Člověk má pořád pocit

Že je sám:

 

Středobod vesmíru,

do srdce černá nora.

Na nebi z papíru

Měsíc:

bachyně chorá.

 

Nalezen ve ztracenu.

Máš klíče od bytu?

Bůh leží u bazénu

na konci pobytu.

 

Zatracen na věky.

Vesmír je veliký!

Když beru za kliku,

neděláš cavyky.

 

Pochop už konečně,

že možná nic mi není.

Líbáš mě netečně,

ústy co jsou k tlení.

 

A život náš je ukončen,

věčnost nejkratším úsekem je času,

noc nezmění se v den,

jak tupé dobytče Tě spasu.

 

Bezradně skalpuji slunce v rudé řece,

udýchán zírám na tu krásu.

Neměl bych, neměl být

- a jsem přece.

 

Když pracně omývám si z čela pot

a opět hledím k nebi.

Být Bůh by mi přišlo vlastně vhod.

Být tak,

abych nebyl.

 

To všechno už se stalo

a znovu stane se.

Dnes však podezřele málo

hvězd napočítáš nad lesem.

---