Zpravodaj

Luzz, něco pravdy na tom určitě je. Děkuju za čtení.

připadne mi to dost sterilní. příběh má potenciál (každej, i sebebanálnější příběh má podle mě potenciál), ale tady zůstal naprosto nevyužitý. rozhovory jsou dost umělý, místy doprovázený takovými jakoby "všedními" dovětky ("jdu ohřát něco k snědku"), které jim pravděpodobně měly dodat zdání "opravdovosti"... jenže o to víc to šustí...

necítím při čtení ani napětí, ani soucit s postavami. bylo mi vlastně docela ukradený, jak to dopadne.

ještě ta vyrážka - objeví se nelogicky až ke konci (proč ne už ze začátku? proč třeba ty psychosomatický problémy toho kluka netvoří nějakou souběžnou linii vyprávění?). a scéna na ministerstvu mi přijde úplně mimo (oduševnělé řeči o válce)...

tolik moje dojmy... na druhé straně - dočetla jsem to, což se dá vzhledem k délce (a rozvláčnosti) zřejmě považovat za úspěch... ale psaní pro mě to zrovna není... téma mi neva, ale prostě v tom textu není duše.

Teď jsi na to kápl, nepsal jsi to s chutí a je to na tom znát. Ze zkušenosti vím, že se ale dá na každém tématu najít něco, co způsobí, že tě o tom začne bavit psát. Myslíš, že mě z principu bavilo psát například o sile, nebo o fermentačních nádržích, případně o přehlídce holštýnského skotu? Přesto se dá na všech těchto tématech najít něco, proč to může být zajímavé (pro obecného čtenáře), a pak už jde psaní skoro samo. 

Chce to časový odstup a uvidíš sám, co bys měl proškrtnout... souhlasím s kvajem v těch drobnostech, celkově je to  - už námětem - jedna z tvých nejlepších povídek /mojí optikou/.

Propracovat. Víš co mi to dalo, Jardo, práce? Už jenom to opravování. A nejhorší je, že jsem to nepsal s chutí. Neměl jsem z toho radost jakou mnohdy mívám ze psaní. Psal jsem to spíš jako z povinnosti a to je určitě znát. Ale děkuju za názor.

Rozporuplně ani ne. V podstatě si myslím jen to, že povídka by si zasloužila více propracovat.

Je to především záležitost státníků, které ovšem volíme my. Máš pravdu, úvahy to je jenom prvopočátek, ale vždycky je lepší se vyjádřit než mlčet. Já jsem se snažil vyjádřit, ale chápu že dost rozporuplně.

Tak nějak jsem tušil, že máš od témat jakýsi odstup. Jsem ale přesvědčen, že by ses dokázal do postav a situací ponořit hlouběji. Úvahy o tom, proč jsou války, a jestli by mohly nebýt, podle mého nikam nevedou. Nejlépe to asi vystihuje, že lidé obecně vědí, že spolupráce, vstřícnost a vzájemné pochopení dělají život snesitelnější. Zároveň ale lidé vědí, že agrese a násilí někdy přinášejí zisk a komparativní výhody. A pak je tu celá obrovská oblast ambicí, ješitnosti, hrdosti a vášní.

Jardo, dík za přečtení a za připomínky. Čekal jsem jak se k téhle povídce vyjádříš právě ty. Určitě máš v mnoha věcech pravdu. S tím ministerstvem a Adamem především. Výše jsem uvedl z jakých důvodů jsem to tam nechal, ale vím že to je velmi naivní. Možná se k tomu později vrátím a vypustím to. S tátou na kožním? Měl pocit /uvědomil si to, že ho sám zanedbal a dluží mu to a chce mu to vrátit./ K napsání povídky mě přivedl rozhovor v magazíni MF s Michalem Kubalem z r.2016. Tam se zmiňuje o zlomu toho kterého reportéra, který je vedl k tomu, nechat toho. Jednoho amerického novináře k ukončení  té činnosti přiměla právě vyrážka jeho syna, kterou dostával opakovaně když odjel do míst bojů... Tak mě to zaujalo, že jsem se rozhodl na to téma napsat povídku. Ale pustil jsem se do toho až teď. A psalo se mi to těžce, ne s chutí, a je to asi znát. Psal jsem to proto, že jsem to chtěl za každou cenu napsat. Dík za komentář.

Vybral sis superatraktivní téma, Karle, ale také supertěžké na zpracování. Za to, jak ses toho zhostil, samozřejmě zasloužíš tip. Přesto mám některé výhrady. Předně Adamovy přímé řeči se mi mnohy zdají neživotné, nějak nepobírám, že by kluk mluvil takto. Ale to je jen okrajová záležitost.

