Kopance a pasti

Hugův sen

Byl horký srpnový den, pole žhnula obilím jako zlatavý oceán, vzduchem poletovali ptáci a mizeli v modrém nekonečnu oblohy, z trávy vyhrávali cvrčci. Hugo Rosenblaum seděl opřen o kmen letité švestky a snil o konci války, když se z nekonečna oblohy ozval zvuk motorů královské letky a pak ohlušující rána a jako ptáci stroje zas zmizely v modrém nekonečnu oblohy. Puma dopadla jen nedaleko stromu. Našli ho k večeru, oceán obilí červenal soumrakem, ležel obsypán tichem a švestkami, na něž usedaly hladové vosy, na tváři mu zůstal blaženým výraz, jako by jen dospával svůj sladký sen.

Kopance a pasti

Žijeme všechny ty kopance, pasti, všechny ty války. Říkáme tomu války. Ale co kdyby ses narodil jen o nějaké půlstoletí dřív, to není tak moc. Podepsal bys volksliste, chtěl by ses mít lépe a nevěda snad bys i věřil tomu ideálu. Chvíli bys žil jako předtím. A pak by tě povolali, oblékli do zelenkavé uniformy s orlicí na prsou, přidali lahev šnapsu a posadili na vlak, směr Charkov. A tam bys poznal, co znamená slovo válka. Když se kus země otevře pod dělostřeleckým granátem jako plechovka s herinky; když se z tanku škrábou hořící lidé a pak hoří a dohoří a dlouho doutnají; když šrapnel utrhne klukovi obě ruce a on ty dva okrvavělé pahýly vzpíná k nebi, jako by mu na ně bůh Wotan mohl znovu přišroubovat ty jeho ruce, kterýma doma hladil svou Elkke; když noc půlí světlo fosforových střel a komu padne karta, ten se prospí do věčnosti; když hladoví a špinaví a ubozí na všech stranách přejí si už jen konec a snad i něco tak bláhové jako kopance a pasti míru, tak to je válka.

***

Noc rozlila svůj petrolej, uspává, dáváme se snům. Jen milenci pokoušejí osud..