O malém Jarečkovi

O malém Jarečkovi

Miluška je blázen do žab, mloků a jiných obojživelníků. To neznamená, že ostatní zvířata jsou jí lhostejná, také miluje hady, ještěrky, pavouky, štíry a podobnou havěť. Samozřejmě psy. A koně. A teď, co se ujala toulavého kocourka Maxe, má ráda i kočky, které dlouho předtím nesnášela. Miluje prostě všecko živé stvoření. Jen opice ráda nemá.

Jareček je celý po ní. Není divu, jablko nepadlo daleko od stromu. U těch opic však padlo o kousek dál, ty má taky rád.

Znáte rybník Horák? Je to mělký rybníček, po jehož křovím zarostlé hrázi dojdete z Klučova k Hornímu lesu a dál do Ostašova. V obklíčení vrbovým a rákosovým houštím se tam ten rybník pokojně vyhřívá na sluníčku, jen malý kousek pod koniklecovou „přírodní památkou“, jak stojí na plechové cedulce této miniaturní rezervace.

Na Horáku se urodily rosničky. Těch ale v tom rákosí bylo! Na každém stéble aspoň jedna. Nejvíc zelených, ale byly tam i hnědé. Vymýšleli jsme si teorie proč to tak je, ale nic kloudného jsme nevymysleli, jenom jsme to museli vzít na vědomí. Lezly po rákosí, slunily se, na celé kolo vyzpěvovaly a my jsme pokaždé vykřikli, když jsme mezi zelenými objevili další hnědou. Všichni z toho hemžení byli u vytržení – babička, maminka, i Jareček. Přiznám se bez ostychu, že i já. Třebaže jsem měl jako vždycky napilno, půlhodinku jsem se tam také zdržel.

Miluška nadšením pištěla. Brala žabičky do rukou, mazlila se s nimi a líbala je na čumáčky, nemohla se jich nabažit. Naskládala si je na paže a ramena, taky na obličej, a, mamko, fotografuj! Mamka fotografovala jako divá. Na Milčin aparát. Byly to hotové orgie. Ty okamžiky pro Milušku představovaly nejúžasnější zážitek tohoto léta. Nemohla se dočkat vyvolání filmu.

Druhý den po návratu domů nám z Krnova volala těžko ovládaným hlasem: „Víte, co ten Jarda udělal? To byste dostali psotník. Podařilo se mu najít schovaný foťák, otevřel ho a rozmotal film, že se na žabičky podívá. Myslela jsem, že ho zabiju. Co nejdřív musíme na Horák, znovu to všecko nafotit.“

Kdykoliv jsme pak s Miluškou (ale i bez ní) na Horák přišli, hledali jsme rosničky. Pokaždé marně. Tak je tam hledáme dodnes.

Jareček, když měl kolem dvou let, byl pěkný vztekloun. Vydržel se vztekat velice dlouho, a – alespoň podle toho, jak jsem měl možnost posoudit, když byl s maminkou u nás – obvykle nakonec vyhrál. Ani jsem se moc nedivil, většinou se to nedalo vydržet.

Naše babička cítila občas nutkání také se do výchovy vložit. Bylo to těžké, špatné návyky se nedají lámat přes koleno. I ona to často vzdala.

Jednou se vypravili podívat k rybníku Zámiši, jestli náhodou rosničky neobjeví tam, když na Horáku je posledně zas nenašli.

Jareček chtěl jet na koloběžce.

„Je to moc daleko, Jarečku, na koloběžce bys tam nedojel a já ani babička ji za tebe nosit nebudeme.“

„Ano.“

„Ne, necháme ji doma.“

„Né,“ a už se hnal s koloběžkou ze dveří.

„Říkám ti, že koloběžka zůstane doma! Nech ji tady.“

„Né!“

„Nebo nikam nejdeš, půjdeme s babičkou samy!“

„Nééé!“

„Tak si tady zůstaň. My jdeme bez tebe.“

„Nééé!“

K přemlouvání se přidala babička, ale vše marno. Chodbou se z třetího patra neslo jen to jeho vysoké É.

Miluška to vzdala. „Ale až se ti přestane chtít na ní jet, sám si ji povedeš, ano?“

Nic.

„Řekni, že ano.“

Necítil potřebu odpovídat, hrnul se s koloběžkou ke schodišti. Maminka důrazně opakovala: „Ale tu koloběžku si sám povedeš, až na ní nepojedeš, ano? Řekni ano!“

„Ano.“

Nějakým způsobem se s koloběžkou doškobrtali k Zámiši. Rosničky tam nebyly, ale byli tam v mělčině pulci a chrostíci a nad vodou poletovala šídla a jiná křídlatá havěť a všechny ty zážitky Jarečka i Milušku dokonale naplňovaly.

