Relikty II: Škodovka a Hvězdy

Škodovka

Pod štítem s nápisem Prodejce ojetých automobilů vstoupil na plochu otevřenou nebi i korozi. Procházel řadami aut a vdechoval atmosféru opuštěných vozů. Jeho oči přitáhl odlesk slunce ze stříbrné metalízy Superbu. Cenovka ho překvapila mimořádně nízkým číslem. Otevřel dveře na straně řidiče, usadil se v sedadle a vybavil si askezi svého starého Renaultu. Oči mu sjely na přístrojovou desku, sotva padesát tisíc kilometrů.

Pocit pohodlí náhle vystřídal neklid, dokonce závrať. Jeho ruce zmateně opustily volant. Zavřel víčka a nadechl se. Pak se překotně vysoukal z vozu, musel se opřít o karosérii. Když se od ní odpoutal, nesmyslně si otřel dlaně o kalhoty a pomyslel si: Bože, jak jsem to poznal? Dotekem, dechem?

Nic nechápal. Věděl jen, že si právě poseděl se smrtí.

Hvězdy

Byli unavení společnou prací na zahradě, když usedli na lavičku. Zvedli oči k obloze, kterou prosakovaly první hvězdy. Znali jen některé z těch mihotavě jasných bodů. Oni však nevnímali tu tmavnoucí báň nad hlavou jako hlubinu nepochopitelného soustrojí. Nebe, to byla jistota. Byla tam jejich víra i hvězda ukrytá v mlhovině vzpomínek.

„Máš mě pořád ráda?“

„A ty mě?“

„Jak dlouho jsme už spolu?“ i on odpověděl otázkou.

„Dost dlouho,“ usmála se.

„Myslíš, byl to osud, že jsme se v životě potkali?“

„Co jiného, ty oslíku,“ vzala ho za ruku, aby před ním opět ukryla chiromantii jejich dlaní.

***