Hlavní problém vidím v debatě na ministerstvu. Tam bych toho kluka vůbec netahal a celou pasáž z příběhu vypustil. Úvahy o tom, že by stačilo, aby se lidé domluvili a nemusely by být války, se sice v dějinách objevují odedávna, ale odedávna jsou také příšerně naivní. Zejména bych se v takových úvahách nepatlal v souvislosti s Afghanistánem, když víme, že si tam Rusové totálně vylámali zuby na mudžahedínech a Amíci tak napůl na talibáncích. Ostatně sám v povídce ukazuješ, jak jsou podobné dohody buď těžko proveditelné, nebo rovnou nemožné. Tam šlo o dohodu mezi otcem, matkou a synem, kteří se navzájem měli rádi, a nedařilo se ji uzavřít, dokud otce dostatečně nevystrašilo přímé ohrožení smrtí.

Také mi tam nějak nesedí, proč otec šel s klukem na kožní, když dřív nic takového nedělal? Co ho k tomu pohnulo? Vždyť až tam se dověděl, že klukova vyrážka mohla být psychického původu a měla zřejmě souvislost s otcovou činností a klukovým strachem o něj.

Nechci radit, ale za sebe bych to viděl tak, že by na povídce stálo za to ještě zapracovat, protože je velmi zajímavá a má obrovsky nosné téma.

Lakrove, děkuja za čtení i za, byť ne moc příznivé, hodnocení.

Johano, i tobě dík.

Atkij, děkuju za tip.

Stargazer, děkuju za čtení a komentář. Tak nějak to je.

My, chlapi, chceme měnit svět, ovlivňovat geopolitické záležitosti, abychom si nakonec stejně uvědomili, že nejvíc chybíme doma svým dětem. Tak na vlastní ambice rezignujeme, vrátíme se do rodinného hnízda, kde nás manželský stereotyp a pubertální záchvaty našich dětí po čase ženou zase zpět do světa. A tak se v tom plácáme, plaveme od kraje ke kraji, roubíjíme si hlavy, nevíme si rady, ztrácíme směr, dokud si neuvědomíme, že jsme to stejně nemohli zas až tak moc ovlivnit, jelikož správné řešení nikdy neexistovalo.

Jo, psychosomatika, tu neoblbneme. Fajn povídky, kde se každý nacházíme, a nemusíme být hned ani válečný zpravodaj... TIP    

dík, avi PM

Samozřejmě, Irčo, budu rád.

Mohla bych, Karle, tuto povídku dát do Nominací PM za červen? 

Ludmilo, nečekal jsem, že to bude na někoho tak působit, jsem rád, že tě to zaujalo. Děkuji za čtení.

je to lidsky napsané, vyvolal´s v mě silné emoce***

black.. tak to mám velkou radost, že to zaujalo básnířku. Moc jsem si totiž v tomhle případě nevěřil. Děkuju.

tak to jsem si početla....vtáhlo mě to cele.......uf....ještě se vrátím a přečtu znova....zatím.....*/*********************

Přemku to jsem si vymyslel samozřejmě. Celé jsem si to vymyslel, copak já vím, kde je vůbec ministerstvo zahraničí?:). Děkuji za čtení.

Lépe než předkomentátoři a kritici zhodnotit povídku neumím. Podle mých představ má všechno co do ní patří. Další chvála by byla možná nadbytečná, ale přesto cítím, že dílo je mimořádně, pečlivě napsané. Snad jen si neodpustím připomínku, že na ministerstvo metro nejezdí a proto doufám, že mně bude odpuštěna. Bezva.

Jitko, děkuji za tip.

Já ti to prominu.

Teď jsem si všiml, že jsem napsal hrubku a už to nejde změnit:).

Karle, jestli bylo chlapci deset či dvanáct není zas tak podstatné... tím bych se netrápila... šlo mi o určitou hranici pro popsané projevy chování a s nimi související dialog - dítě/adolescent.

Také jsem, jako Jarda, ráda, že jsi povídku napsal.  Tvůj "krok do neznáma" se podařil a my ji tady můžeme číst, je pozoruhodná. Díky!

Renato, děkuju za názor a za čtení. Jako dítě jsem nikdy neměl rád, když se něco tajilo v tom smyslu, že jsem byl dítě. Děti nejvíc berou, když se s nimi mluví na rovinu. Dík.