Schylovalo se k návratu a Jarečkovi se už na koloběžce jet nechtělo. Nechal ji pohozenou na cestě a chytil se maminky za ruku.

„Koloběžku tady necháš?“

„Ano.“

„Tys už zapomněl, co jsme si doma řekli?“

„Koloběžku ty.“

„Tak to ne, milánku, ty na ní pojedeš nebo ji povedeš.“

„Ne. Mami.“

„To sis měl rozmyslet, kamaráde, teď na ní pojedeš.“ Vymkla se z jeho stisku, otočila se a vykročila k domovu. Jareček se drápal po její ruce, jako že půjde s ní.

Zastavila se. „Ne. Bez koloběžky nepůjdeme. Tak co, kdo ji vezme?“

To už poznal, že maminka jako obyčejně hodlá o té věci diskutovat, a proto jí s nevinnou upřímností odpověděl: „Mami vezme.“

Ten rozhovor zatím babička jenom sledovala. Teď se vmísila: „Ty, Miluško, běž, nás si nevšímej. My si spolu poradíme, viď, Jarečku?“

Miluška poslechla a vykročila. Jareček se chtěl pustit za ní, ale babička se mu postavila do cesty: „Nikam! Napřed tu koloběžku.“

„Nééé!“

Hleděl nevěřícně, že ho chtějí odloučit od maminky. A ona se opravdu vzdaluje! Vztekle zvedl koloběžku a hodil ji vedle cesty do kopřiv, ty se za ní zavřely, koukalo jen zadní kolečko. A už zas, že poběží za maminkou. Babička však nedovolila. Zkusila to po dobrém: „Pamatuješ, Jarečku, cos mamince slíbil, když ti říkala, abys tu koloběžku nechal doma? Když něco slíbíš, tak to musíš splnit. Teď vezmi koloběžku a můžeš za maminkou jít hned.“

„Nééé!“ A předvedl svůj vrcholný trik, jímž projevoval nejvyšší odpor a jemuž jsme se pokaždé přes vážnost situace museli smát, což ho tím víc popuzovalo. Stál jako přikovaný na místě, zvedal ruce nad hlavu, mrskal jimi dolů a do stran a při každém máchnutí vydával nejvyšší intenzitou to své „Nééé!“ Věděl, že na maminku to po chvilce zabere a vrátí se, ať už aby ho plácla přes zadek, nebo mu udělila kázání. Vrátí se vždycky. Jen nepovolit.

Jenomže tentokrát se přepočítal. Babička poručila Milušce, aby si jich nevšímala a šla dál. Milka, která už měla málem nakročeno zpátky, s těžkým srdcem poslechla.

Pro Jarečka to byl pohled neznámý, a proto přímo nesnesitelný: maminka jde pryč, když on nechce. Kdyby to šlo, křik by ještě zesílil, ale to možné nebylo.

„Vezmi tu koloběžku a můžeš jít za maminkou,“ trvala na svém babička.

„Nééé! Nééé! Nééé!“ a ručičky jen lítaly shora dolů a zase nahoru. Tvářičky rudé, hlas ochraptělý.

„Když nechceš, tak tady můžeme zůstat. Pojď, jdeme se podívat na pulečky, jak tam plavou.“

Jareček si nevěděl rady, to bylo pro něho nové, teď přestávala známá hra. Maminka, bez níž nikdy nebyl ani minutu, odchází a k němu se ani nepodívá. Vzdaluje se, už je v ohybu cesty a za chvilku ji tam za tím plotem třeba ani neuvidí. Jak je to možné? Proč se nevrátí? Copak mě vůbec neslyší?

Ochraptěle, z posledních sil a teď již se zoufalou nejistotou chce na sebe upoutat maminčinu pozornost: „Nééé! Nééé! Nééé!“

„Maminku nech, ať jde domů,“ říká babička, „my tady musíme zůstat s tou koloběžkou.“

Ale on žádné řeči neposlouchá, on chce maminku, tak proč se nevrací?

Babička je neoblomná.

„Maminka zpátky nepřijde, Jarečku. Ty ale, když vezmeš tu koloběžku, můžeš hned utíkat za ní a třeba ji ještě dohoníš.“

Teď se mu teprve v té makovičce rozbřesklo. Babička si mele svou a mlít jistě nepřestane, maminka mu utíká – to neví, co jí to dá úsilí – jde od něho pryč, ani se neotočí. Něco nevídaného.

Napůl nepříčetný vlezl do kopřiv, koloběžku vydoloval aniž snad cítil nějaké pálení, a s brekem se rozběhl za maminkou, naštvaný na celý svět, nejvíc na babičku.

Ale to netrvalo dlouho. Babička si k němu uměla najít cestičku. Brzy.