Nevím - Prolog

 

Prolog

Někde se roztříštilo sklo. Pak jsem uslyšela smích od vedlejšího stolu a podívala se tam.  A už poněkolikáté uviděla tu ženu s šátkem na hlavě. Výmluvný šátek, který říkal vše. Vím jistě, že Katka ji vnímala celým tělem, protože byla našponovaná jako šňůra na prádlo.

Konejšivě jsem se na ni usmála, ne na tu ženu, na Katku. Vypadala znepokojeně, ale snažila se kvůli mně, protože jsem měla narozeniny. Třicáté narozeniny. A jí bylo šestnáct. Obě jsme asi nechápaly, jak se stala jednou z mých nejlepších kamarádek, když je mezi námi tak velký věkový rozdíl. Jenomže já si prostě upřímně vážím lidí, kteří prochází peklem, a přitom se ptají na pocity někoho jiného. V té dnešní netečné době je to jako zázrak. Že na vás někomu záleží bezpodmínečně. Že na vás někomu záleží, i když ten někdo má kupu vlastních problému, tečka.

Znovu jsem se podívala na tu ženu. Zřetelné kruhy pod očima a bledá pleť mluvily za vše. Jakou fází procházela? Umírala? Bude žít? A jak? Věděla jsem, že rakovina člověka vždycky zaskočí. Rakovina je nejzasranější věc v dějinách lidstva. Můžeme přežít války, holokausty, pandemie, nešťastné lásky, zlomená srdce, ale rakovina je víc. Je to důmyslný trest, ale mstí se na špatných lidech. Na těch nejlepších. Vím to, přišla jsem takhle o dědu, který byl tím nejlepším, co potkalo svět. Co potkalo mě.

A no jasně, jsem opilá. Na dědu vzpomínám jen, když jsem opilá.

Dominik tancoval s přitažlivou blondýnkou jeho věku. Smáli se. Ale daleko víc se mě dotýkalo, že jeho máma s šátkem se směje víc.

A co mi do toho vůbec bylo. Velice mladý Dominik a jeho těžce nemocná matka? Slaví pubertální narozeniny s mámou, která možná brzy zemře? Proč, do prdele, ta ženská neleží v posteli a neléčí se? Tak jako Jana kdysi.

Dominik dnes poprvé oficiálně mohl pít alkohol, ale nebylo pochyb, že v tom má slušnou praxi. Bylo působivé, co všechno dnes večer vypil a ani to s ním nehnulo.

…

Zatímco jsem usrkávala víno a snažila se co nejvíc to prolívat vodou, přemýšlela jsem, jaké to bylo, když mně samotné bylo náct. Navzdory všem mým problémům v dětství jsem se tehdy cítila šťastná, ačkoli jsem nic neměla. Kromě kluka, toho jsem měla, ale jinak mi nic nepatřilo. Jen já, svoboda a celý život před sebou.

Ze zasnění mě vytrhla Monika, „Kde jsiiii? Kde jsiiii? Celoooou noc…“

„Hm, vtipné.“

„Mě by vážně zajímalo, kde se teď touláš. Civíš tu do prázdna už dobrou půlhodinu a vůbec si nás nevšímáš.“

„Vidíš Dominika? Toho kluka, co slaví narozeniny?“

„Hm. Jo?“

„Celý večer to tu rozjíždí. Vzpomínala jsem, jaká jsem byla v jeho věku.“

„No na to ti můžu odpovědět. Bylas nesnesitelná.“

„No jo, vrána k vráně sedá,“ mrkla jsem na ni. Zuzana se rozesmála.

„Vy dvě jste na střední musely bejt hustej tandem,“ znovu se zasmála.

„Co já jsem slyšela od mámy, byly postrach všude, kde se objevily,“ prohlásila Katka. Při zmínce o její matce mě bodlo u srdce. „Máma říkala, že když se tyhle dvě někde vyskytly, vždycky to vypadalo, jako by se tam prohnalo tornádo.“

„Nezlob se na mě Katy, ale tvoje máma byla největší torpédo ze všech,“ vložila se do rozhovoru Monika, „teda aspoň do doby, než otěhotněla.“

Nechápala jsem, jak se o ní můžou tak bezstarostně bavit. Při vzpomínce na jednu z mých nejlepších kamarádek mi usedalo srdce a slzy se mi draly do očí.

Katka se naklonila přes stůl a vzala mě za ruku. Tohle ona dělala vždycky. Snažila se každého utěšit i ve chvíli, kdy šlo o rozhovor o její mámě, která před dvěma lety prohrála životní souboj, který jí osud nelítostně vyhlásil. Stiskla jsem jí ruku a druhou si setřela slzu. Katka se prudce nadechla, vyskočila na nohy a odcházela. „Jdu to vytancovat,“ oznámila stroze. Pozorovala jsem ji, jak odchází k parketu.

„Zlato,“ Monika mě poplácala po ruce, „můžeme o ní mluvit. Musíme o ní mluvit. Taky mě to bolí, ale nemůžeme na ni přece zapomenout, to snad chápeš, ne?“

„Dobře,“ vzdychla jsem, „ale prosím, ne dneska.“

„Máš pravdu, dneska je to tvůj den. Nechceš taky jít zakroutit zadkem na parket?“

„Ne, nezlob se, ale radši budu na tom zadku sedět. Už mám trochu naváto.“ Usmála se na mě.

