Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZvláštní setkání
Autor
bixley
Šel jsem tenkrát dost zamyšleně po ulici. Okolí jsem moc nevnímal. Když jsem se rozhlédl, zaujal mě člověk, který stál na kraji chodníku a díval se přímo na mě. Proč na mě tak civí? říkal jsem si. Prohlédl jsem si ho od hlavy k patě. Nebylo na něm nic zvláštního. Měl na sobě oblek, brýle a vlnité vlasy. Jeho obličej mi však byl něčím povědomý. A najednou mi to došlo. Proboha, vždyť to je sám Isaac Asimov!
„Dobrý den, pane Asimove, proč mě tak pozorujete?“ pokusil jsem se ho oslovit.
„Nezlobte se,“ začal se omlouvat, ale šel jste tak nějak mechanicky, tak jsem si vás všiml.“
„Jak mechanicky?“ nechápal jsem.
„Prostě nevím. Najednou jste mi přišel jako robot z mého románu Ocelové jeskyně.“
„Opravdu? Vždyť vaši roboti jsou, pokud vím, od lidí k nerozeznání.“
„Jak vidíte, zřejmě se to trochu prolíná. Lidé mohou být mírně robotičtí.“
„Myslíte? Chcete tím naznačit, že se jednou změním v robota?“
„Ale kdepak, chci tím jenom říct, že myšlenka robota nebo aneroidy je už dávná. Musela vycházet z přání člověka nemít tělesné limity, z přání zvládnout věci, na které fyzicky nestačil. A nejen fyzicky. I psychicky. Aby na nic nezapomněl. Neudělal nějakou chybu. Snažili se do těchto umělých lidí časem vložit emoce. Aby se dokázali smát, plakat, milovat. Ale jak víte, někdy začal robot myslet jako člověk, i když nebyl naprogramován. Začal mít emoce. Přestal být strojem. No, a vy jste mě inspiroval. Zkusím jednou napsat román nebo povídku o člověku, který se postupně stane robotem.“
„To mě těší, ale opravdu jsem netušil, že se chovám jako robot. Uvědomuju si ovšem, že tak můžu působit. Jsem programátor, víte? Pracuji na počítačových programech, tudíž se může stát, že i já sám chodím a vůbec se chovám dost naprogramovaně. Vidíte, přivedl jste mě k tomu, abych se sám nad sebou zamyslel. A co vy? Napíšete ten román, pane Asimove?
„Ještě nevím, musím o tom popřemýšlet. Každopádně děkuji za inspiraci.“
„I já děkuji. Sbohem.“
Ještě dlouho jsem se za ním díval, jak jde ulicí. Kupodivu jsem ho dokázal zřetelně odlišit ještě v dálce jako malou tečku. Zřejmě se mnou opravdu bude něco divného.
38 názorů
Dovedu si představit, že si programátoři přejí "srůst s technikou". Musí se přizpůsobit komunikaci, která vyžaduje přesnost. Zejména asi ti, kterým to nejde, jak by si představovali. :)
To téma mě zaujalo. Od pana Asimova jsem nic nečetla, ale vzpomínám si na knihu, kterou napsala nějaká žena (alespoň myslím, vlastně nevím, kdo to napsal), kde se někteří lidé ve vesnici proměňovali v roboty a druzí v krvelačná zvířata myslící jen na jídlo a neváhající kvůli tomu zabít. Způsobila to nějaká otrava. Přišli na to lidé, kteří chtěli vesnici navštívit, schovávali se v lese a pokoušeli se vesnici prohledat a zjistit, jestli tam zůstal někdo normální. Našli dvě děti, které za trest zůstaly o hladu.
tak nějak nevím, co k tomu napsat, člověk přečte, pousměje se, ale to je asi tak všechno.
To jsem pochopila. Můj hrdina je prostě ješita, který si myslí, že programuje i sebe... :-)))
Tak vidíš, potvrzuješ, že ta mechanická chůze souvisí spíš se zamyšlením než s profesí programátora. Naprogramovaně chodí každý, neboť je zásluhou programu svého druhu (genetického), že člověk ovládá chůzi (ale i jiné činnosti), aniž by o tom musel nějak zvlášť přemýšlet. Každé dítě má v podstatě naprogramovanou chůzi, řeč, žvýkání, pohyby rukou...
To, na co jsem upozorňoval, bylo však, že schopnost vytvářet počítačové programy, nesouvisí s naprogramováním programátora, ale s jeho invencí.
Máš pravdu, kvaji, android. Zamyšlený člověk, který nad něčím dumá,může chodit mechanicky, i umělec. To, že si to programátor v povídce vysvětlil tak, že chodí naprogramovaně, ještě neznamená, že tak uvažují všichni programátoři.
Co je to aneroid? Nemáš na mysli spíš androidy, od řeckého andro - eidés, což znamená mající lidskou podobu? Jen mě zaujalo - ty si představuješ, že se programátoři chovají trochu jako roboti? Co znám programátory, tak je pro ně spíš typické, že vypadají často jako vagabundi a chovají se jako potrhlí umělci. Ono totiž programování vyžaduje značnou invenci, která se do jisté míry podobá té umělecké. Není žádný důvod, aby se programátor choval jako robot.
Ocenuji filosofujici podani tematu a uziti pragmatickeho jazyka, odpovidajici tematu.
tak nějak mne napadlo, jak by to dopadlo, kdyby se na té ulici potkal s Isaacem Asimovem stvořitel robota Karel Čapek :-)))
Skvělý příběh ve futuristickém tónu. Přečetl jsem se zaujetím. Mrkni na uvození přímé řeči. Bezva.
Děkuju, robote Kočkodane.
I Tobě, Evži.
benetko, jsem ráda, že jsem se trefila do Tvého vkusu.
Evženie Brambůrková
12. 06. 2020Taky mám ráda roboty i androidy a podobná stvoření. .-)))
Asimova čtu moc moc moc rád! A série o robotech je super! I když ON to má tak nějak provázané a tak skoro všecko u něj souvisí se vším! ;)
Úplně mechanicky – jako nějaký robot – ti posílám mrkajícího smajlíka. ;-)
ktomu - překlep.
Zdá se mi to moc dobře napsané. "Jíná setkání třetího druhu." To přirovnání mě svým názvem napadlo.
a bude to snad až za dlouho...a to já už tady nebudu....naprogramovaní programátoři.....hrůza....ještě aby mi klepali na hlavu jako Luis de Funès*/**
Ireno, díky, dneska je zkrátka všecko moc naplánované a my se tomu podvědomě přizpůsobujeme. A ani nemusíme být programátoři. :-)
Dobře, Renato - kdo z nás si občas nepřipadá jako naprogramovaný?? Já určitě, a to dost často...
Zajímavá myšlenka. Jen doufám, že ještě máme do těch konců dost daleko.
zaímavé, skoro mám pocit, že vypravěč není tím, čím si myslí, že je :)*