Chůva na baterky (Úvod)

Chůva na baterky

Úvod


Nedávno jsem dokončila střední školu, obor vychovatelství. Byl to dlouhý boj, studovala jsem tak "důkladně", že jsem si čvrťák dala dokonce dvakrát a ani po jeho absolvování nebyla připuštěna k maturitě. Aby toho nebylo málo, v létě jsem onemocněla zápalem plic, což mě na měsíc vyhodilo z provozu a o šprtání nemohla být řeč. I obyčejná chůze na toaletu a zpátky byla nadlidský výkon, při velkých záchvatech kašle jsem se několikrát počůrala, nemohla spát a znala jsem nazpaměť akorát televizní program. Ale vše zlé jednou pomine a tak jsem po odeznění nejhorších příznaků odjela s mámou na chatu, abych tam prodělala rekonvalescenci. Zadýchávala jsem se i při malé procházce ke kontejnerům, ale učit jsem se již dokázala. Maturitu jsem tedy na podzim úspěšně zvládla a měla nějaký čas na to, abych se poflakovala životem. S kamarádkou Janou jsme pařily, balily cizí chlapy v hospodách, ve volných odpoledních hodinách mi kmitaly oči po řádcích fantasy příběhů a snila jsem o tom, jaký mě čeká zajímavý milostný život. 

Po třech měsících a mnoha neúspěšných pohovorech došla mým rodičům trpělivost a dali mi nůž na krk. 
,,Najdi si už konečně práci, my tě nebudeme pořád živit, musíš se víc snažit!" křičeli a lamentovali. 
,,Ty sis objednala černou rtěnku? A proč utrácíš za takový kraviny? Kdybys radši dělala něco užitečnýho!" pohoršovali se. 
Jediný děda projevil kapku solidarity. Když máma žehrala i u něj, jak jsem neschopná, děda jen pokrčil rameny: ,, No však, kam by chodila, v týhle zimě!"

Pracovat v callcentru jsem odmítla rovnou, na místo pokladní bych nešla, ani kdyby mi za to slíbili milion, pracovat ve svém vystudovaném oboru jsem nechtěla (vlastně to byla jediná škola, kam mě vzali) a byla jsem přesvědčená, že jakákoli dvanáctihodinová směna by znamenala veliký zátěžový test pro mé zdraví. V koutku duše jsem věděla, že jsem jednoduše flákač, lenoch, neschopný spratek. Ale větší polovina mého schovívavého nitra mi našeptávala, že zkrátka ještě nepřišla vhodná příležitost pro mou krásnou kariéru.  Zkoušela jsem alespoň práci v Albertu v lahůdkách, ale utekla jsem odtamtud s brekem, když jsem byla nucená zaskočit za kolegyni, která si odskočila na WC a já tak omylem prodala zákazníkovi syrové americké brambory, které se mi ještě předtím povedlo rozsypat po podlaze. Zákazníci se mi nejdřív smáli, pak se rozčilovali a mé postižené ego to nezvládlo.
Nicméně vzdát jsem to nemohla, tak jsem zkusila práci v Albertu ještě jednou, ale v oddělení pečiva. Tam se mi líbilo podstatně více, neboť mě vedoucí pochválila, jak jsem chytrá, když umím správně rozčtvrtit chleba. Nicméně den po mně přijali jistého fousatého, zanedbaně vypadajícího filozofa, který mě tak deptal svými spontánními citáty ("Jo jo, nejdůležitější je existovat!" nebo "Láska čeká i na škarohlídské skřety") a neustále mě přesvědčoval, že se musím podřídit nepříznivému pracovnímu trhu, že jsem tam ten den byla naposledy. 
Ani asistentská práce v kanceláři nedopadla dobře. Administrativa to nikterak složitá nebyla, už to vypadalo, že v té práci zakořením, ale jednou jsem měla uvést důležité klienty do zasedací místnosti a spletla jsem si číslo na dveřích, takže jsem je veledůležitě uvedla na pánské WC. To, že WC místnost nebyla řádně označena a byla hned vedle zasedačky, mě před trapasem nezachránilo. Někteří pánové brali tento můj omyl s humorem, ale jiní se urazili a křičeli na mě, co si to dovoluji se jim vysmívat. Způsobila jsem parádní poprask a letěla na hodinu. 

