Jak jsem si promluvil se svou ženou

Pivo bylo skvělé, a chutnalo mi snad lépe, než kdykoli před tím. Bylo znát, že si při čepování dal  Roger záležet. On Roger byl taky hospodský jak se patří, práce ho bavila a točil to nejlepší a nejříznější pivo jaké jsem kdy za svůj život ochutnal. A tak nechápu, jak mohl skončit tady.

Já jsem se dnes večer cítil fakt dobře, těžko říct, jestli za to mohlo to pivo, nebo dnešní šichta. I když to byla úmorná dřina, byl jsem spokojený. Narazil jsem na dokonale rostlé stromy a natěžil něco přes dvacet kubíků. To už stálo za menší oslavu.

Upil jsem další doušek svého piva a rozhlédl se po lokále. U stolu štamgastů, nejblíže k baru se nějaký nováček snažil přetlačit Gusse v páce. Jeho kombinéza stále ještě zářila čistotou a mezi místními se vyjímal jako husa na střelnici. Však ho taky štamgasti pěkně oškubou. Ještě jsem nezažil, aby Gusse někdo v páce přetlačil.

Bylo mi fajn a mé myšlenky se volně toulaly. Mimoděk jsem si vzpomněl, na svou krásnou manželku a cestu do San Francisca... 

Moje dobrá nálada o pár tónů potemněla.

„Ne! Ne! Ne!“ okřikl jsem sám sebe v duchu. „Na tohle nesmím vzpomínat!“

Vzdychnul jsem do piva. Právě proto jsem utekl až sem. Tak daleko od toho všeho. Daleko od San Francisca, daleko od států, a daleko od země. Až na samý okraj obydleného světa. Na Titan.

Dřu se tady na konci sluneční soustavy pro to, abych zapomněl. Zahodil jsem kariéru vojenského psychologa a utekl před svými vzpomínkami sem, do lesů Titanu, aby mi nic nepřipomínalo mou drahou manželku.

„Ahoj Tome,“ přítáhnul si svou barovou stoličku vedle mě Konrád a má skvělá samota uprostřed natřískaného baru byla ta tam. S usazením na stoličku měl trochu problém, protože měří s bídou metr pětapadesát.

„Ahoj,“ zabručel jsem nepříliš nadšeně. Nevěděl jsem, jestli být rád, že zaplašil vzpomínky nebo být naštvaný, protože dneska jsem si sem přišel jen vypít pár piv, o funkci zpovědní vrby jsem nestál. Dnes rozhodně ne.

„Víš,“ začal ze sebe soukat jakoby nerad a neochotně. 

Ach jo, pokaždé je to stejný. Vojáci nebo dřevorubci, všichni se potřebují vykecat.

„Hmm?“ otočil jsem k němu pohled s výrazem mírného, ne však zvědavého zájmu. Maska, kterou si každý psycholog za léta praxe samovolně vypěstuje, tedy pokud se nezblázní ze všech těch zpackaných lidských osudů.

„Víš, Tome, viděl jsem divný věci. Tam v lese, u mýho klajmu.“

„A co jsi viděl, Konráde?“ vždycky, když jsem s pacientem, vrátí se starý zvyk, a já mluvím spisovně a pečlivě vyslovuju. 

„No jak se povídá, kdysi tu někdo zahlíd bílýho králíka,“ kroutil se na barové stoličce Konrád.

„Konráde,“ zavrtěl jsem hlavou, „nechceš mi říct …“

Povídačku o bílém králíku jsem znal, ostatně jako každý na Titanu. 

Když sem zavítá nějaký nováček, vždycky ho někdo z místních počastuje touhle historkou. 

První parta, co se sem do Mlžných hor vydala těžit dřevo, bylo deset černej maníků. Byli velcí, silní a odhodlaní, ale vrátil se jen jeden a navíc pološílený. Ostatní se prý vydali za bílým králíkem a zřítili se ze skály, padl na ně strom, nebo se jim stala nějaká podobná nehoda.

Vždycky jsem měl pocit, že podobnou historku jsem už slyšel na Zemi, a místní ji jen tak trochu využili, ale třeba to byl jen hloupý pocit.

Téměř každou sezónu se našel vtipálek, co tvrdil, že bratr jeho kámoše zná někoho, kdo bílého králíka určitě viděl. A tak se bílý králík stal v podstatě místním folklórem.

