První láska

Ta první láska často připadá mi,

jak v starém rámu obraz pastelový.

Bohdan Kaminský

Když se dnes vracím ve vzpomínkách a pokouším se si vybavit chvíle, kdy jsem poznal svou první velkou lásku, vybaví se mi zpravidla verše, které jsem uvedl v úvodní citaci. Bohdan Kaminský je dnes už zcela zapomenuté jméno, ale koncem 19. století to byl velmi známý a také velmi plodný básník a prozaik.

Co když ale bylo těch prvních lásek víc? Kterou dnes označit jako tu úplně první? Zřejmě to byla Milada, dcera ředitele kralupské pošty. Poprvé jsem ji viděl na jednom z poštovních výletů, když jí bylo asi dvanáct let. Mně bylo v té době čtrnáct. A po celý ten dvoudenní výlet jsem se snažil jí být nablízku. Úplně mně okouzlila. Měla velmi světlé, skoro bílé, kudrnaté vlasy a modré oči. Takový malý andílek.  Andílek, který od té doby povyrostl do tanečních střevíčků a stal se mojí krásnou, i když ne jedinou tanečnicí. Alespoň pro tu malou chvíli tanečních. A také velkou, platonickou láskou. Když jsem s ní tančil, připadalo mi, jako bych držel sen. Sotva se nohama země dotýkala. Měla pro tanec úžasný cit. A já se snažil moc nekazit. Když taneční mistr řekl - pánové, zadejte se - ve všeobecném zmatku, který náhle na parketu nastal, viděl jsem Miladu, jak vyráží směrem ke mně. Uprostřed parketu jsme se potkali a já jsem se opatrně, jako kdybych bral do ruky křehkou a vzácnou vázu z křišťálového skla, dotkl s úklonem jejího ramene. Smím prosit? Odpovědí mi byl vždy její zářivý úsměv.

Když jsem se pak v noci v posteli s blokem a tužkou v ruce pouštěl do zamilovaného básnění, Milada byla pro mne velkou básnickou inspirací. Malá ukázka z jedné básně té doby.

Jsi jako vlna stříbropěnná,

do níž se každý vnoří rád,

jsi jako krása beze jména

a já chci snít a naslouchat.

Následné společné korzování kolem parketu bylo ale spíše traumatické.

„Povídej mi něco,“ říká Milada. Povídej mi něco! Od kolika dívek jsem toto už vlastně slyšel. A já jsem tehdy s dívkami moc mluvit neuměl. Těžko se mi hledala slova. Obávám se, že Milada, jako skvělá tanečnice, si mne tehdy vybrala jako svého tanečníka nejen proto, že jsme se už léta znali, ale spíš proto, že jsem s tancem neměl, na rozdíl od většiny svých tehdejších známých a přátel, sebemenší potíže. Byl jsem dobrým žákem své matky, která byla skvělá tanečnice a doma mne učila tancovat ještě před tanečními.

Miladu jsem vídal skoro každý den, když jsem šel ráno z nádraží do kralupského gymplu. Ona vystoupila z průjezdu pošty, já jí z druhé strany ulice ledabyle kývl na pozdrav. A ona se zdálky na mne usmála tím svým zářivým úsměvem. A pokývla hlavou. Když jsem ji pak viděl na chodbě školy, nebo u oběda, moje kuráž byla najednou ta tam. Neměl jsem odvahu. A tak jsme kolem sebe chodili, usmívali se, a já jsem pravděpodobně vypadal jako úplný blbec.