Baťův kanál 2/2

Lužní les podél kanálu kypěl ptačím životem, bylo stále co pozorovat. Nad kanálem přelétla šedivá volavka, tři bílí čápi na nehybných křídlech stoupali šroubovitě až do neviditelna. Se štíhlými letkami a vykrojeným rejdovákem prosvištěl nad námi, vyhýbaje se hašteřivým rackům, rybák. Nad les se vzneslo něčím, snad dravcem vyplašené hejno kníkavých kavek a přidalo se k pokřikování vodních ptáků. Proti nám plul párek kachen březňaček. Když se až moc přiblížily, kačena se s frkotem vznesla a leskle barevný kačer za ní. Za chviličku se zčeřená hladina srovnala a už zas byla hladká jako zrcadlo. Loďka, kromě šumivého pohybu vpřed, se zdála nehybná jako ta voda.

Abych měl ještě lepší výhled, na té přídi jsem si stoupl. Zjistil jsem, že mi nedělá potíže udržet rovnováhu, a tak jsem zůstal stát. Neposlouchal jsem Jaňulčino volání z druhé loďky „Sedni si, Jaroušku!“ Vždyť se mi stálo dobře.

Simonka seděla pevně na lavičce s prsty křečovitě zaťatými do dřeva a prožívala tu svou hrůzu, od níž jí nikdo nemohl pomoci. Třeba se sama pomalu otrká, doufal jsem.

Když jsme dopluli na soutok s jiným vodním kanálem, n­a druhé loďce právě došel benzín a Jarda s Taňulkou se museli chopit vesel. Nijak zvlášť jim to nevadilo, ale už bylo načase otočit se a pomalu se vrátit.

Pak jsme znovu překonávali výškový rozdíl dvou hladin ve zdymadle. Kolem nás pod klesající hladinou vířila a vařila se ta zelenavá voda, naše loď byla docela blízko kamenné stěny zdymadla a Dan od kormidla na mě nevím proč zavolal, abych se pokusil, když tak pěkně stojím, loďku přitáhnout ještě víc ke zdi, na doraz. Aniž bych domyslel možné následky, chystal jsem se to udělat. Byl to čirý nerozum, takový, jaký vídáme na známých šprýmovních snímcích v televizi a můžeme se při tom smíchy potrhat. Sáhl jsem jednou rukou na drsnou stěnu a hmatal po nějakém výstupku, kterého bych se zachytil, abych nás přitáhl blíž. Žádný výstupek tam nebyl a jak jsem po té zdi šmátral, tak jsem nás podle jisté nezrušitelné zákonitosti místo přitahování odtlačoval. Jasně jsem viděl příští vteřinu, nedalo se jí zabránit, proto jsem se tou rukou aspoň pořádně odrazil, abych při pádu neškrtl hlavou o kamennou stěnu. Loď hezky daleko odskočila a já s nádherným žbluňknutím, tak jak jsem byl, oblečený, jsem ze svého vysokého postavení zajel pod hladinu. Dolnomoravskou černozemí výživně páchnoucí voda se nade mnou zavřela a zároveň, jak mi bylo později sděleno, Jarda na druhé loďce položil vesla a užuž se chystal ke skoku za mnou. Ale já, přestože mě nasáklé gatě a boty táhly dolů, jsem se jedním máchnutím vynořil a už se škrabal do lodi, takže Jardův záchranný skok se konat nemusel. Dan mě za ruce popotáhl, pomohl překlopit přes okraj dovnitř a bylo to.

Ale kvůli tomu to nevyprávím, můj pád do vody by nestál za zaznamenání, byl dobrý tak pro pobavení, ale vykládám to kvůli tomu, co se dělo se Simonkou, když její jediná záchrana mizela pod tou strašnou hladinou, odkud už se jistě nikdy nevynoří. Rozječela se tak, že známý večerní koncert při sprchování byla h­otová ukolébavka. To zdymadlo mělo pozoruhodnou akustiku, kamenné stěny a železná vrata vracely ozvěnu ze všech stran, snad i nebe ji odráželo. Nepřestávala, ani když jsem se s Danovou pomocí vyškrabal do lodi. Miluška se ji pokoušela uklidnit, zatímco já jsem se staral o sebe. Svlékl jsem kalhoty a košili, rozprostřel je na sedačku, vedle položil peněženku, ovladač alarmu od pežotka, dvoje klíče od aut – Jarda mi ty své svěřil, když do lodi nastupoval v plavkách –, zkrátka všechno, co jsem vylovil z promáčených kapes. Pak jsem se slunečním paprskům vystavil sám a ostatní nechal na tetě Milce. Nechtělo se mi nic řešit.

Konečně se Milušce podařilo Simonku utišit. Jaké blaho!

V nastalém tichu jsem měl jediné přání: u­ž nikdy nemuset poslouchat ten do morku pronikající nekontrolovaný křik vyjančeného děcka.

Za rok jsme pro změnu na jednu srpnovou neděli naplánovali výlet parníkem po brněnské přehradě a jaksi pozapomněli na Simončinu vodní fobii.

Tentokrát se to obešlo bez křiku a hysterie, protože Simonka rázně odmítla nastoupit na palubu. Nikdo s ní nic nesvedl. Byli jsme nuceni ustoupit od vytoužené dvojí plavby – z Veverské Bitýšky na konečnou u hráze a zase zpátky. Nemohli jsme dopustit, aby strejda Pavel, který se uvolil, že s ní zůstane v přístavu, musel tam trávit celé odpoledne, zatímco my ostatní si budeme užívat na vodě. My řidiči druhých dvou aut, Kája a já, jeli jsme tedy s ostatními jen do půli cesty, tam v jednom přístavu vystoupili a protijedoucím parníkem se vrátili do Bitýšky.

Za hodinku jsme se všichni sešli u hráze a jeli zakončit svůj veselý výlet na bílovickou zahradní chatičku.

Zaražené Simonky se nikdo ani slovem nedotkl a brzy se zapojila do všeobecné zábavy.