Elfův dar

Seděl u mohyly. Mohutný, rozložitý člověk. Oblečen byl v kožený šat, na kterém měl připnuty ramenní pláty. Meč se širokou čepelí se mu houpal u pasu. Pouzdro bylo ohmatané a i rukojeť zbraně nesla známky častého používání. Na zádech mimo složené pokrývky a torny měl ještě připnutý velký kulatý štít. Jeho kůň se popásal nedaleko na zbytcích podzimní trávy.

Muž si prohrábl svou hustou kštici kaštanově hnědých vlasů. Přílbici si držel v levé ruce. Teď přemítal, co udělá. Jeho jediný přítel, učitel a vlastně skorobratr elf Elnemen právě zemřel zákeřnou střelou, kterou vystřelil jeden ze skřetů během bitky nedaleko jedné vesnice. 

Jejich kapitán napjal tětivu svého luku … Ne nesmím na to myslet, řekl si válečník v duchu. „Elnemene,“ promluvil do ticha. „Dojdi klidu u Ethel a s..“ Nedořekl. Po tvářích se mu koulely slzy. „Moc to bolí, příteli. Kromě tebe jsem neměl nikoho.“ Sklonil hlavu a vzlykal. Jeho kůň zvedl hlavu od chudé pastvy. Pomalu přišel k válečníkovi a jemně ho postrčil. „Šeráčku…“ Válečník vstal a pohladil svého koně. „Musím jít Elnemene. Ty bys určitě nesouhlasil s tím, že tady marním čas, když mnoho lidí, elfů a hobitů umírá ve spárech těch prokletých skřetů.“ Po těchto slovech nasedl na Šeráčka. „Ethel s tebou…“ Obrátil Šeráčka k severu, kde v dálce spatřil temný mrak. „Tak Šeráčku, teď ze sebe vydej to nejlepší, co v sobě máš, jestli nechceš, abychom zmokli.“ Naklonil se k jeho krku a dal mu kousek jablka. Chvilku čekal až Šeráček schroupe sousto. Pak ho patami pobídl a vyjel vstříc bouřce.

Pozdě večer se otevřely dveře hostince U dobrých zpráv v menším městě svobodného království Hermarosu Kmentu. Dovnitř vešel náš známý válečník. Byl celý promoklý, ale chladem se netřásl. „Postarej se o mého koně,“ prohodil k malému chlapci, který seděl mimo výčep. „Buď zdráv Lente, kde máš Elnemena?“ odpověděl mu chlapec, zjevně rozradostněn, že ho vidí. „Ten se vydal na dlouhou cestu, ze které se asi už nikdy nevrátí,“ řekl Lent a v jeho očích si chlapec všiml hlubokého dlouho potlačovaného smutku. „Šeráček je venku?“ zeptal se chlapec zbytečně, přehodil přes sebe plášť a vyběhl ven. Lent odložil promočený plášť, odepjal pouzdro s mečem a uložil ho do malé skříňky, kterých před vstupem do výčepu byla spousta. Plášť si přehodil přes ruku a vešel do výčepu. Hostinec byl plný. Tu a tam viděl známé tváře. Pokynul jim na pozdrav a sedl si k jednomu stolu, kde seděl na zvýšené stoličce hobit a bavil se s mladou, pohlednou elfí dívkou. Hostinský k němu přišel hned, jakmile Lent položil plášť ke krbu. „Buď zdráv Lente.“ „I tebe zdravím Bene. Dám si svařené víno a kousek chleba.“ Ben se chvilku ošíval. Lent si nemohl nevšimnout, že po něm známí hází významné pohledy. „Elnemen byl zabit.“ Když vyslovil elfovo jméno, celý hostinec se rozšuměl. „Cože? Co se stalo? Kde?“ ozývalo se ze všech koutů. Dívka, která hovořila s hobitem, zmlkla, zbledla a pohlédla na smutného Lenta. „Řekni, že si děláš legraci,“ oslovila ho. Lent se na ni zkoumavě zadíval. Dělal jsem si já někdy legraci, otázal se sám sebe v duchu. Na žerty tu byl vždy Elnemen. Dívka sklopila zrak. „Odpusť Lente, nechtěla jsem se tě nijak dotknout.“ Lent se na ni udiveně podíval. Ty mi čteš myšlenky, zeptal se v duchu. Mysl měl otevřenou, trénoval to s Elnemenem, protože telepaticky se dorozumívali, když Elnemen byl v nesnázích. Jmenuji se Elhanah a jsem neteří tvého přítele. Neviděli jsme se od té doby, co jsem byla malá, pronikla myšlenka do jeho mysli. Pak tedy víš… nedokončil myšlenku Lent. Pojď se mnou mimo výčep, uslyšel Lent v mysli. Zvedl se. Hostinský mu přinášel víno a chléb. „Za chvilku se vrátím.“ Ben přikývl a zakryl nápoj táckem, aby nevystydl. Lent odešel k východu a sedl si vedle chlapce, který tam lelkoval. „Je Šeráček v pořádku Rete?“ „Je jen trochu unavený,“ odpověděl chlapec. Když pak spatřil vcházet dívku, zvedl se a se slovy: „Ale myslím, že jsem mu zapomněl dát vodu a obrok, já tupec.“ Odešel do stáje. Dívka přisedla k Lentovi. „Jak zemřel?“ Lent se dal do vyprávění.