Ireno a Jardo, odpovím vám oběma naráz, jestli to nevadí. Nepsal jsem tohle moc s chutí, protože to byl pro mě krok do neznáma, ale chtěl jsem to napsat, tak jsem to napsal. Nejspíš to je znát. Jsem ale rád, že jsem to napsal. A jak už to u mě bývá, trochu to chytlo jiný směr od původního úmyslu. Co se týče dětí, Ireno, naše takové byli, zvlášť nejstarší Lukáš. Vždycky dělal pravý opak než jsme mu radili a dostával pěkné záchvay zuřivosti. Záleží na povaze a na rodičích. Takže teď lituji, že jsem věk zvýšil, ale už to měnit nebudu. S tím klukem na ministerstvu. Vím, že to tam nepatří a že je to naivní, ale zase si myslím, že když něco řekne dítě proti válce, že to dospělé zarazí právě proto že to řeklo dítě. Dospělí "tlachají" proti válkám neustále a stejně se nic nemění. Bereme to jako samozřejmost. A to je špatně. Proto jsem to tam napsal i za cenu, že to tu povídku srazí. Jsem rád, že jste četli a děkuji za vaše názory. Ireno, na to opak. se mrknu, dík.

Podle mého názoru byl sice na takový život v rodině zvyklý, nicméně na základě nonverbálního chování rodičů určitě něco tušil.

Vidím to podobně jako Irena, především co se týká toho pocitu málo zastřené protiválečné proklamativnosti. U Adamova věku však si naopak myslím, že dvanáct není málo, dokonce ani těch původních deset. Vím, jak jsem sám v tom věku intenzivně prožíval druhou světovou. Jen to vztekání odpovídá spíš puberťákovi, to je pravda. Každý ale může mít jinou zkušenost a jestli to, Karle, vidíš tak jak píšeš, je to samozřejmě na tobě. Celkově má tvá povídka podle mě velkou hodnotu. Je - až na zmíněná místa - pečlivě propracovaná a věrohodná.

Ještě k Adamovi - trochu mi v úvodu schází nějaký důvod, podnět, proč se najednou začal otcem a jeho prací tolik zabývat. Možná by bylo dobré tohle nějak zmínit a domyslet... chlapec byl přece na způsob, jakým probíhalo v rodině soužití, zvyklý, nic zásadního se /podle povídky/ nezměnilo či nestalo tak, aby začal pátrat. Potom některé jeho reakce by spíš odpovídaly ještě staršímu chlapci, patnáct a víc? např. kopnutí do něčeho a bouchnutí do PC. Nevím, jestli to je odpovídající slušně vychovanému hochu:-) v tomhle věku. Rozhovor Adama s úředníkem bych upravila, tedy část, kdy se baví o příčinách válek, je to dost "naivní" a proklamativní /jak se ostatně o míru vyjádřil ten šéf:-)/ Mám za to, Karle, že tady mělo být těžiště tvé povídky, protiválečné a podobně, což není špatné - ale zaujalo mne mnohem víc  další pokračování, které se Adama fyzicky "dotklo", to jeho hluboké a zdánlivě bezdůvodně vypuknuté akné - vyrážka.

S něčím takovým jsem se setkala... a nebylo to "jen pubertou", která se hlásila...  pro mě velmi uvěřitelná zápletka! Psychika totiž v dlouhodobé tísni, stresu i u mladého zdravého jedince může mít /podle mých zkušeností/ právě podobnou formu... a je to pro něj /i okolí/ velmi nepříjemná záležitost.

Právě to zklidnění v závěru je pěkné... na povrch vyplouvají hodnoty - vztahy, jaké bychom si nejspíš všichni přáli.

Zajímavý text, Karle, až na pár postřehů, o nichž se zmiňuji v úvodu, dobré!!

...........

Dřív ho to nijak moc nezajímalo. - v další větě zas - zajímalo...

stromček, je to takové zklidňující na konci, to je fakt. Jinak moc děkuju za čtení a komentář. 

Ireno, asi máš pravdu, přidal:).

takové příběhy ze života mne baví. Hezky napsané, jen konec mi přijde trochu rozvláčný.

Zajímalo by mě, Karle, jestli by nebylo dobré Adamovi přidat ve tvé povídce pár roků? Když si probírám jeho chování, k 10 mi nesedne...  Ještě se vrátím...

Děkuju moc, Renato. Překvapilo mě, že jsi tak rychle četla.

Karle, perfektně napsaní. Vtáhlo mě to. Bála jsem se špatného konce, který naštěstí nenastal.