Máma po té propadla hysterii a já se začala vážně bát o její zdraví. V amoku vyluxovala celý byt, pak si stěžovala na přicházející infarkt, nakonec se rozbrečela a pak nalila mně i sobě rum. 
Druhý den přišla s novinkou. 
,,Volala teta Marta z Moravy," sdělila mi s vážnou tváří a melancholicky u toho míchala omáčku. 
,,Jaká teta Marta? Žádnou neznám."
,,Tak jí poznáš. Zařídila jsem ti, že u ní budeš několik hodin v týdnu pracovat."
,,Cože? To budu dojíždět z Prahy na Moravu každý den? To výplatu použiju akorát na cestu tam a zpátky!"
Skoro se mi chtělo brečet. Já nechci, aby mi máma něco organizovala! Ne a ne! Vše si zařídím sama, možná pomalu, s neúspěchy, ale jednou se přece něco musí povést!
,,Ty tam nebudeš dojíždět, ty tam budeš bydlet. Marta se rozvádí a potřebuje, aby jí někdo pomohl v domácnosti a s dětmi. Za vše ti zaplatí, finanční problémy nemá, ale domácnost a děti nezvládá, takže tam pojedeš a dohodnete si podmínky, aby to vyhovovalo vám oběma."
,,Ale já se neumím starat o děti! Neumím mimino ani přebalit!"
,,Přebalovat nikoho nebudeš, těm dětem je patnáct, dvanáct, deset, osm a šest let.
,,Pět dětí? Ty si zešílela! Já se budu snažit, klidně půjdu i do toho callcentra, ale tohle ne! Prosím!"
Ne, tohle přece nemůže být pravda! To je trest za to, že jsem kradla ve školce korálky, že jsem jako dítě vylévala plný nočník z legrace z okna, že jsem mámě lhala o svých známkách a že jsem nepraktická! 
Jenže máma to podle všeho myslela vážně. 
,,Už jsem ti koupila jízdenku, zítra v osm ráno ti jede vlak do Brna. Číslo na tetu ti dám. Zkontroluju si, žes tam dojela a teta mi bude pravidelně hlásit, jak si vedeš. Běda, jak zjistím, žes zase něco posrala! A miláčku, těch dětí není pět, ale šest. Osmiletá jsou totiž dvojčata."

Mám pocit, že jsem na malou chviličku omdlela, protože když jsem se z šoku zmátořila, bolelo mě oční víčko, které začínalo výrazně fialovět a máma mi přikládala ke spánku led. Tohle je můj konec! 
Ale na druhou stranu, Brno je pro mámu příliš daleko! Tam za mnou nepojede! Třeba se mi povede utéct někam za dobrodružstvím, nebo někam, kde budu mít klid. Ha ha. Bez peněz? Není to naivní? Je, pekelně. Dobře jsem věděla, že si jen něco nalhávám a opravdu budu pod dohledem tety a pod ještě větším drobnohledem jejích dětí. Co když mě budou šikanovat? Co když mi budou podrážet nohy a dělat naschvály? Co když mě zabijí? No dobře, to už možná trochu přeháním. Ale... Mám strach. Opradu veliký strach, noc se blíží a ráno tu bude co nevidět. Co se mnou bude dál? Opravdu je to správné rozhodnutí? Co když mě teta a její děti nenapravitelně poznamenají?

Celá v šoku a s oteklým očním víčkem jsem se přikradla do naší domácí lékárničky, vytáhla lexaurin a spolkla ho. Nakonec jsem se rozhodla, že si toho třeba nikdo nevšimne a rovnou si zabalila dvě plata do kufru. Budou zajisté potřeba. Otče náš, jenž jsi na nebesích...