„Procházeli jsme společně jednou vesnicí, když se ozval poplašný zvonec. Vytáhl jsem zbraň a Elnemen si připravil luk. Vesničané se seběhli se všemi možnými zbraněmi. Od jihu k vesnici postupovali skurut-hai  a těm, jak jistě víš, denní světlo nevadí. Bylo jich jen pár desítek v čele s mohutným kapitánem. Elnemen napjal tětivu a střílel tak dlouho než mu došly šípy. Pak se bil tesákem a dýkou. Viděl jsem ho jen málo, protože jsem měl co dělat s několika skuruty. Zrovna jsem uťal ruku jednomu zvlášť dotěrnému, když jsem si všiml, že jejich kapitán napíná tětivu. Ohlédl jsem se kam míří. Pak se ten vystřelený šíp zabodl Elnemenovi přímo do srdce. Pak už si jen pamatuji zděšené tváře vesničanů i skurutů, když jsem zahodil meč i štít. Prý jsem se rozeběhl k jejich kapitánovi. Cestou jsem odhazoval dorážející skuruty, jako by to byly jen balíky slámy. Doběhl jsem ke kapitánovi, uchopil jsem ho v pase, přehodil si ho přes záda a zlomil mu jedním trhnutím páteř. Pak jsem ho hodil na zem a se slovy – ty vrahu – jsem po něm dupal tak dlouho, než jsem sám vyčerpáním omdlel. Vesničané mi pak řekli, že skuruti potom zahodili zbraně a utekli. Elnemena jsem pak odvezl na Šeráčkovi k blízkému lesu a tam jsem ho pohřbil. Pak jsem vyrazil sem a dál už to víš.“ Všiml si, že dívka tiše pláče. „Slíbil mi,“ štkala, „že mi přiveze něco ze svých cest, dnes se měl vrátit a já na něho spolu s Lezulkou, mým kamarádem z vesnice, čekala.“ „Je mi to líto Elhanah. Ale já jsem u něho nenašel nic, o čem bych nevěděl, že by s tím měl nějaké úmysly mě neznámé.“ Pak ji pohladil po vlasech. Ty jsi ten dárek Lente, ozvalo se mu v hlavě. Ten hlas zněl moc povědomě. Polil ho studený pot. „Já?“ řekl nahlas Lent. Dívka sebou trhla, slyšela ten hlas také. Ano ty Lente. Elhanah, zde je můj dar z cest. Lenta jsem v podstatě vychoval já. Je jako můj mladší bratr. A tys ho neznala, protože doma jsem se neukázal přesně osmnáct let. Ale na svůj slib jsem nezapomněl. Ber nebo nech být, ale dobře to zvaž, protože Lent byl můj přítel. Je sice hrubý válečník, jak by řekla tvá matka, ale má jemnou a citlivou duši a teď je na světě úplně sám. Rozmysli si to dobře … Elhanah si otřela slzy. „Pojď Lente, seznámím tě s Lezulkou.“ Popadla ho za ruku a pohladila ho po tváři.