Pohádka o kamínku - část čtvrtá

O míře Časomíra

„Ahoj, ahoj, co ty tady? Počkej Já se podívám. Jo, tady to mám...někde... tady. Důležitý seznam mám. No, takže... J a-n a  potom B re- ben – ti – la? Dohromady jen to dám, co kdy bude seskládám, abych nebloudil v tom sám. Pořád nějaká práce tady. Ještě lejstro tajně uschovám. Tak tajně, že Nikdo nesmí vědět kam. Do kapsy jej vždycky dám.“

Někoho potkaly, ještě ho neznaly. Než se však zeptaly, dříve než brebtaly, jak to že je zná, rozesmátý kluk jim pořád dál vykládá: 

„Tady každý Časomíro sem, Časomíro tam. Na všechno abych byl tu sám. Příště po mě budou chtít, vzdušné zámky dokončit! Čas vážení, si klidně i zkamení. Časovou osou prý stačí proskočit. Snad jich mohou stovky být? Kdepak, každý ví to jistě, všechno je na správném místě, všechno jak má být.“

„Dovolte mi se představit. Já jsem Míra, celým jménem Časomíra. Časomíra měří, jak komu kdo věří.“

„ Vím, o čem jste snily, schody to na vás vyzvonily. To ty naše schody. Kamínky tady mám, v kýblu plném vody. Pár pěkných kousků  tam, Jano, jistě najdeš. Od srdce je mám do zásoby, někdy jak když najdeš. Když půjdeš až k srdci, to si zajdeš. Ze srdce ti jeden rovnou dám. Jestli teda chceš, dvakrát neříkám.“

„Když já, Míro, nevím, jestli ti věřit mám. Vždyť malou chvíli, co tě znám. Říkali mi, že kamínek dostat, to chce činy. Teď teda nevím, jestli vzít jej mám a nebo pro jistotu, jít až tam.“  Váhá Jana.

„Slova se mi občas s činy pletou. Co ty vidíš za tou větou, na tom mi záleží. Čas ať si poběží. Peříčko našlas na schodech, tak zatím si jej v kapse nech.“

„Jak to Míro, že o mě tolik víš?“

„Počkám, až ty mi odpovíš.“

„Pravý kamínek, ty víš kde je?“ Brebentila postává.

„Všechny jsou pravé, vím to Já. Zkratkou přes zahradu, k srdci jít se dá. Zahrada je moc hezká, líbit se ti bude. Hodně stromů, zeleně. Rozkvétají v ní květy všude. Vodotrysky, kaskády, malé vodní přehrady. Živo i klid všude. Najíte se, napijete, zahradu si prohlédnete. Pojďte se mnou, půjdeme rovnou tam. Dojdeme zkratkou k srdci, kamínek vám dám. Nebo si jej zvedne Jana. Jak bude chtít ona sama. Jak obě chcete, rozhodnete, vše až přímo tam. Pak snad věřit mi budete, že ze srdce jej dám.“ Míra ukazuje směrem k bráně. Krásně kované. Pootevřená je.

Vůni přivane. Není asi nikoho, kdo by blíž nepřišel. Kdo by jen lhostejně okolo prošel. U pootevřené brány nepostál a nezkusil udělat krok dál. Až  by nahlédl, aby nevešel. Až by vešel, aby aspoň chvíli nezůstal.

Brána se otevírá. Vcházejí. Zahrada nádherných barev, jako když pestrobarevnou duhu rozsejí. „Na tu tady sázejí“ směje se Míra.

„Víš, je trochu záhada, ta duhová zahrada.“ Ta záhadnost však zahradě na kráse neubírá. Barvy v ní jedna do druhé se mísí. Květiny barvy barev v sobě. Nové barvy ty původní smísí, ty původní mají nové v sobě.

„Chceš kvítek, dám jej tobě.“ Míra Janě květinu nádherné barvy dává.

„Je vůbec pravá? Jak to, že jakoby svítí? Překrásná je.“ Diví se Jana. „Květina snová ruce osvítí, úžasná je.“

„Tvoje oči jí barvu daly, myšlenky celou zahradu rozehrály. Říkal jsem, že  tobě se taky líbit bude. Znám tu každý koutek, byl jsem tu nepočítaně, snad všude. Přece mne pokaždé znovu překvapí. Čas tady rozhodně nekvapí. Nemusíš mít obavu, nezkoumej tu záhadu. Jen obdivuj zahradu. Brebentilo, jaký květ bys chtěla?“

„Nechej je růst, zahrada se mi líbí celá. Všechny květy v ní si, pro tu krásu, barvy mísí. Jedno pro druhé tu svítí, jedno od druhého  nádech chytí. Teprve všemi duha se rozsvítí. Rozzáří se zahrada, to je celá záhada.“

Zahradou dále procházejí. Chvíli mluví vážně, chvíli se smějí. S Mírou si  rozumějí. Najednou uvidí studnu, dívají se do ní. Vidí mraky, co se ženou, jako stáda koní. Zvonkohru, co kapkami deště jemně zvoní. Cítí vánek, co vůní květů voní.

Dál otevírá se před nimi prostor nevídaný. Do uší jim zazní hudba, souzvuk neslýchaný. Část zahrady, zřejmě jím velmi oblíbená. Spousta měřítek, kovových os, oproti květům trochu změna. Pro holky to zrovna není země zaslíbená. Přece jen už jej ale trošku znaly, tak aby mu radost udělaly, o měřidla se zajímaly.

„Opravdu úžasná věc, tato Časomíra Míra“ nadšením nad jedním měřidlem překypuje Míra.

Musely uznat, že na měřidlo mu (nebo jí) krásy neubírá. Míra Časomíra Míra zajímavá je. Každým svým dílkem, barvami jen hraje. Když se přikloníš, úžasnou skladbu dílků uslyšíš, pořád více jich slyšíš hrát. Dílky rozpínavé, neruší se. Stálý souzvuk, žádný nesoulad. Stále více tónů, co jde rozeznat.

Obě najednou zeptají  se „Míro a k čemu je to dobré, měřit to má snad?“

„Pořád se rozpíná, místa zatím má. Teprve se učím, jak s ní nakládat. Společně s ní zvučím, má to ráda snad. Barvami dílky duhově hýří. Pořád ještě nevím, jestli správně míří. Pevný bod jen stále hledá, bez něj se nic změřit nedá. Má domněnka je taková, že vesmír se s ní změřit dá. Správně spočítat.“

„Spočítat vesmír, to bych nechtěla. Mám za to, že hvězd je příliš. Nejsem tak sečtělá. Co když se ale mýlíš? Nesouladem kdyby zazněla?“ vyzvídá Brebentila.

„Co neladí se zatím vždy vyladí. Jak velký orchestr, co různé skladby naučí se hrát. S jejími tóny si zvučím, současně s mírou se tak učím. Pozvolna a jistě. Tak to můžeš brát. Není na místě, Časomíry se bát. Míra jen měří, s čím můžeš počítat.“ Míra mluví a nepřestává se smát. Zdá se, že mluví už příliš učeně. Aspoň Jana, se netváří nadšeně.

„Proč Časomíra, proč co všechno dělá?  Jen kamínek jsem chtěla.“