„Né, to né!“ okamžitě protestoval Konrád potichu, aby ho nikdo neslyšel. „Bílýho králíka jsem fakt  neviděl.“

„Konráde,“ zatvářil jsem se, jako bych mu měl sdělit, že už mu zbývá poslední den života, „řekni mi co máš na srdci, nebo tady budem sedět ještě zítra.“

„Viděl jsem trpaslíky,“ vysypal ze sebe.

„To jako Šmudlu, Prófu a tak?“ teď jsem byl překvapený já.

„Ne, ty debilní Disneye ne,“ teď už skoro šeptal. „Byli to gnómové. Malí, strašně oškliví skřítci, takový, jak se o nich vypráví u nás v Bavorsku.“ 

„Konráde, jak dlouho jsi tu?“

„Jedu třetí turnus,“ nechápal Konrád.

„Takže skoro dva roky. A pořád jenom makáš, že? Soboty, neděle, svátky a žádný odpočinek.“ 

„Jsem tu, abych těžil dřevo, chci vydělat prachy.“

„Jsi jen přepracovaný, Konráde. Dej si pár dnů voraz a všechno bude dobrý,“ poplácal jsem ho po rameni.

Nezdálo se mi, že by se uklidnil, ale nevadilo mi to. Já jsem si jen dopil svoje pivo a vypadnul jsem. O další zpovědi jsem nestál.

 

Zase se mi zdálo o mé ženě. O tom jak jsme se seznámili. Ona byla poručík u mariňáků a já frontový psycholog. Svatební cestu jsme chtěli odbýt v San Franciscu, oáze klidu v neklidných Spojených státech, kde se válčilo mezi městkými státy hned na několika frontách zároveň.  

Sen začínal jako vždycky - byl slunečný den a my jeli v armádním jeepu po silnici a San Francisco bylo téměř na dosah. Pro jiného možná poklidná představa, jenomže já to věděl. V tom klidném a luncem prozářeném snu jsem věděl, že má žena zemře a to mě děsilo ze všeho nejvíc. 

Novou zbraň nepřítele, o které se na ústředí už nějakou dobu nesla šeptanda a o které se tvrdïlo, že dokáže vyvolat indukované zemětřesení vyzkoušeli právě tady a právě teď. 

Nikdy jsem nedokázal najít odpověď na otázku proč právě teď a proč zrovna tady. A taky jsem si nikdy neodpustil, že má žena tam zemřela a já utržil jen pár oděrek. Dal bych všechno na světě, kdyby tomu bylo opačně, kdybych při tom zemětřesení zemřel já.

Probudil mě příšerný rachot. První co mě napadlo, bylo, že to je zemětřesení, v zápětí jsem se v duchu pokáral, na San Francisko musím zapomenout a navíc na Titanu zemětřesení prostě nejsou. 

Rány neustávaly. Potřásl jsem hlavou, abych se zbavil i posledních zbytků ospalosti a vyhlédl dveřním okénkem.

Bylo světlo, ale slunce ještě nevyšlo. Venku stál Guss s vyděšeným výrazem ve tváři a vytrvale bušil na dveře mé unibuňky, jako by se chtěl probourat dovnitř.

„Zatraceně Gussi, co se děje?“ bručel jsem, a zároveň otevíral.

„Musíš se mnou, hned!“ rozrazil Guss dveře a začal mě tahat za ruku ven.

“Nepřebral jsi náhodou? Řekni mi co potřebuješ!”

“Musím ti něco ukázat a nepočká to,” vytáhnul mě Guss definitivně ven. Jeho síle jsem neměl šanci vzdorovat. Asi bude lepší pro nás oba, když ho poslechnu a pojedu s ním.

„Počkej, vezmu si aspoň bundu,“ stačil jsem popadnout zmiňovaný kus oděvu, když mě Guss táhnul ke svému vozítku, starému ruskému hybridu gazíka a traktoru. Overal jsem měl na sobě, usnul jsem v něm.

Guss vyrazil jako šílený směrem ke svému claimu sotva jsem dosednul na místo spolujezdce. Byl jsem rád, že jsem si zvládnul zapnout pás a nevypadnul přitom z auta. O vyptávání na to se děje nemohla být vůbec řeč. Ještě že to nebylo daleko a za nějakých patnáct minut jsme byli na místě, na jeho claimu u jeho srubu.

