlušujícím rachotem, vyhnout. Když zpomalil, uvědomil si, že se celý třese.

Horší bylo, když chtěl proletět nad vesnicí, a uvědomil si, že vesnice je pryč. I s náčelníkem a se všemi jejími obyvateli. I s okolními pastvinami.

Mořský záliv tu stále byl, ale jako by někdo posunul o kilometr dál do vnitrozemí. Z útrob pralesa, který zmizel, trčely šedivé válce pokryté sklem a kovem. Pod válci se míhaly barevné krabice sem a tam a převážely lidi v bílých maskách, až z toho Sokola rozbolely oči.

Kam se poděla všechna posvátná zvířata?

Zahlédl jaguáry, kteří se potloukali v oplocených výbězích, neměli co lovit, a jejich život tak ztrácel smysl. A pak ještě pestrobarevné papoušky v klecích zapuštěných do šedých válců, kteří se zapomněli radovat.

Sokol se snažil pochopit, co se se světem stalo, či lépe řečeno stane. Proč lidé nosili bílé masky a co provedli s naší vesnicí? Proč vytrhali kořeny stromů, aby je mohli nahradit jednolitou neživou vrstvou? Proč zničili a pošlapali pradávný řád svých předků?

Až se bohové rozhodnou smést naší vesnici z povrchu zemského, jejich vůli se podřídíme. Musíme se však mít na pozoru před falešnými bohy, protože ti by nikdy nepošlapali pradávné živly, z nichž sami vzešli.

Sokol udělal ve vzduchu obrátku a vracel se zpět.

Dvakrát obkroužil celou vesnici, než přistál na rodnou půdu, kterou tolik postrádal. V tu chvíli se k němu seběhli jeho druhové.

„Co zjistil Velký Sokol?“ obrátil se na něj náčelník.

„Velkému Sokolovi bylo vyjeveno mnohé,“ řekl Sokol, když ho zvedli ze země a posadili k ohni.

„A co nás čeká, Velký Sokole?“

„Nemusíme se bát. Čeká nás období hojnosti. A radujme se z toho, co máme, protože víc už nikdy mít nebudeme.“

„Sláva Velkému Sokolovi!“ zvolal náčelník a s ním celá vesnice.