Srnečka

Hodil jsem klíče od chaty do přihrádky pod loketní opěrkou. Minul jsem sousedovu zahradu, kde se za plotem pokaždé proháněl černý vlčák. Dneska jsem ho nezahlídnul, lilo jako z konve. Byl se svojí rodinou, zatímco já byl jako vždy sám. Okapy nestíhaly a za plotem se dělala blátivá jezírka.

Stěrače rozmazávaly jehličí a malé větvičky, které padaly ze smrků, jež lemovaly asfaltku. Ta byla sice nová, ale chyběla jí krajnice.

Když začala padat mlha, zařadil jsem dvojku. V zatáčce před posledním stoupáním odhalily světlomety obrys auta. Předek mělo sešrotovaný. Leželo na boku ve škarpě.

Malý ford. Takový, jako jsem koupil Tereze k jejím osmnáctým narozeninám, aby měla čím jezdit. Auto mě stálo hodně peněz, ale vozil jsem ji dál, protože si neudělala řidičák. Nechápal jsem, jak jsem s ní dokázal vydržet čtyři roky. Brala si ode mě peníze, vyžadovala neustálou pozornost a city, které se v mém případě zploštily do želvího krunýře.

Rozhoupal jsem se až po dovolené strávené v luxusním rezortu v emirátech, který byl stejně umělý jako její nehty. Ještě na letišti padlo při zpáteční cestě slovo „svatba“ a mně se zatmělo před očima.  

Hodil jsem výstražné blikačky.

Dveře u řidiče byly zaseklé. U okénka se vysypalo sklo.

„Nejde mi uvolnit pás.“

Tereze se zkřivil úsměv bolestí. Měla zakrvácený obličej i hrudník, pod nímž měla zkroucená žebra.

„Kdybych tak počkala a jela z chaty s tebou.“

„Ty se mnou nemluvíš?“ dodala a natáhla ke mně levou ruku, na které se zatřpytil snubní prsten.

„Už spolu nejsme, víš?“ přeskočil mi hlas.

„Co to vykládáš, Petře?“ Tereza zakroutila hlavou. „Já bych se s tebou nikdy nerozešla.“

Mlčeli jsme a koukali se jeden na druhého.

Tereza čekala, až něco udělám, jak to měla ve zvyku. Vždycky je jednodušší, když necháme, aby za nás věci rozhodl někdo starší, odpovědnost se potom vytrácí.

„Teče ti krev,“ prohlásil jsem, když bylo ticho už neúnosné.

„To nic není.“

„Zavolej si doktora. Nebo…“

„Nebo tebe?“ přerušila mě.

„Dřív bych přijel,“ řekl jsem.

Měl jsem pocit, jako bych se vrátil o devět let zpátky. To bych se přiřítil, i kdyby šlo o návštěvu obchodního centra. A ještě bych měl obavy, jestli nečekala moc dlouho, jestli neměla hlad nebo žízeň, jestli jí nebolely nohy.

Teď, když jsem se měl zeptat, jak se cítí, a pomoct jí, jsem stál před vrakem našeho vztahu a nemohl se k ničemu rozhoupat.

„Proč mě neobejmeš?“ zeptala se. Oči jí jezdily sem a tam, jako by hledaly moje, ve kterých by našly bezpečný úkryt.

„Řekni si tomu svýmu,“ odbyl jsem ji.

Zvedl jsem se k odchodu.

„Nikdo jiný není, Petře!“

Celý promočený jsem nastartoval. Projel jsem zatáčku. Za vrcholkem kopce mi před autem přeběhla mladá srnka.  

Dupl jsem na brzdu.

Těsně jsem minul její hubené a silné nožky, než zmizela mezi smrky.  Z kapsy jsem vytáhl mobil. Trvalo mi, než jsem vyťukal číslo na záchranku, jak se mi klepaly ruce.

Z vlasů mi stékala voda do očí. Když jsem si otíral tvář kapesníkem, uvědomil jsem si, že to jsou slzy.