Guss se rozběhl mezi stromy, které rostly na plácku před jeho obydlím a nechápavě se rozhlížel kolem sebe.

„Byly tady!“ rozhazoval rukama bezradně. „Tady. Točily se okolo stromu, tančily. Aaaaa,“ vypravil ještě ze sebe a zmlknul. Asi si uvědomil jak absurdně to zní.

Mezi stromy se válely jen bílé chuchvalce všudypřítomné mlhy. Na Titanu je mlha skoro všude a pořád..

„Gusi,“ zívnul jsem, „tak ještě jednou. Kdo tu byl?“

„No, eee ...divoženky?“ vypadlo z něj, jako by se mě chtěl zeptat, jestli to není bláznivé. „Vzbudily mě, jak zpívaly.“

„Gussi Gusii, jsi prostě jen přepracovaný,“ zakroutil jsem hlavou. „Tady,“ vytáhl jsem lahvičku mých prášků na spaní a odsypal mu pár do dlaně, „vezmi si jeden na spaní každou noc a budeš spát jak dudek.

„Jo, dobře. Já to zkusím,“ odpověděl nepřítomně.

Tak trochu mi to nešlo do hlavy. Chlapi se opijí, někdy porvou, někdy něco rozbijí, nebo když je napadne závodit ve svých vozítkách, tak si třeba něco polámou, ale tohle? Jasně, že při téhle vyčerpávající práci měl občas někdo špatné spaní, nebo děsivé sny, ale aby hned dva z nich měli najednou halucinace? A zrovna takovéhle halucinace? Že by věřili na skřítky a na víly?

Nezdálo se mi to, ale teď jsem to nehodlal řešit.

Nechal jsem Gusse, kde stál a vydal jsem se pěšky domů. Aspoň se projdu a pročitím si hlavu. Zkrátil jsem si to přímo skrz les. Asi po dvaceti minutách chůze po pěšinách i prodíráním se hustým lesem jsem konečně vyšel na uježděnou cestu. Odsud jsem to měl de své buňce už jen asi třicet minut chůze.

Po chvíli monotónního šlapání jsem přestal vnímat okolí, které jsem už tolikrát viděl a začal se propadat do jisté formy tranzu. Stává se to když člověk opakuje stejnou činnost mnohokrát za sebou, nebo chodí tou samou trasou stále dokola, třeba když jdete do práce, nebo z práce. Odborně je to stav, kdy mozek funguje ve fázi mozkových theta, laicky prostě spíte za chůze. Podvědomě jsem to cítil, ale nevadilo mi to. Nebyl důvod se z tohoto stavu násilím vytrhávat. prostě jsem špapal dál.

Když jsem přišel ke své unibuňce, tomu čemu teď říkám domov, seděla na schůdcích před dveřmi unibuňky moje žena. Tvář vytvarovaná z mlhy byla trochu bledší, než jsem ji znával, ale byla to ona.

Zíral jsem na ní a přemýšlel, nebo spíš nažil se o to. Zkoušel jsem dát dohoromady povídačky které tu kolovaly, věco které se staly poslední dobou a to co jsem viděl před sebou.

Co když byla povídačka o bílém králíku pravdivá? Co když Konrád skutečně viděl trpaslíky a Gusse vzbudily víly? Je to trochu šílená představa, ne je to naprosto šílená představa, ale já byl ve stavu, kdy jsem byl přístupný uvěřit i takovým nápadům.

No jo, co když tohle, tahle bílá hmota, kterou jsme všichni považovali za mlhu je schopná s námi komunikovat na určité frekvenci mozkových vln? Vždyť mozkové vlny jsou jen složitý soubor elektromagnetického vlnění. Prostě z našeho mozku vytáhne nějakou představu a zformuje ji do reálné podoby?

Vypadalo to, že oproti původnímu přesvědčení je Titan přece jen obydlený. Nebo že by to byli návštěvníci odjinud? Nezbývalo než to zjistit.

„Proč moje žena?“ opatrně jsem přisedl k mlžnému přízraku. „Je mrtvá.“

„Protože chceme komunikovat,“ ozvalo se mi přímo v hlavě.

A tak jsem si zase po dlouhé době promluvil se svou ženou.

---