„O to větší by to mohla být sranda.“

„Ne, ne a ne.“

Od vedlejšího stolu se k nám přiloudal pěkně stavěný čtyřicátník a požádal mě o tanec. Až teď jsem si všimla, že začali hrát ploužáky. Odmítla jsem, ale Zuzana se obětovala, vstala, nabídla se jako náhrada a odcházela s ním tam, odkud zněly tklivé tóny. Dívala jsem se za nimi a všimla si, že Katka tancuje s osmnáctiletým Dominikem. Tiskli se k sobě a pomaličku kroužili parketem. Něco jí zašeptal do ucha a ona se rozesmála. Kdykoli se ta holka zasmála, projel mnou pocit čirého štěstí.

„Děláš mi starosti,“ ozvala se Monika.

„Proč?“

„Propařily jsme spolu celé mládí.“

„Jo, to byly časy.“

„A po celou dobu, co tě znám, jsem se tě držela jako klíště, protože jsem milovala tu tvoji jiskru a energii. Teď nemáš ani jiskru, ani energii.“ Nadechla jsem se. Ano, to byla pravda, elán zmizel. Třeba jsem stará?

„Moniko, mám malé dítě, které celé noci probrečí. Jsem utahaná.“

„Nebo nešťastná.“ No to rozhodně nebyla pravda, nebyla jsem nešťastná, jen……jen jsem rozhodně nebyla šťastná. Jen mi prostě něco chybělo. Jen mi prostě unikal smysl života. Jen jsem nedokázala překonat to, že jsem očekávala víc. Jen jsem se chtěla nadechnout.

„Honza má zas nějakou ženskou?“ Zeptala se podezíravě.

„Ne, ne, myslím, že ne,“ odpověděla jsem popravdě, ale nedokázala jsem se jí podívat do očí a přiznat, že by mi to stejně bylo jedno.

Co se týkalo mého manžela, bylo mi ukradené úplně všechno. Nezajímal mě, jediné, co mě v tom svazku nutilo zůstat, byla jeho láska k naší dceři. Zbožňoval ji a ona jeho. Tak jsem zatnula zuby a žila ze dne na den. Ani jsem neměla pocit, že ho nenávidím, ale když jsem se někdy vzbudila s kocovinou a ztrátou paměti z předchozího dne, říkal, že jsem zase křičela, že mi zničil život a že je to nejhorší, co mě mohlo potkat.

Byla jsem špatný člověk, když jsem neměla výčitky svědomí?

…

Z přemýšlení mě vytrhl pocit, že na mě někdo zírá. Dominik odvedl Katku zpátky ke stolu a pozoroval mě.

„Teď ty,“ natáhl ruku.

„Ne, já netancuju,“ usmála jsem se na něj. „Jo a všechno nejlepší.“

„Hm, tobě taky.“ Usmál se a odhalil dva působivé ďolíčky. Byl roztomilý. Osmnáctiletý vytáhlý střízlík s rozcuchem ve vlasech, s dolíčky a oparem alkoholového opojení byl působivý. Jeho plné klenuté rty lákaly ke hříchu. Jednou bude lámat dívčí srdce. Možná už je láme, co já vím. Asi jsem to přehnala s vínem.

Pořád držel napřaženou ruku.

„Nezlob se, ale vážně ne.“

„Je to povinnost. My dva jsme se narodili ve stejný den, Katka mi potvrdila, že máš narozeniny dneska, takže si spolu musíme zatancovat. Jen jeden ploužák, jo? Ukážem se spolu, moji kamarádi pochopí, že jsem sbalil nejkrásnější ženskou v podniku a do konce života mi budou říkat „král“.

Pobaveně jsem si odfrkla. Sebevědomý mladík.

„Jo a mámě celý večer říkám, že jsi krásná, bude mít radost, když tě udolám,“ zakřenil se. A tak jo, pro nemocnou matku cokoli. Zvedla jsem se. Chytil mě za ruku a vedl.

„Víš vůbec, kolik mi je?“ Zeptala jsem se, když mě chytil za zadek. Dominik se zamyslel.

„Prý třicet, ale já tomu nevěřím.“

„Tak tomu věř.“

„Dáš mi svoje telefonní číslo?“

„No to nedám, jsem o hodně starší než ty, mám manžela a dceru, a navíc jsi opilý a předvádíš se před mámou a kamarády. Nedám.“

„Ježíš, nechtěl jsem, abys mi dala panenství. Nemusíš tak vyšilovat.“ Tancovali jsme, držel mě pevně, klouzal dlaněmi po mých bocích a zadku a mně to, kdoví proč, bylo příjemný. Příliš moc vína.

Příliš moc vína, vážně, protože jsem viděla něco, co nemohlo být skutečné. Měl naprosto nepochopitelné oči. Uhrančivě jasně modré. Tancovali jsme a on se mi vpíjel do pohledu. Na tomhle klukovi něco je. Ten ale vážně jednou někomu zlomí srdce.